Načasování výstavy není náhodné, připomněla za muzeum Jana Dobisíková – s tím, že k uspořádání výstavy právě v roce 2023 jsou hned dva důvody. „Rovné století letos uplyne od vzniku firmy Jednotný čas – a sedmdesát let od založení podniku Elektročas,“ upozornila. To je podle jejích slov příležitost připomenout, jak v 70. letech minulého století fungoval jednotný čas ve veřejném prostoru, školách i továrnách.

„Mezi raritami jsou k vidění ústředna z chemické továrny nebo americké kontrolní hodiny, takzvané píchačky, z přelomu 19. a 20. století,“ vyzdvihla Dobisíková unikáty, které jsou ve výstavním sále v přízemí technického muzea k vidění do 8. října.

Jedny hodiny řídící stovky dalších

Autor výstavy David Hamr připomíná, že starší generace bude často vědět – nicméně ti mladší a nejmladší si mohou přijít třeba pro poučení, co se dříve zcela běžně označovalo pojmem podružné hodiny. „Systémem jednotného času rozumíme soustavu synchronizovaných elektrických hodin, které jednotný časový údaj zobrazují v továrnách, na veřejných prostranstvích, na úřadech, ve školách nebo nádražích,“ vysvětlil s tím, že ústředním prvkem jsou vždy přesné hlavní hodiny (nazývané mateční) nebo hodinová ústředna.

Tato centrála vysílá v pravidelném rytmu (půlminutovém nebo minutovém) impulzy po kabelu, který vede k periferiím – podružným hodinám. Tato zařízení, jichž mohou být připojeny desítky, ale i stovky, pak jsou vlastně docela jednoduchými počítadly impulzů.

Zas tak prosté to ale není, plyne z dalších Hamrových slov. Do systémů jednotného času lze zapojovat další zařízení. „Součástí mohou být zdroje zvukové signalizace jako školní zvonky nebo sirény pro signalizaci pracovních směn v továrnách, ale i automatické mechanismy zapínání osvětlení – nebo v průmyslu reléové systémy pro vypínání strojů či dalších zařízení. A rovněž systémy pro evidenci zaměstnanecké docházky, kdysi tak ‚oblíbené‘ docházkové hodiny neboli píchačky,“ konstatoval kurátor.

Lidé se nařizují podle hodinek

Jednotný čas výstava připomíná i jako jeden z fenoménů „modernosti“ minulého století: lidé si zvykli či museli zvyknout nežít podle pocitů, roční doby, aktuálního množství práce či počasí, ale podle hodin. S jednotným časem prostupujícím pracovní i soukromou sférou. Jan Duda z technického muzea k tomu připomněl, že synchronizovaný chod času, zavedený už v předminulém století v železniční dopravě, v tom minulém začal masivně řídit chod průmyslových a administrativně správních celků.

Právě pražská firma Elektročas (vzniklá v roce 1953 a navazující na prvorepublikový podnik Jednotný čas založený v roce 1923) při tom jako velký výrobce časoměrných systémů sehrála významnou roli.

„Tento podnik v druhé polovině minulého století zajišťoval chod soustav jednotného času ve školách, výrobních provozech, úřadech, dopravních terminálech a na jiných veřejných místech, a to nejen na území bývalého Československa, ale v celém prostoru tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci,“ odkázal Duda na působení v rámci celého bývalého východního bloku.

Generální ředitel Národního technického muzea Karel Ksandr připomněl, že výstava je současně poctou mimořádné osobnosti z oboru dějin časoměrné techniky Stanislavu Michalovi: dlouholetému vedoucímu muzejního oddělení strojírenství a autorovi původní stálé expozice věnované měření času. Aktuální výstava totiž na ni odkazuje. Michala Ksandr ocenil jako „předního znalce a autora vynikajících publikací“.

Co si na výstavě Jednotný Elektročas nenechat ujít

- Ústřední exponát je složený hned z několika exponátů dílčích. Představuje jakousi „typovou konfiguraci“, která reprezentuje systém jednotného času fungující například v továrnách, a zároveň objekty známé všem, kteří se pohybovali veřejném prostoru od šedesátých let minulého století až po léta devadesátá.

- Mezi představovanými výrobky Elektročasu a předchůdců nechybí ani unikát: ústředna zachráněná před likvidací v jedné z chemických továren na Ústecku. Jejím jádrem jsou „obyčejné pendlovky“: ty až do příchodu křemenných hodin byly tím nejpřesnějším, čím bylo možno měřit čas a dále jej distribuovat. Nechybí však ani první československé křemenné hodiny.

- Na přelomu 19. a 20. století se důležitou součástí systému přesného času staly takzvané kontrolní (či docházkové) hodiny neboli píchačky. Z této doby pochází vystavený výrobek americké firmy ITR, který umožní pochopit, jak se výraz „píchačky“ vlastně zrodil. Namísto pozdější karty bylo nutno vsunout tyčku do příslušného otvoru v perforovaném kole – a klikou mechanismus pootočit.

Zdroj: Jan Duda, Národní technické muzeum