V posledních několika týdnech zmizely z povrchu zemského hned dvě výjimečné modernistické vily. Mediálně slavná vila Jana Fröhlicha na Petřinách a méně známá vila redaktora Jíšeho na Smíchově. Památkáři v jednom případě boj prohráli, v druhém rezignovali už na začátku.

„Ani jedna z vil nestála v památkově chráněném území. Ve chvíli, kdy nejsou prohlášené za kulturní památku, dávají památkáři od podobných případů ruce pryč,“ vysvětluje Kateřina Bečková z Klubu za starou Prahu. Pražské vilové čtvrti a jejich noblesní genius loci zažívají nebývale radikální útok ze strany developerů.

Vila redaktora Karla Jíšeho zmizela bez povšimnutí v polovině dubna. Šlo přitom o unikátní příklad funkcionalismu s atypickým řešením venkovního schodiště. „Kdyby někdo v expozici Národní galerie zničil obraz Emila Filly, byla by veřejnost pohoršena. Stane-li se něco podobného srovnatelnému architektonickému dílu, je klid,“ bilancuje historik architektury Vladimír Czumalo.

„Vila redaktora Jíšeho je jedna ze tří realizací slavné dvojice dvou mladých architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka. Pokud by byl vlastník osvícený, věděl by, že má poklad, který teď možná nedoceníme, ale za pár desítek let to bude klenot architektury. Zbytečně si ničí svůj vlastní majetek,“ doplňuje architekt Zdeněk Lukeš.

Legitimní očekávání 

Přestože měli památkáři vilu redaktora Karla Jíšeho přímo pod nosem a věděli o ní, nebyla dlouhá léta legislativně nijak chráněná. Až s žádostí o demolici se památkáři aktivizovali. Bylo ale pozdě, stavební úřad Prahy 5 bourání povolil, protože neměl důvod udělat opak. „Památkáři tomu prostě nevěnovali pozornost,“ konstatuje Lukeš.

U cihlové vily v ulici Na Petřinách památkáři ve spolupráci s místními obyvateli alespoň svedli boj o zachování domu. Rozhodnutí o demolici z roku 2015 nakonec z důvodu „legitimního očekávání vlastníka“ potvrdilo i ministerstvo kultury. Problém tkví v tom, že vila byla navržena na prohlášení za kulturní památku až poté, co byla podána žádost o demolici. Vlastník tak od začátku očekával, že jeho stavební aktivity budou povoleny. Památkáři opět zaspali, ale aspoň se snažili a případem vily na Petřinách upozornili na problematiku nedostatečné ochrany podobných objektů. Škoda jen, že už Praha musela přijít o mnoho dalších jedinečných vil.

Kde je zakopaný pes?

Památkový zákon sice umožňuje chránit lokality plošně, vyhlášení takové zóny je však dnes téměř nemožné. Na ochranu jednotlivých objektů je zase málo lidí mezi památkáři. „Národní památkový ústav (NPÚ) soustavně prověřuje stav památkového fondu a pátrá v lokalitách, které zatím zůstávaly stranou pozornosti. Ale ani pokud předložíme podnět na prohlášení desetiletí dopředu, není záruka, že památku zachráníme,“ poukazuje na kauzu Libeňský most, kde byl návrh podán v roce 2004, tisková mluvčí Národního památkového ústavu Andrea Holasová.

„Je nás málo, abychom to všechno zvládli. Nutně potřebujeme pomoc a podporu veřejnosti. Pokud navrhne něco někdo z řad veřejnosti, má to daleko větší váhu,“ doplňuje za památkáře Holasová.

Široké spektrum památkářů a historiků architektury se shoduje na tom, že památková péče není myslitelná bez podpory a uvědomění jednotlivců a široké veřejnosti. „Není normální zbourat dům, o kterém odborníci tvrdí, že je historicky hodnotný, a ani okolí si nepřeje, aby byl zbourán. Je to o výchově,“ říká Bečková.

Cesta ze začarovaného kruhu je nejen v přístupu vlastníků a široké veřejnosti, ale možná i ve změně památkového zákona. „Muselo by se do připravovaného památkového zákona dát, že se vlastník musí dotázat, jestli se může dům zbourat. V momentě, kdy má dům zmizet, tak by mělo proběhnout odborné kolečko s tím, že musí být výsledek respektován,“ navrhuje nové opatření Kateřina Bečková. Další možnou cestou je ustanovit takzvanou památku místního významu, což představuje výrazně jednodušší legislativní proces.