„Zakotvení“ na břehu Thajského zálivu v pokročilejších letech podle Ladislava do značné míry způsobila náhoda. Poprvé přijel do Thajska na veletrh a zlákala ho výrazná odlišnost jihoasijské země oproti domovině. Jiní lidé, jiné teploty i možnosti.

„Ze začátku jsem vždy přijel a po týdnu vyrazil na motorce na výlety i do okolních států. Bavilo mě jezdit sám a potkávat mnoho lidí. Mám pocit, že i ti dvacetiletí baťůžkáři, kteří sem přicestují, jsou najednou jiní a baví se ochotně s prošedivělým chlápkem. Je to způsob života, který jsem předtím neznal, protože jsem chodil ráno do práce a večer z práce…,“ přiblížil pražský šedesátník své motivy k částečnému přesídlení do tropů.

Na blížící se přesun mezi dvěma „štacemi“ se prý obvykle těší. Střední Evropa mu přináší zpestření po poměrně monotónním životním rytmu, Thajsko zase o poznání více úsměvů na tvářích domorodců.

„V Česku je všeobecná zloba. Každý je nějak naštvaný a všichni se proti něčemu stavíme. Nejsme za nic, ale vždy proti něčemu. V Thajsku se lidem pochopitelně také leccos nelíbí na vládnoucí třídě a podobně. Když se jich na to zeptáte, tak se rozpovídají. Ale neřeší to neustále, nežijí tím,“ zdůraznil Ladislav, který současně upozornil, že život většiny thajské populace je těžký.

„Běžní lidé od rána do večera pracují. Třeba dívky pracující ve službách tady v Hua Hin většinou pocházejí z venkova a spí po třech v místnosti na matraci na zemi. Po třech měsících navštíví na vesnici své děti, o které se jinak stará babička. Pak se zase vracejí do roboty. Takhle to tady funguje po generace. Zdá se, a to mi přijde zajímavé, že to děti od rodičů příliš neodcizuje. A respekt ke stáří je samozřejmostí, která se projevuje omýváním nohou,“ přiblížil Ladislav rodinný život ve své druhé vlasti.

Sám tato místní kulturní specifika poznává důvěrně „z první ruky“ díky vztahu s thajskou ženou, která má početnou rodinu, z velké části farmářskou, a v Hua Hin se stará o jedenáctiletou vnučku, která tam chodí do školy.

„Já už v Evropě moc příbuzných nemám. Rodiče zemřeli, s bratrem se vidím sporadicky, s bratranci ze Slovenska prakticky vůbec. Když přijedu v Thajsku na venkov, kde má příbuzné má přítelkyně, tak je to diametrální rozdíl. Všichni se stýkají. V Hua Hin k nám občas přijede někdo z příbuzných. Bez ohlášení. Přespí a zase jedou dál. Oni to neřeší, vidí se rádi. Rodiny drží pospolu,“ poznamenal Ladislav, podle kterého rodinná soudržnost v Thajsku supluje zdravotní pojištění a je například úplně normální, když děti přispívají staré matce na jídlo…

Hua Hin je jedno z nejbližších přímořských letovisek od metropole Bangkoku. Atraktivní je i díky množství kvalitních golfových hřišť. Češi jsou ve zdejší komunitě „expatů“ početně zanedbatelní. Jsou jich pouhé jednotky. Mnohem větší zastoupení mají starší občané ze zemí západní a severní Evropy, přičemž Skandinávci údajně dominují.

„Většinou netouží po bujarém veselí jako mnozí dovolenkáři. Chtějí mít klid, potkávat se u piva či nějakého sportu. Mám pocit, že tu je i dost takových ztracených existencí z Evropy. Tady se uklidili, mají málo peněz, ale klid a relativně pohodlně tu přežijí,“ konstatoval Ladislav s dovětkem, že většinu Evropanů každopádně přitáhla do Hua Hin vidina jednoduššího života.

„Ve výsledku je někdy velmi jednotvárný. Já třeba na jednom místě potkávám už tři roky stále stejné lidi, kteří tam vždy sedí a pijí pivo a žvatlají o tom samém. Jsou tady ale i aktivnější, různě zaměřené party – např. skútristi nebo motorkáři, kteří spolu jezdí na výlety. Nebo tenisté, mezi něž jsem se nedávno začlenil,“ dodal Ladislav Kuruc s tím, že „život v Thajsku může být příjemný a pohodlný. A taky pořád stejný“.