Pro našince je zase příležitostí ochutnávat a objevovat: jak pro sousedy z okolních paneláků, tak pro obyvatele domků za Štúrovou ulicí. Čechům, kteří by chtěli vyzkoušet něco neznámého, provozovatelka doporučuje třeba zelený boršč. Ze šťovíku, který samozřejmě má i v nabídce; přidává se vejce, petrželka, koření. Nebo vyzkoušet sušené ryby ve chvíli, kdy si my obvykle dopřáváme brambůrky; na možnost jejich nákupu přímo upozorňuje nabídka nad výlohou.

Pochoutky známé z dětství

Zvědavých našinců nepřichází málo. A chutná jim, jak Deníku potvrdila zákaznice, jež se představila pouze jako Pěkná, bydlící v sousedství.

„Doporučuji tyhle patizony,“ ukázala do jednoho z regálů.

„Měli jsme je na párty – a jsou skvělé,“ připomněla. Někdy si však Češi nevědí rady. Deníku to řekla provozovatelka Kateřina Spiridonova. Kateřina pro nás, Jekateryna pro lidi, kteří stejně jako ona pocházejí z Ukrajiny.

„Když vidí třeba celého sledě, někteří nevědí, co s tím; tu zkušenost zatím nemají,“ připomněla. Naopak kdekdo zná pelmeně nebo varenyky; ty zde lze koupit pouze mražené, protože prostorové možnosti nic jiného neumožňují. Oblíbená je mezi českými nakupujícími také například chalva z medu a slunečnicových semínek.

Z Ukrajinců přicházejí pro pochoutky známé už od dětství jak ti, kteří zde žijí dlouhodobě a v Praze už našli nový domov, tak váleční uprchlíci. Když se rozpovídají, rozdíl lze brzy poznat. Ti první na domov vzpomínají, ti druzí se nemohou dočkat, kdy se budou moci vrátit zpět, a těší se, že už brzy. Je vidět, že se jim stýská – a sžírají je obavy, co se děje doma.

Návštěva obchůdku, kde je všude kolem to, co znají z domova, může prý fungovat i jako „ostrůvek psychické podpory“. Oáza jistoty, odkud staré časy nezmizely. Nakupují ale všichni podobně: v tom, jaké zboží si odnášejí, mezi oběma skupinami rozdíl není. To se spíš liší podle toho, zda přišli samotní dospělí, nebo v doprovodu dětí.

Spiridonova s hrdostí říká, že se jí už postupným doplňováním podařilo rozšířit sortiment tak, aby zákazníci našli nejen typické pochoutky a základní suroviny, ale vůbec vše potřebné pro ukrajinskou kuchyni; včetně koření. Zboží pochází nejen přímo z Ukrajiny, ale zčásti je dodavatelské firmy vozí třeba i z Litvy nebo z Německa.

Pokud bude sortiment ještě rozšiřovat, už jen mírně a podle přání zákazníků: snad přibudou ještě nějaké limonády a nové druhy bonbonů. Nechybí však ani ukrajinské suvenýry, trička odrážející hrdost nositelů na ukrajinský původ nebo dřevěné výrobky – hračky pro děti, podtácky a podobně – které ve volném čase dělá „kluk“ z Ukrajiny, jenž je jinak zaměstnán v úplně jiném oboru.

Sama provozovatelka žije v České republice už dlouhodobě; nějakých dvacet let. Když jí bylo patnáct, přistěhovala se společně s maminkou, která sem přišla za prací. Chodila tu do školy, vyučila se kuchařkou-servírkou. Posledních deset let dělala pokladní a doma se dál vzdělávala v oboru gastronomie. Učit se mohla i od maminky, která podobnou prodejnu provozuje na Budějovické; pomohla i se zařizováním a s kontakty.

Obchůdek na krčském sídlišti se Spiridonova rozhodla otevřít jako novou etapu svého života, přičemž na její rozhodování měl vliv i masivní příchod válečných uprchlíků, jimž chce v Praze nabízet alespoň kousek domova.

„Sešlo se ale tak nějak všechno najednou,“ připomněla s tím, že i sama cítila potřebu posunout se dál. Zvlášť když živnostenský list už měla z doby, kdy se vedle zaměstnání věnovala výrobě bižuterie.

Začala tedy hledat vhodný prostor pro krámek, přičemž pronájem našla právě na krčském sídlišti. Není to úplně blízko domova: dojíždí z Kobylis. Volba Prahy 4 se jí ale líbí: právě zde žije hodně Ukrajinců. A nyní už má pomocnici, s níž v prodejně střídá: Ukrajinku, která zde žije tři roky.

„Po otevření jsem tu byla sama – a když má být otevřeno tak, aby to lidem vyhovovalo, stíhat se to nedá,“ připomněla provozovatelka.

Horkou oblast prarodiče neopustí

Vedle starosti o obchod má Spiridonova také plnou hlavu obav, jak se daří jejím blízkým, kteří zůstali doma. Pochází totiž z jižní Ukrajiny, z města Mykolajiv, o němž připomíná, že mu prezident Volodymyr Zelenskij nedávno udělil titul „město-hrdina“. Jak Mykolajiv, tak nedaleký Cherson jsou místa známá i z našeho zpravodajství, a to jak mimořádně horká oblast válečného konfliktu.

„Mám tam babičku i dědu, kteří nechtějí odejít. Říkají, že je tam jejich domov – a zůstanou, ať se děje cokoliv. Že když se narodili za jedné války, tak jestli mají zemřít za jiné, je to osud,“ tlumočila slova prarodičů.

Volají si pravidelně, a tak ví, že jsou nyní v pořádku, i když za nynějšího konfliktu je život mimořádně těžký a jindy běžné věci komplikované. Naštěstí 81leté babičce i o čtyři roky staršímu dědovi slouží zdraví natolik, že se o sebe dokážou postarat.

„Ale ano, už nejsou nejmladší,“ připouští vnučka. A tohle je chvíle, kdy jinak usměvavá tvář viditelně zvážní.