Psí záchranáři pražských strážníků, kteří jsou vycvičeni k vyhledávání osob nejen pod sutinami, mohou v případě potřeby okamžitě vyrazit do akce – a to nejen v Praze a blízkém okolí. Jejich působnost je celorepubliková. Přednedávnem byla dvojice pražských strážníků pátrat v Karlových Varech, kde se 18. března zřítil dům; naštěstí psi potvrdili, že pod troskami nikdo nezůstal.

Nechybí však ani výjezdy do krizových oblastí v různých koutech světa. Naposledy to byla účast na záchranné akci v Turecku, které 6. února v noci, kdy většina lidí spala, zasáhlo ničivé zemětřesení.

Mezi psovody, kteří tam zasahovali, byl i Sitte se svým německým ovčákem, šestiapůlletým Framem (což znamená norsky Vpřed a jmenoval se tak škuner využívaný kolem přelomu 19. a 20. století k polárním výpravám do Arktidy i Antarktidy; plavili se na něm například i Amundsen a Nansen). A také kolega z řad pražských strážníků Pavel Málek. Bylo to zážitek, jaký chlupáči, ale ani jejich psovodi dosud nepoznali. A jedni i druzí si odnesli nové zkušenosti.

Průběžně během nasazení a pak po návratu představovali hasiči výsledky působení české výpravy. Lze upřesnit, jaký byl konkrétně váš podíl?

Takhle se to říci nedá. Byli jsme součástí celého USAR týmu, jehož úkolem je na určeném místě co nejrychleji nalézt a vyprostit co největší počet zavalených osob. Priorita je najít živé, proto máme psy cvičené pouze na živé lidi (reagují ale i na člověka, který už několik hodin není naživu). Byli jsme rozděleni – a já mám potvrzeno, že jsem byl u nálezu jedné osoby a Pavel také.

Ale psi nikdy nepracují samostatně: nasazováni jsou vždy minimálně dva až tři, v Turecku to byli třeba i čtyři za sebou na jednom místě, aby se práce zpřesnila a z chování psů jsme dokázali odečíst co nejbližší určení místa, kde je člověk pod sutinami. Je to třeba, protože vyproštění některých lidí trvalo i deset nebo dvacet hodin; samozřejmě mnohdy kratší dobu. Prohledávání trosek se ale vždycky odehrává za spolupráce více psů. Od nás tam byli dva psi, pak pět psů Hasičského záchranného sboru ČR a jeden pes od dobrovolné organizace. Dohromady osm.

Kolik z celkových 11 dnů mise vaši psi pracovali?

Každý den. Tam se „jede“ ve směnném režimu s pravidelným střídáním; plus minus šest hodin se pracuje a zhruba šest hodin je na odpočinek. Psi ale nepracují nepřetržitě: oni mají přestávky, kdy my plníme i roli běžného člena USAR týmu. Pomáháme se vším, co je potřeba – od vyprošťování osob až třeba po starost o zázemí.

Takže jste třeba i vařil?

To ne: kolegové od hasičů mají své určené osoby. Řeší se třeba nějaké věci kolem fungování tábora. Většinou ale plníme hlavně funkci kynologa. S tím, že když není práce pro psy, zapojujeme se do všech běžných činností týmu.

Odvezl jste si z akce, kde byla nasazena řada týmů z různých zemí, nějaké nové poučení pro vlastní práci, pro organizaci zásahu nebo třeba pro doplnění a rozšíření výcviku?

Při nasazení v Turecku bylo mnoho nových věcí, které jsme při zásazích u nás řešit nemuseli. Ne že bychom je vyřešit neuměli, ale tady přece jen jsou trochu jiné podmínky.

Vedoucí záchranné kynologické skupiny Městské policie Praha Michal Sitte | Video: Milan Holakovský

Tam byl větší chaos, stres, větší pohyb lidí. Jak záchranářů, tak hlavně místních – a nedalo se to regulovat tak, jak bychom potřebovali. Tahle zkušenost může být podnět do tréninku. U nás bývá místo zásahu uzavřené.

A poučení, které si mohli odnést psi?

Poznali, že zásah nemusí skončit za jeden, dva nebo tři dny, jak to znají od nás. Pak se velice rychle začali přizpůsobovat novému režimu a naučili se odpočívat v každé volné chvilce. Je nutné, když pes dopracuje a my ho dáme do boxu, aby se naučil sám odpočívat – a byl připraven na případné další nasazení. To ho nejde naučit uměle, musí k tomu dospět svými zkušenostmi.

Je taková mise náročnější pro psa, nebo pro psovoda?

Možná je to horší pro psa. Ten je neustále v takovém „zapnutém“, akčním režimu, protože neví, co ho čeká. My si umíme plánovat, víme, že nás čeká odpočinek, ale pes nedokáže úplně „vypnout“; i jejich spaní bylo tak nějak napůl. Ale ta zvířata se umí přizpůsobit a velice rychle se adaptují. S tím, že měli úplně jiný režim než tady doma v Čechách, se naši psi poprali statečně.

Situace na místě zásahu byla zcela mimořádná. Člověk si alespoň něco dokáže předem představit – ale jak ke katastrofě obřích rozměrů přistupuje pes, který nikdy nic podobného neviděl?

Myslím, že psi to naopak vnímají mnohem méně senzitivně než lidé. My si uvědomujeme to neštěstí, které je cítit na každém kroku. Pro psa je to jen další pracoviště, které je pro něj připraveno; jen není tady v Čechách, ale v nějaké jiné zemi, kam se bylo třeba dopravit letadly. Pro zvíře to určitě bylo jednodušší, protože nemá empatii a soucit s místními.

Jak dalekou cestu – několik hodin letu plus náročné nakládání a vykládání a ještě přesun auty – psi snášejí?

Je to stresující zážitek, ale oni se spíš těší. V tom je my musíme tlumit. Oni vnímají, že jdou do akce, ale nemohou vědět, že ta akce přijde třeba až za dvanáct hodin.

Mohli by se rychle psychicky unavit, ale brzy pochopili, že musí odpočívat i během cesty. Že když jsou v boxu, nepracuje se a mohou spát. Doby strávené čekáním jsou ale pro ně vlastně největší zátěž.

Má pes, který jde do náročného terénu, nějaké ochranné pomůcky – třeba botičky na tlapky?

Botičky k dipozici máme a měli jsme je s sebou, ale pes v nich přichází o své velmi adhezivní polštářky a o možnost používat drápy. Když mu nasadíte ochrannou botičku, aby se nepořezal nebo třeba nespálil o povrch rozpálený sluncem, noha mu mnohem více klouže. Pak se může zranit i mnohem vážněji, než když se nechtěně o něco řízne. Proto se botičky používají jen ve výjimečných případech: když je v sutinách hodně skla nebo je povrch v létě horký. Tak používali kolegové botičky v Bejrútu: jen proto, aby si psi nepopálili tlapky.

Pokud se vrátím k lidem: co říkají doma na to, když přijde zpráva, že máte za pár hodin odletět? Neví se přesně, do jakých podmínek, na jak dlouho…

Naši blízcí jsou zvyklí, že odjíždíme kdykoliv, i v noci, na zásahy tady po Čechách. Ale je pravda, že když jsme s Pavlem zasahovali třeba po tornádu, což trvalo tři dny, pořád jsme byli v naší republice, s plnou podporou, zdravotnickým zázemím a tak dále. V cizině je to jinak. Rodiny tím trpí – a myslím si, že ne málo. My jsme daleko – a oni tam nemají jen své příbuzné, tedy chlapy, ale i ty psy. My je máme doma jako normální běžné mazlíčky. Každý pes má náš domov jako své životní zázemí – a i rodina ho vnímá jako běžné domácí zvíře.

Takže vám zůstává, i když doslouží…

Jasně. My toho psa máme od začátku až do konce. Každý psovod má pouze svého psa, a to od štěněte ve věku dvou měsíců až do skonání. Po celý život jsou ti psi ve výhradním vlastnictví každého z nás. I konkrétní plemeno a konkrétního jedince si každý psovod vybírá sám. Je čistě jeho odpovědnost, jestli se rozhodne mít ohaře, německého ovčáka, border kolii nebo jiného psa, který mu bude sloužit pro tuto práci; je to čistě jeho volba.

close Vedoucí záchranné kynologické skupiny Městské policie Praha Michal Sitte a jeho německý ovčák Fram, vycvičený k vyhledávání osob v sutinách. info Zdroj: Deník/Milan Holakovský zoom_in Vedoucí záchranné kynologické skupiny Městské policie Praha Michal Sitte a jeho německý ovčák Fram, vycvičený k vyhledávání osob v sutinách.

Já mám už už třetího německého ovčáka, nicméně kolegové mají hodně lovecká plemena; třeba i knírače. Důležité je, aby měl v určitém věku složený atest ministerstva vnitra ve specializaci sutinového vyhledávání. Je úplně jedno, co je to za psa, jen musí splnit kvalifikační předpoklady.

Fram je tedy váš pes – nikoli služební pes městské policie?

Je to tak. A abychom s tím psem mohli zasahovat, městská policie nám po složení atestu hradí jak veterinární léčbu, tak náhrady na krmení a případě další potřeby, které souvisejí s výcvikem. A to nejdůležitější: městská policie nám poskytuje čas a prostor na výcvik v pracovní době. Bez toho by to nešlo.

Vy tedy nepracujete jen se psem, ale plníte i jiné úkoly?

Ano, máme také povinnosti běžného strážníka. V omezené míře, protože musíme pečovat o psa – a hlavně ho cvičit.

Jak dlouho pes vydrží v aktivní službě?

Hodně to závisí na jeho zdraví; stejně jako u lidí. Důchodový věk u psů nemáme. Pes je připraven ve chvíli, kdy je schopen zvládnout zkoušku pro atest ministerstva vnitra, což většinou bývá kolem třetího roku věku. Sloužit může klidně do čtrnácti let, ale většinou končí kolem desátého jedenáctého roku. To už je šetříme, protože zásah je náročný i pohybově. Já třeba na misi do Bejrútu neletěl, ač můj pes měl atesty ministerstva vnitra stále platné. Už ale byl starší, tak jsem dal přednost kolegům, kteří v té chvíli měli mladší psy. Abychom nemuseli v zahraničí řešit, že by starší pes už třeba fyzicky neměl na několikadenní náročný zásah.

Kolik psů u městské policie v hlavním městě působí – a liší se nějak svými odbornostmi?

Městská policie Praha má jako jediná v republice dva druhy psovodů. Jedni se věnují hlídkové službě, což jsou kolegové, kteří mají klasické policejní psy, tedy ty „služební“. Ti řeší veřejný pořádek, demonstrace, fotbaly a podobně. My jako záchranářská skupina jsme v republice jediní, kdo pracuje pod městskou policií. Další psovodi pracují v jiných složkách, ale v řadách strážníků jsme opravdu jediní.

Dřív to měli ještě ještě kolegové v Ostravě, ale tam záchranná kynologická skupina přestala fungovat. Pokud vím, mají zájem ji obnovit, ale momentálně jsme my v Praze jediní. Náš útvar psovodů má nyní čtyři atestované psy pro záchranářskou činnost.

Co umějí?

Jednak práci v sutinách – a druhá problematika je plošné vyhledávání pohřešovaných osob v přírodním terénu.

Stejní psi?

Ano, je to ten samý pes. Ale prioritou jsou pro nás sutiny a spolupráce s hasičským záchranným sborem.

Vzpomenete si si na některý zásah, který opravdu utkví v paměti?

V Praze to byla Mikulandská ulice, ale to už je nějaký pátek. Pád Trojské lávky už jsou také nějaké roky zpět. Asi největší domácí zásah byl na tornádu. Z těch mediálně známých to dále byl pád mostu ve Vilémově, kolem čehož pořád běží soudní řízení o tom, kdo za to může. Zásahů je ale celá řada.

Připraveni vyjet jste v případě potřeby opravdu neustále?

Ano, psy včetně vybavení máme pořád u sebe v autě. I teď, když spolu hovoříme, je můj pes v autě. Kdyby přišel požadavek na zásah se psy, nasednu a okamžitě odjíždím, kamkoliv by bylo třeba. Je tam i kolega, snažíme se jezdit ve dvou, pokud nedojde k nějaké mimořádné situaci, že někdo z nás nebo pes onemocní.