Pamětní deska, s jejímž odhalením se ve středu počítá hodinu po poledni, bude upozorňovat na činy osmi policistů, kteří se zapojili do protinacistického odboje; většina z nich byla popravena v letech 1942 a 1943. Další dva položili životy v souvislosti se zapojením do bojů Pražského povstání. Jeden přímo padl 7. května 1945, druhý podlehl utrpěným zraněním o deset dní později.

Veřejnosti zřejmě nejdostupnější jsou informace o nuselské odbojové skupině – vlastně skupinách – které již v roce 2010 zveřejnil na webu Četnické pátrací stanice Praha historik kriminalistiky, policie a četnictva Radek Galaš; dnes známý jako ředitel Muzea Policie ČR. Ke jménům z pamětní desky – Josef Hakl, Sylvestr Kmínek, František Machek, Zdeněk Müller, Emanuel Svačina, Stanislav Švec, Vilém Veselý, Vilém Vrba; z květnových dnů pětačtyřicátého roku pak Vlastimil Harapes, jenž zemřel Na Jezerce, a Rudolf Křížek, zraněný na Pankráci – si jeho přičiněním mohou zájemci přiřadit konkrétní činy a osudy. A současně poznat, že byli i další příslušníci, kteří se nesmířili s poměry panujícími za okupace a neváhali riskovat doslova vše.

V souvislosti s odbojem na nuselském komisařství Galaš upozorňuje na organizátorskou roli Stanislava Šulce. Ten se také zapojil do obstarávání nepravých dokladů a patřil mezi nuselské policisty, kteří ilegálně a za vlastní peníze pořizovali zbraně pro možné budoucí použití; obstarali i lehký kulomet a ruční granáty. A nabízí také jména dalších statečných policistů.

Výstava Stále živý odkaz v Muzeu Policie ČR.
Výstava připomíná hrdinství četníků. Neteř jednoho z nich chce pojmenování ulice

Další odbojová skupina se v rámci 50. policejního revíru vytvořila kolem Františka Machka, který také udržoval kontakt s dalšími odbojáři z vojenských i civilních kruhů. Členové této skupiny se vedle obstarávání nepravých dokladů (a někdy i ukrývání osob, jimž byla na stopě německá tajná policie) zapojovali i do zpravodajské činnosti a organizování odbojových skupin či zajišťování distribuce protinacistických tiskovin. Nevyhnuli se však vlně zatýkání z jara roku 1941. A následným popravám na různých místech v Německu, jež připomíná nová pamětní deska.

Právě Machek však dokázal hodně spolupracovníků zachránit: navzdory mučení nikoho neprozradil. Zatčení a krutým výslechům se vyhnul zdravotní komisař Müller, jenž zemřel v Praze: již 8. března 1941; podle všeho při přestřelce s gestapáky na Nekázance. Není však jasné, co přesně se tenkrát odehrálo.

V souvislosti s Machkovým osudem historik Galaš upozornil na jeden z jeho posledních dopisů adresovaný sestře Leopoldě Jiřičkové. Mimo jiné v něm uvádí: „Jak nyní žiji, nebudu vám psát, ale smířil jsem se s tím – a prosím Boha, aby mi dal lehkou smrt…“ Galaš na to reagoval: „Jeho smrt nebyla lehká, ale rozhodně nebyla zbytečná.“