Libor Pešek ve svých vzpomínkách pro Paměť národa uvádí, že za svůj život najezdil autem na dva miliony kilometrů. Za svůj domov však až do konce života považoval pražské Dejvice, kde se narodil roku 1933.

Prožil zde idylické dětství v soudržné a milující rodině, která mu však navzdory tísnivým podmínkám protektorátu poskytovala velkou volnost a současně byla inspirujícím prostředím pro jeho další rozvoj. Otec, štábní kapitán provrepublikové armády, měl klasické vzdělání: „Byl to gentleman. Moc toho nenamluvil, ale uměl starořecky i latinsky,“ vzpomínal Libor Pešek.

Hudbě se však jako dítě věnoval spíše z povinnosti, na přání rodičů chodil na hodiny klavíry a skutečný zájem v něm probudila až na gymnáziu, kdy objevil jazz, založil vlastní big band a se spolužákem Milošem Formanem, který do Dejvic přestoupil z koleje Jiřího z Poděbrad, spolupracovali na divadelních představeních.

Od jazzu k vážné hudbě

O tom, že se vydal cestou klasické hudby, nakonec rozhodla tak trochu náhoda. Po maturitě se nedostal na filozofickou fakultu a přihlásil se do abiturientského kurzu AMU, který měl být přípravkou pro studium dirigentského oboru.

„Přes prázdniny jsem se naučil zpaměti partituru Dvořákovy Novosvětské symfonie, složil jsem zkoušky a pak pokračoval ve studiu na AMU,“ řekl v rozhovoru pro časopis Týden z roku 2016 a skromně dodal: „S odstupem pětašedesáti let si říkám, že bych do toho znovu nešel. Jen z nevědomosti se může člověk mého, tedy průměrného nadání do takového podniku pustit. Protože to, co chybí v talentu, musí se těžce dohánět tvrdou prací.“

Teprve v druhém ročníku skutečně propadl vážné hudbě pod vlivem silného zážitku z koncertu italského dirigenta Antonia Pedrottiho, který ho okouzlil swingovým přístupem ke klasickým dílům a ukázal mu, jakou mohou mít sílu. Jeho ročník vyučovaly v té době hvězdné osobnosti české hudby jako Václav Neumann, Václav Jiráček, Alois Klíma nebo Václav Smetáček. Ti ale jako aktivní dirigenti měli na své studenty poměrně málo času.

„Jsem samoukem ze třídy profesora Václava Smetáčka,“ žertoval Liborův starší spolužák Zdeněk Košler. Profesor Smetáček zval studenty do zkoušek svého orchestru, kde se mohli učit přímo z praxe, jiní pedagogové to ale nedovolovali.

„Česká filharmonie měla v té době takovou vnitřní politiku, že u zkoušek nemá nikdo být. Protože nedej Pánbůh, aby dirigent někoho z filharmoniků třeba opravil a někdo ho u toho viděl. Natožpak student,“ vzpomínal Libor Pešek. „Když jsme se chtěli dostat na zkoušky, museli jsme se plazit pod lavicemi.“

Klasika bez cenzury

Absolventi dirigentství měli velký problém získat práci v oboru, a tak Libor Pešek první dva roky po škole působil jako korepetitor v Plzni. Založil dechovou Komorní filharmonii, která pořádala jednou měsíčně nedělní matiné v Divadle Na zábradlí a spolupracovala s avantgardním skladatelem Janem Klusákem. „Díky tomu jsme přitahovali to, čemu se dnes říká ,pražská kavárna’. Bylo to takové podhoubí nechuti k bolševismu.“

Po zkouškách v Divadle Na zábradlí muzikanti často zůstávali na večerní představení, kde se Libor Pešek seznámil s Václavem Havlem a nadšeně sledoval inscenace jeho her. Narozdíl od divadla, filmu a literatury měla vážná hudba v totalitním režimu velkou výhodu: komunisté jí nerozuměli a tak téměř vůbec nepodléhala cenzuře a repertoár nepodléhal složitému schvalovacímu procesu: „Bolševik do vážné hudby moc neviděl, ti, kdo vládli slovem, to měli těžší než my,“ říká Libor Pešek.

close Libor Pešek. info Zdroj: se svolením PostBellum zoom_in Libor Pešek.

V roce 1964 založil Sebastian orchestr, uskupení, které si velmi rychle získalo skvělou pověst. Podobně jako Komorní filharmonie byla kvalita tělesa založena na pečlivém nastudování partitur a vyladění každého detailu. Současně působil jako druhý dirigent v Severočeském symfonickém orchestru v Teplicích. Sebastian zanikl bezprostředně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy: „Když jsem se vracel ze zkoušky do Teplic, byly už ulice plné tanků. Část souboru emigrovala a zbytek se rozpadl,“ vzpomíná Libor Pešek.

Platil jsem za svou svobodu

Na podzim 1968 dostal Libor Pešek nabídku na první zahraniční angažmá v nizozemské Leeuwardenu. Jeho počáteční nadšení však časem vyprchalo a narazil na limity svého holandského orchestru - jak umělecké, tak lidské.

„Vztahy v holandských orchestrech nebyly příliš přátelské,“ řekl v rozhovoru pro časopis Týden. „Že je dirigent nepřítel číslo jedna, je přirozené. Je vždy v ohnisku největší kritiky, ale když jste dospělý, útoky ustojíte. Jenže když jste mladý, mohou vás takové věci zraňovat. Není jednoduché ve třiceti letech šéfovat orchestru, v němž hrají padesátiletí šedesátiletí chlapi, kteří už pracovali se světovými dirigenty. Jakoukoli nepřipravenost vycítí a z orchestru občas zazní jízlivé poznámky, polohlasně, aby nebylo jasné, kdo je řekl.“

Současně s dirigováním v Nizozemí působil také jako šéfdirigent Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích. Osm let tak strávil neustálým přejížděním mezi Holandskem a Pardubicemi. Třináctisetkilometrovou vzdálenost zdolával podle svých slov značně riskantní rychlou jízdou. Jezdit do zahraničí mohl díky trvalé výjezdní doložce relativně volně. Rok od roku však Pragokoncertu platil víc a víc peněz. Ke konci sedmdesátých let odváděl více než osmdesát procent svého výdělku. „Mít v té době stálou doložku byla úžasná věc. Přišel jsem si díky tomu volný. Platil jsem si za svou svobodu.“

Pražská scéna ho podržela

Nakonec však od něj komunistický režim přece jen žádal jistý ústupek: když se v roce 1981 stal šéfem Slovenské filharmonie, chtěli po něm, aby vstoupil do komunistické strany. Odmítl, byl vyhozen a ministr kultury povolal na jeho místo sovětského dirigenta Vladimíra Verbického. „Tehdy se skvěle zachovala celá pražská scéna a já jsem dostal okamžitě nabídky, abych se stal druhým dirigentem současně v České filharmonii, u Pražských symfoniků a v Národním divadle,“ uvedl Libor Pešek v rozhovoru pro časopis Harmonie.

Rozhodl se pro angažmá v České filharmonii, kde strávil sm let po boku Václava Neumanna: „Přišel jsem do orchestru, který měl svůj světoznámý bohatý zvuk, ale byl zanedbaný. Pan Neumann byl mistr velkých forem a dělal fresky. Ale specializace na velká plátna s sebou nese určitou nepozornost k detailům.“

V roce 1985 hostoval v Londýně u Philharmonic Orchestra. Dramaturg Liverpoolského orchestru mu tehdy nabídl dirigování Sukova Asraela. Libor Pešek nabídku přijal a Asrael se stal senzací. V Liverpoolském orchestru pak zůstal jedenáct let a během této doby nahráli se souborem kompletní Sukovy symfonie. V repertoáru měli i mnoho dalších českých skladatelů, mimo jiné Bohuslava Martinů či Zdeňka Fibicha. Do Československa jezdil v té době zhruba jednou za dva týdny, čtyřikrát ročně potom dojížděl dirigovat do USA. Přestože se při svých angažmá v cizích zemích cítil podle svých slov, míněných s nadsázkou, „jako vyhnanec“, netrápil se tím, že se svými dočasnými spolupracovníky stráví vždy jen krátký čas. „Takhle mi to stačilo. Nemám potřebu scházet se po hospodách.“

V roce 1996 obdržel Libor Pešek Řád britského impéria a tímto oceněním zakončil své působení v Liverpoolském orchestru. „Byl to hezký a slavný odchod. Bylo to krásné a bylo toho dost.“

Úsměv jako otázka sebekázně

Sedmnáctého listopadu 1989 byl shodou okolností v Československu, a tak se zúčastnil demonstrace na Albertově a s Českou filharmonií vstoupil do stávky: „Od toho dne jsme na zkouškách místo zkoušení programu hráli takové slavné české kousky pro studenty. To trvalo několik dní. Potom jsme dělali koncerty ve Smetanově síni, kde se hrála Má vlast.“

Libor Pešek zůstal aktivní až do vysokého věku, od roku 2007 působil jako šéfdirigent Českého národního symfonického orchestru. V rozhovoru pro časopis Harmonie hovořil o tom, že věk je v profesi dirigenta jistou výhodou: „Všechno je otázkou autority. Ta roste od naprosté nuly mladého dirigenta až k někdy nezasloužené autoritě člověka starého. Stáří a šediny přece jen s sebou nesou určitou důvěru v osobnost, i když to není vždycky oprávněné.“

Jeho osobitý humor a dobrá nálada, které si po celý život uchovával podle něj byly projevem osobní disciplíny: „Ta dobrá nálada není nic jiného než moje vůle mít ji. Nechci ostatní rmoutit a svými problémy. Je to vlastně sebekázeň.“

Autor: Rút Jungwirthová, Barbora Šťastná