Osud jim však zvolil i společnou smrt. Jejich životní svíce vyhasly, když jim bylo pouhých patnáct. Stalo se to před 55 lety. Byl tehdy srpen, srpen roku 1968, kdy do Československa vtrhli vojáci zemí Varšavské smlouvy. Vojáci, kterým jejich velitelé tvrdili, že jedou zachraňovat socialistickou cestu ke komunismu. Bojovat s kontrarevolucí.

Jen shodou okolností se s nimi oba chlapci setkali. Náhoda? Osud? Byli totiž zastřeleni, ačkoli od nich nevzešel žádný podnět, který by si okupanti mohli vyložit jako ohrožení – a sami neudělali jakoukoli chybu. Jen se 24. srpna ocitli na špatném místě: u podolské vodárny. I když se tam měli jen mihnout cestou domů, dál už pro ně nebylo nic. Život měli před sebou – avšak nestihli se ani vyučit.

Osudného dne se před devátou večer vraceli z centra Prahy do svých domovů v Braníku. Parišek bydlel na tehdejší adrese Novodvorská 1174, Němec v Jílovské 1151. Vezli se v dodávce tehdy rozšířené polské značky Žuk, kterou zastavili a jejíž šofér nabídl, že je vezme s sebou. Na dnešním Podolském nábřeží chtěla auto zastavit hlídka sovětských vojáků. Právě v sousedství vodárny, kterou měli okupanti obsazenou.

Následky střelby z kulometu

Ozbrojenci, mezi nimiž byli mladíci jen o pár let starší než jejich oběti, začali na přijíždějící auto pálit. Veřejná bezpečnost, jak se tehdy označovala část policejních složek (a příslušníkům se říkalo „esenbáci“ podle toho, že šlo o součást SNB neboli Sboru národní bezpečnosti), následně zaznamenala čtyři průstřely v přední části vozu.

Co a jak se přesně odehrálo, není zcela vysvětleno. Podle všeho se vojákům zdálo, že na výzvu k zastavení auto nereaguje – nebo snad řidič nebrzdí dost rychle a se zřejmým úmyslem opravdu zastavit. Esenbákům pak okupanti tvrdili, že muž za volantem nerespektoval pokyn k zastavení, na což reagoval střelec s lehkým kulometem.

Oba převážení učňové, vlastně náhodní stopaři, na místě podlehli střelným zraněním. Parišek dostal zásah do hlavy a Němcovi kulka trefila srdce. Postřelen byl i řidič Karel Šárka. Ošetření zranění se od vojáků nedočkal, stejně jako přivolání pomoci. To si podle dobových svědectví musel zajistit sám v nedaleké restauraci. A sanitku k místu události prý vojáci okupační armády pustili až po hodinovém čekání. Krvácejícímu řidiči prý Sověti pouze sebrali doklady, které se pak zdráhali vydat i příslušníkům Veřejné bezpečnosti – a o osud zraněného ani umírajících se nestarali.

Pamětní deska musela zmizet

Ještě v roce 1968 se na místě tragédie objevila pamětní deska. Ta však byla odstraněna s nástupem normalizace. Obnovit ji bylo možné až po změně poměrů na sklonku osmdesátých let minulého století; odhalena byla v roce 1991. Na domě s číslem 250/14, od vodárny odděleném pouze Vodárenskou ulicí, tragédii připomíná dílo akademického malíře a pedagoga Svatoslava Krotkého. Sestává ze dvou mramorových desek. Větší, šedá, nese zlatý text – a menší v černé barvě představuje oběti rytými portréty.

U této desky se tradičně konají pietní akty k připomenutí památky zastřelených chlapců. Letos se vzpomínkového aktu zúčastnili pamětníci událostí roku 1968 Jiří Vodička, Jiří Pitín a Bohuslav Holub společně se zástupci radnice Prahy 4. Za ni přinesli věnec 1. místostarostka Irena Michalcová (ANO 2011), místostarosta Patrik Opa a radní Jaroslav Míth (oba ODS). Připomněli nejen 55 let, které od smutné události uplynuly, ale i její aktuálnost v souvislosti s ruskou vojensku akcí na Ukrajině.

Více obětí u budovy rozhlasu

Obětí „operace Dunaj“, jak se vpád armád pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968 označoval, bylo ale v Praze více. Už 21. srpna časně ráno zemřeli čtyři lidé v davu, který se sešel u obsazované budovy Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Právě tam se zřejmě v Praze střílelo poprvé. Pak byl zastřelen mladý muž mávající praporem, který se vyšplhal na jeden z tanků před barikádou u Československého rozhlasu. Zde poté umírali i další civilisté: někteří byli zastřeleni, jiné tanky přejely nebo nepřežili výbuch, když jeden z tanků explodoval. Lidé ale umírali i v hořících domech: ať už přímo v bytech, nebo poté, co vyskočili z oken, když se snažili uniknout plamenům. Také při autonehodách; často s účastí tanků.

Zastřelen kvůli slovu okupant

Dobovými symboly okupace se stalo zabití trojice učňů, jejichž osudy jsou i s jejich jmény často připomínány dodnes. Vedle nesmyslné smrti Pariška a Němce na Podolském nábřeží tři dny po vpádu invazních vojsk jde o šestnáctiletého Miroslava Beránka (* 8. 3. 1952 v Kolíně). Na toho 10. září vystřelil opilý sovětský voják v Opletalově ulici – a následkům vnitřních zranění mladík podlehl.

Bylo to také večer… Parta učňů vracejících se z večeře na internát potkala skupinu sovětských vojáků. S těmi už lidé diskutovali o poměrech v naší zemi; podle pamětníků došlo i na probírání chuti piva. Do řeči se zapojila i česká mládež. Včetně Beránka, kterému možná uškodilo, že se během učňovského pobytu v Sovětském svazu zdokonalil v ruštině, s vrstevníky si i dopisoval – a dobrou znalostí jazyka na sebe upozornil.

Osudným se mu stalo, že použil slovo okupant. Ruský výraz zachvátčik znal sice tehdy v Československu kdekdo (a lidé se ho nerozpakovali uplatnit), ale tentokrát se s tím jeden z příslušníků okupační armády nesmířil. Namířil na Beránka pistoli – a zcela nelogicky ho vyzval, ať tedy střílí. „Nět, nět,“ reagoval mladík, který se měl stát tiskařem; zvedal i ruce na důkaz, že není ozbrojen, a pomalu couval od agresora. Jenže třeskla rána.

Zraněnému učni se prakticky okamžitě snažil pomoci lékař Bohuslav Coufal, který náhodou kolem projížděl v autě. Sám ho také odvezl do nemocnice na Karlově náměstí, i když tušil, že naděje na šťastný konec je mizivá. Nebylo to skutečně nic platné: Beránek boj o život prohrál ještě téhož večera, i když se ho chirurgové pokoušeli zachránit okamžitou operací.

Podle vzpomínek pamětníků ale následky mohly být ještě mnohem vážnější. Když zazněl výstřel, střelec začal utíkat – a do běhu se dalo i několik dalších vojáků. Došlo i na střelbu ze samopalů, přičemž jen náhodou netekla další krev. Okupanti také vtrhli do internátu na dnešním Senovážném náměstí (tenkrát Gorkého), kde rovněž pálili. Několik učňů odtud odvedli na své velitelství – a jednoho, který na místě střelby ani nebyl, dokonce obviňovali ze spáchané vraždy. A také tvrdili, že zraněn byl i jeden ze Sovětů.

Nakonec se vše vyjasnilo a i jakžtakž řešilo, i když vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti narazili na neochotu Sovětů spolupracovat. Pachatel tohoto mordu, vojín Rudněv, tenkrát stanul před sovětským tribunálem. Dostal tříletý trest.