Psal se rok 1973, datum v kalendáři se zastavilo na třech dvojkách – 22. 2. – a československé stavebnictví právě slavilo jeden ze svých úspěchů, o nichž se s obdivem hovořilo i v cizině. Jak v zemích východního bloku, tak i na západ od tehdejší železné opony. Vybudováním spojnice mezi tradiční součástí Prahy v oblasti Nového Města a Vinohrad s Pankráckou plání se podařilo naplnit sny několika generací. A vytvořit stavbu, která je pro dopravu v Praze klíčová dodnes.

Z Nuselského mostu, jak od ledna roku 1990 zní nynější pojmenování, však tehdy bylo zatím zprovozněno pouze „horní patro“: vozovka o čtyřech pruzích a chodníky. Útrobami, tubusem připravovaným pro provoz podzemní dráhy, se cestující poprvé svezli až o více než o rok později.

Pražské metro bylo ve svém prvním úseku, části trasy C mezi Kačerovem a nynější stanicí Florenc (jež původně dostala jméno Sokolovská), zprovozněno 9. 5. 1974.

Začalo bourání přilehlých budov Ústřední telekomunikační společností Telecom
Začala demolice telefonní ústředny. Na místě vznikne Centrum Nového Žižkova

Mohlo to být i dřív, ale čekalo se na vhodnou příležitost. Tehdy se 9. května, po vzoru sovětského Dne vítěství, oslavovalo osvobození od nacismu, kdy bývala často zdůrazňována role Rudé armády.

Jako den, kdy měly začít sloužit veřejnosti soupravy metra dodané ze Sovětského svazu, se toto datum jevilo ideálně. Ani otevření mostu pro automobilovou dopravu ostatně nepostrádalo politický podtext: bylo pojato jako jeden z vrcholů oslav čtvrtstoletí, jež uplynulo od událostí takzvaného Vítězného února v roce 1948.

Desítky návrhů za desítky let

Vybudování mostu nad Nuselským údolím však nebylo nápadem komunistického režimu. Šlo o naplnění desítky let spřádaného snu. Snahy o prosazení takovéhoto projektu se objevovaly už „za Rakouska“: od sklonku 19. století, kdy se z původně nevelkých vesnic Pankrác, Krč nebo Michle začaly vyvíjet předměstské oblasti – a záhy přímo nové čtvrtě. Nuselské údolí je však od Prahy oddělovalo.

Už od počátku 20. století se objevovaly rozmanité návrhy, hýřící i nápady, jak účelně využít prostor pod mostem nebo kolem pilířů. O zájmu tvůrců svědčí architektonická soutěž z roku 1927: tehdy se sešlo 28 návrhů. Nechyběly ani příspěvky od dodnes slavných tvůrců.

Více autorských týmů tehdy pracovalo se železobetonem, ale 11 návrhů počítalo i s ocelovou konstrukcí a dva s kombinovanou. Připomněla to Šárka Hubičková, která ke 40. výročí otevření mostu sepsala knihu; s využitím informací od svého tchána, architekta Stanislava Hubičky, jehož jméno je úzce spjato s realizovaným projektem.

Železniční most pod Vyšehradem Praze
Zbourat památkově chráněný most pod Vyšehradem? Neakceptovatelné, míní památkáři

Ke stavbě však ve zmiňovaném roce 1927 bylo ještě velmi daleko. Už tehdy však soutěž mimo jiné ukázala, že na místo se pohledově lépe hodí vodorovná linie na pilířích; navíc se tato varianta jevila ekonomicky výhodněji ve srovnání s mostem s oblouky.

Když Praha v roce 1933 vypsala další soutěž a porota posuzovala 11 návrhů, zadání už počítalo s dvouúrovňovým mostem, kde spodní patro bude sloužit podzemní dráze. Plánování ale pokračovalo i nadále, a to i za protektorátu – tedy v období německé okupace.

Další soutěž, dokonce se 30 návrhy, následovala až v letech 1958–1960. První cena udělena nebyla a porota měla výhrady k podobám mostu, který podle jejího člena Jiřího Novotného měl potěšit oko z dálky i zblízka – nicméně z vyhodnocení návrhů vzešlo doporučení vybudovat 115metrový most ze železobetonu. To vyhovovalo i politicky: ocel se považovala za strategickou surovinu.

Uplatnily se tanky i raketové motory

Za přípravou projektu mostu z tehdy u nás poměrně inovativního předpjatého betonu, který se nakonec nakonec realizoval a byl provázaný s návrhem stanice metra (nyní Vyšehrad, původně Gottwaldova), stála trojice architektů: Vojtěch Michálek, Stanislav Hubička a Svatopluk Kobr. Často se označuje jako projekt PÚDIS – podle zkratky Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb.

Rušno na staveništi začalo být od roku 1965 – na vlastní budování mostu, jež začalo pracemi na pilířích a předpolí, však došlo až v roce 1967. Nejprve bylo třeba zajistit demolici domů v místě stavby v Nuselském údolí, ale i dětské nemocnice na Karlově.

Už tehdy začali být místní nespokojeni; ti, kteří se v roce 1964 nemuseli vystěhovat, začali být soustavně obtěžováni hlukem a prachem ze staveniště. Dění na stavbě se však stalo atrakcí, na kterou se chodili dívat lidé z obou stran Nuselského údolí.

Nuselský most.
Nuselský most je opět průjezdný. Jeho oprava skončila po několika letech

Pozorně lidé sledovali třeba betonování tubusu, k čemuž sloužil stotunový betonážní vozík v podobě příhradové konstrukce s dřevěným bedněním, přičemž vedli o debaty o úpravě projektu: všeobecně se vědělo, že autoři původně počítali s provozem podpovrchové tramvaje a rozhodnutí o tom, že po sovětském vzoru bude mít Praha metro s podstatně těžšími vozy, padlo až v roce 1967. Nutné tak byly dodatečné úpravy s doplněním roštu roznášejícího zátěž.

Divácky velmi atraktivními se staly také zatěžovací zkoušky: jak statické, kdy nejprve došlo na tehdy nové vozy Tatra 148, a zejména bylo na tehdy ještě nehotovou hrubou stavbu navezeno 3000 tun říčního písku a vyjelo 66 tanků T-55 z rakovnické posádky, tak pozdější dynamické testy. Při nich se ověřovaly reakce konstrukce na vibrace za použití pulzních raketových (přesněji reaktivních) motorů.

Pražané i návštěvníci města se s novým mostem rychle sžili. Jak je pro metropoli klíčový, ukázaly větší opravy v letech 1981, kdy došlo na úplnou výluku automobilového provozu, i rekonstrukce pouze s omezeními, jež trvala od roku 2011 do roku 2017. Postupně se jeho podoba částečně měnila – zejména díky stožárům veřejného osvětlení a instalacím zábran proti sebevrahům.

Poučení o souvislostech příprav vzniku mostu i samotné výstavbě nabízí zájemcům výstava, která byla před deseti lety v vidění v Národním technickém muzeu. Tehdejší panely si lze nyní prohlédnout v prvním patře radnice Prahy 2 na náměstí Míru, a to do pátku 3. března. V tě době také vznikly webové stránky nuselskymost.cz a zmiňovaná knížka Šárky Hubičkové Nuselský most – historie, stavba, architektura.

Nové 4. nástupiště na nádraží Vršovice.
Správa železnic rozšířila studii pražského uzlu. Nově se připojí i Benešov

Dodnes je k mání, řekla Deníku její autorka, která je i spoluautorkou výstavy. Zájemce nasměruje k prodejnímu místu, jež od Nuselského mostu není daleko: do Informačního centra České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě.

„Je to v Sokolské ulici: když půjdete od Pavláku na Nuselák, tak po pravé straně za Lékařským domem,“ vysvětluje Hubičková. A můžete jí věřit; je to rada místní obyvatelky. Sama bydlí ve Wenzigově ulici; také kousek od Nuselského mostu.

Most, který si vyžádal nespočet životů

- V době stavby Nuselského mostu kolovaly mezi lidmi – zvláště mezi chlapy pracujícími na různých stavbách v Praze – zvěsti o smrtelných úrazech, k nimž mělo na staveništi dojít. I když to oficiální zprávy nepotvrzují, stavbaři měli jasno: režim vše ututlal, ale tragické případy se staly. A bylo jich víc. Deník o tom v minulosti slyšel třeba od tesaře Františka Martínka, který však přímo na Nuseláku nikdy nepůsobil; hovořil o pádech, přiskřípnutí a dalších malérech, jež probíralo osazenstvo na jiných stavbách, kde pracoval.

- Jednu zprávu z doslechu čerstvě připomnělo únorové vydání časopisu radnice Prahy 4 Tučňák. Hovoří o nehodě při betonováni pilířů, kde měl jeden z dělníků spadnout do betonu nalitého v bednění, ve kterém prý nešťastník zcela zmizel. Pokusy vytáhnout tělo provizorními háky ze zahnutých drátů armatury nebyly úspěšné, beton brzy ztuhl – a tak jsou ostatky údajně dodnes pohřbeny ve druhém pilíři ve směru od Karlova…

- Potvrzeno je naopak množství sebevrahů, kteří se rozhodli skoncovat se životem skokem do 42metrové hloubky pod sebou. I v tomto případě však přesná čísla chybějí, protože o skocích z mostu nesoucího Gottwaldovo jméno se zprvu neslušelo veřejně informovat i vést evidence. Někdy se hovoří o zhruba třech stovkách obětí, jež se přijížděly zabít i ze vzdálenějších končin.

-Případy, o nichž si lidé povídali, byly poměrně početné už za vlády komunistů – a kvůli mlčení oficiálních orgánů se dokonce šířila fáma o sadistovi či skupině násilnických pachatelů, kteří shazují chodce dolů. Potvrzený případ vraždy je však zřejmě jediný – zpráva z roku 1990 hovoří o mladé matce, jež hodila z mostu své dítě a sama skočila také. Právě z 90. let už také pocházejí podrobnější zprávy – a zdejší sebevraždy nebyly ničím výjimečným. Řadě lidí připravených ke skoku navíc policisté, záchranáři, hasiči nebo i kolemjdoucí jejich úmysl rozmluvili.

- Překonat původní 120centimetrové zábradlí nebyl problém – i tak si podle okřídlené historky jedna stařenka přinesla malé štafličky, aby měla jistotu, že se jí její úmysl zdaří. Neobvyklý byl také případ z roku 1999, kdy do údolí dopadl muž s prostřelenou hlavou; podle výsledků vyšetřování chtěl řešit své problémy dvojitou sebevraždou (objevovaly se však i spekulace hovořící o jiném pozadí události). Postupně se změnilo zábradlí, přibyl plot, ten v roce 1997 nahradila propracovanější bariéra o výšce 2,7 metru – a vše vyřešila až instalace zahnuté stříšky v roce 2007. Její překonání by bez náročné horolezecké průpravy a vybavení mělo být téměř nemožné.

Oběti připomíná památník v parku Folimanka nazvaný Z vlastního rozhodnutí.