Nepočítá ale ceny, nýbrž parkovací místa. S výsledkem, že jedno auto pro rodinu – přesněji tedy na byt – se do metropole prostě nevejde. Co může pomoci? Cenová regulace. Ne že by zdražením míst přibylo – avšak lidé by se prý alespoň mohli začít zbavovat přebytečných aut. Či si přinejmenším hledat vhodnější parkování než na ulici. Odpůrci však tenhle přístup považují za chybný; k očekávanému cíli nevedoucí. Hovoří jen o dalším „zdanění aut“ a „tahání peněz z kapes motoristů“.

Hodně aut, míst málo. Co s tím?

„Pokud nebudeme mít z veřejného prostoru levnou úschovnu aut, uvolní se více místa v ulicích. Takže i rezidenti s parkovacím oprávněním snadněji zaparkují, když potřebují,“ uvedl Hřib v rámci velikonočního příspěvku na twitterové platformě X. Cestou je pro něj „férové zpoplatnění“ parkování, které prý „nakonec prospěje všem“.

Počet parkovacích míst, který by byl dostatečný, se podle Hřibových slov do pražských ulic vejít nemůže. Náměstek primátora v té souvislosti neargumentuje situací na sídlištích, ale zveřejnil obrázek domu z Vinohrad. Pět podlaží, deset bytů – a před ním na šířku tohoto domu dvě zaparkovaná auta.

„Počítejte se mnou! Průměrná obydlenost bytu u nás je kolem dvou obyvatel. To znamená, že podobný dům může poskytnout bydlení přibližně 20 lidem. Před domem je ale zároveň prostor pouze na dvě podélná parkovací místa. Průměrná obsazenost auta v Praze je 1,3 pasažéra. Dvě zaparkovaná auta tak běžně obsluhují pouze necelé 3 cestující,“ konstatuje náměstek primátora.

Před domem pro 20 lidí se podle těchto propočtů najde parkování jen pro auta, která vozí 2,6 člověka. Dospívá tak k jasnému závěru: „Pokud by obyvatelé každého bytu vlastnili auto a chtěli ho parkovat před vchodem, nemají šanci se sem vejít. Pro dostatek míst v parkovacích domech bychom zase museli vybourat téměř každý druhý blok domů.“

Jestliže Hřib konstatuje, že aut v Praze neustále přibývá a počet parkovacích míst „není nafukovací“, řešení, které nabízí, motoristy nepotěší. Jakkoli to neříká zcela naplno, má za to, že částka požadovaná městem za stání na ulici by se měla přiblížit cenám, za něž lze umístit auto třeba na placené parkoviště nebo do podzemní garáže. „Těžko teď můžeme motivovat víc řidičů k využívání prostorově efektivní veřejné dopravy nebo k využití komerčně nabízených parkovacích míst, když za město poskytujeme parkování nesmyslně levně hluboce pod tržní cenou,“ konstatoval Hřib.

A pozor: to není řeč o v Praze často proklínaných „Středočeších“, kdy za hlavního viníka parkovací mizérie v hlavním městě byla dosud často označována auta přijíždějících návštěvníků. Bavíme se o rezidentech: o lidech v metropoli trvale bydlících, kteří nyní, pokud žijí v oblastech se zónami placeného stání, mohou právo parkovat pořídit za roční poplatek 1200 Kč.

Že se čeká zdražení, není tajemstvím. Zatím však lze pozorovat jen opatrné našlapování politiků kolem toho, jak bolestné zvýšení poplatku bude. Částky mají vzejít z dohody v koalici vládnoucí Praze poté, co bude uzavřeno konečné znění pravidel pro pražské parkování. K návrhu změny uplatnily připomínky městské části – hodně připomínek – a ty se nyní magistrát snaží zapracovávat do výsledného textu.

Omezit poptávku. Těch chudších?

Na síti X vyvolala Hřibova početní úloha řadu ohlasů – a nesešly se zrovna šiky uživatelů, kteří by nadšeně a unisono tleskali.

„Jestli dobře rozumím, jste pro zdražení parkování, aby na to střední a nižší třída neměla, tito občané museli parkovat mimo nebo se aut zbavit – a bohatí Pražané tak měli parkování jednoduché,“ reagoval Petr Ayeboua.

Zacílení na jakoukoli „socioekonomickou třídu“ však náměstek primátora odmítá: „Je to o tom, že veřejný prostor nelze využívat tak, že ho velmi levně nabízíte k odkládání soukromého majetku.“ Míša Svoboda se pak dotazuje: „Na koho tedy to parkování nezbyde?“

Častěji se v různých obměnách opakovala námitka, že ať se parkovací místa zdraží jakkoli, jejich počet tím nevzroste. Čili se nic nevyřeší. Podle Hřiba však změnu čekat lze – pro část aut se najdou místa jinde; některá mohou zmizet docela. „Třeba využívat veřejnou dopravu, najít si soukromou garáž nebo parkovací stání, parkovat ve vlastním vnitrobloku a tak dále,“ nabízí Hřib řešení. „Když něco atraktivního nabízíte zdarma nebo příliš levně, poptávka je takřka neomezená,“ poznamenal.

Vyvolal tím vlnu ohlasů. Třeba v příspěvku uživatele PTKB: „Jasně: takže najednou budou všichni radostně platit čtyři tisíce měsíčně za soukromé parkovací místo nebo garáž.“ Lara dokonce zmiňuje „blouznění nemající logiku“: „Jak souvisí ‚více využívat MHD‘ s tím, že není kde parkovat? Když pojedu třikrát v týdnu MHD místo jednou, auto zmizí a zase se objeví, až ho budu potřebovat?“

Podle předpokladů by však některá auta měla zmizet z Prahy „jednou“ – jednou provždy. S přesednutím do MHD pro běžné cestování s občasným využitím sdílených aut v případě nutnosti jet. Což zase jejich provozovatelé představí ve srovnání s udržováním vlastního auta jako finančně velmi výhodné řešení (a navíc bez starostí). Čili chytré řešení člověka, který na vlastnictví auta nelpí.

Kdo vlastně má na ulice právo?

Květoslav Botek se do Hřiba pustil poměrně rázně: „Ulice není váš soukromý majetek! Vy jste zvolený, abyste ho spravoval. Ne vybíral neúměrné výpalné, abyste dosáhl svého soukromého ideologického plánu ničit lidi a jejich život ve městě. Ty ulice budovali občané po staletí.“ Přisadil si i Zdeněk s nickem obycejny_clovek, jenž věc navíc posunul do osobní roviny: „Tyto ulice byly postaveny z našich daní, tudíž jsou veřejné. A byly postaveny dávno před tím, než jste se narodil v té Vaší ‚Horní-Dolní‘ (pardon, Slavičíně) 330 kilometrů východně od Prahy. Kdybyste Vy a Vám podobní zůstali doma, měli bychom místa dost.“

S tím, že ulice není jeho majetek, Hřib souhlasí. „Je to veřejný sdílený prostor, který patří všem, včetně lidí, kteří tu neparkují nebo nejezdí autem; chodcům, cyklistům, dětem, seniorům,“ reagoval.

Tahle slova zase nenechal bez odezvy Jindra Lomnicky: „I chodci a cyklisté využívají automobily, o dětech a seniorech nemluvě – nebo snad naznačujete, že senioři by auta mít a řídit neměli?“

Debaty zanedlouho jistě ještě zesílí

Jisté je, že až dojde na debaty o konkrétních cenách, či poté, co budou zveřejněny, lze očekávat diskuse vpravdě plamenné. S tím, že motoristé budou chtít slyšet, co vlastně za své peníze dostanou.

Nejspíš se také někdo bude snažit Pražany rozdělit důrazem na fakt, že v některých částech metropole jsou vyznačeny zóny placeného stání, a tudíž místní motoristé musí platit, zatímco jinde nikoli.

Existují také představy, že by tyto zóny měly být v celé metropoli – to však v některých částech hlavního města odmítli lidé podepsaní pod peticemi. A zvláště někteří obyvatelé sídlišť se netajili odhodláním zatáhnout do sporu i právníky.

Mají jasno: jak by město mohlo chtít platbu za povolení parkovat, když nedokáže zaručit, že za své peníze lidé dostanou očekávanou službu? Tedy že místo k zaparkování najdou, i když mají zaplaceno? Nebo snad má být vydáno jen tolik povolení, kolik odpovídá počtu parkovacích státní? A proč třeba já nemám mít nárok, zatímco sousedé ano?

To už jsme ovšem opět na začátku: u počítání bytů, aut a parkovacích míst. A probírané myšlenky, že odpovědi na tyhle otázky může přinést – třeba zásah do ceníku.