„Pán Bůh zaplať, je to tady dobrý.“ V Invalidovně našly zázemí tisíce raněných

Zázemí pro válečné invalidy bylo postaveno mezi lety 1731–1737 podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ovšem, to, co dnes mohou kolemjdoucí vidět, je pouhá devítina zamýšleného rozsahu. Jenže jak to tak bývá, došly peníze. Mělo se přitom jednat o malé soběstačné městečko s hostinci, obchody, dílnami, prádelnami… V případě, že by pražská Invalidovna byla dostavěná, patřila by spolu s proslulou pařížskou předchůdkyní k největším invalidovnám v Evropě. Měla sloužit asi čtyřem tisícům lidí. Největší počet invalidů, který tu byl zaznamenán v roce 1754, čítal 1404 lidí.

Nejvíce nemocných mužů zde trpělo rozedmou plic, ochrnutím či psychickými problémy po amputacích. Starali se o ně vojenští lékaři a k dispozici zde byla lékárna i nemocnice. A součástí areálu byl i slepecký ústav.

„Pán Bůh zaplať, je to tady dobrý. Páni mne mají rádi, dobře se mám, ráno ve čtyři mi varta odemkne bránu, jdu se podívat na execirák,“ pochvaloval si Invalidovnu v roce 1924 nejstarší vysloužilý voják republiky Jan Wolf, bývalý polní myslivec. Vzpomínky jeho i dalších obyvatel Invalidovny popsal Pavel Heřmánek v knize Aby nemuseli nakonec žebrati vydané nakladatelstvím Epocha 2015.

Pozdějším proslulým obyvatelem Invalidovny byl fotograf Josef Sudek. Komplex obýval ve 20. letech 20. století poté, kdy ve válce přišel o ruku a na státní útraty se zde rekvalifikoval na profesionálního fotografa.

Erár se o vysloužilce nakonec staral méně či jinak a Invalidovna se postupně proměnila v archiv, sklady, kanceláře. Za Protektorátu zde byl protiletecký kryt. Vysloužilci se nakonec v roce 1935 odstěhovali do nové budovy ve východočeských Hořicích a začal postupný úpadek kdysi ambiciózního projektu.

play_fill

Popravy, tyranie a čekání na smrt. Pankrácká věznice budila hrůzu

Praha

Zázemí tu našly vojenské muzeum a archiv nebo technické muzeum. A pak přišla rána, která málem celou Invalidovnou sprovodila ze světa – povodeň v roce 2002. Téměř za své vzaly uskladněné sbírky a archiválie které se pak složitě rekonstruovaly. Budova chátrala a řešilo se, co s ní. V okolí přitom po velké vodě rostly nové stavby, opravovaly se staré a Karlín měl nakročeno k vzkvétající čtvrti. Jen na barokní skvost se „zapomnělo“ a v parku stavba působila jak nehezká bradavice.

Armáda se vlastnictví poničené budovy ráda vzdala. Majitele nepřinesla ani dražba v roce 2016, do které se nikdo nepřihlásil. Vojenské muzeum i Národní technické muzeum raději přestěhovaly své sbírky a archiválie na kopce nad Vltavu.

Od roku 2018 se o Invalidovnu stará Národní památkový ústav, který část pozoruhodné stavby zpřístupnil veřejnosti. Kromě prohlídkových okruhů se zde konají historické vojenské akce nebo noční prohlídky. A častými návštěvníky jsou filmaři, záběry odsud mohou diváci vidět v oscarovém Amadeovi (závěrečná scéna fiilmu se odehrávám uvnitř Invalidovny) a točily se tu Ostře sledované vlaky, Mladý Indiana Jones: Útok jestřábů, Hellboy, Gympl, Hlídač č. 47, Anthropoid, Masaryk či Anděl Páně 2.

Závěrečná scéna oscarového filmu Amadeus:

Až se jednou Invalidovna zase probere k plnohodnotnému životu a bude opravena, měl by tu krom sídla památkového ústavu být i koncertní sál či konferenční prostory. Ovšem tak jako byly potíže s erárními penězi už za Císaře pána, nemá stát peněz dost i na proměnu chátrající památky na moderní prostory.