Výstaviště v Holešovicích ji hostí už po šest desetiletí. Byť v minulosti se toto místo nazývalo i jinak: Park kultury a oddechu Julia Fučíka neboli PKOJF. Po nějakou dobu také oficiálně nešlo o veselí spojené s připomenutím svátku Matěje (24. února), v padesátých letech minulého století nesla akce pojmenování Národní pouť pracujících.

Rodinná společnost Kočkových, která v nynější éře Matějskou pouť organizuje, se hrdě hlásí k tomu, že nejslavnější pražská pouť má tradici, kterou lze počítat na stovky let. Na čtyři a čtvrt století, neboť nejstarší zmínka v Národní knihovně pochází už z roku 1595. Odtud plynou odkazy na výročí 428 let.

Nejstarší zprávy o konání matějských poutí připomínají, že se odehrávaly v okolí dnes již neexistujícího kostelíka zasvěceného sv. Matěji v oblasti Hanspaulky; ten posléze nahradila novější stavba.

Původ slova pouť úzce souvisí s církevními slavnostmi, za nimiž poutníci putovali často i z poměrně vzdálených končin. Provázely je i jarmarky nabízející rozmanité potřeby, modlitební zboží i věci, jež bychom dnes označili jako suvenýry.

Postupně přibývaly i atrakce pro rozptýlení poutníků a jejich pobavení, přičemž tato „světská složka“ časem nabývala na významu, až se prakticky osamostatnila.

Matějské poutě pro věřící se konají dodnes, a to k oslavě svátku sv. Matěje apoštola, který podle církevního kalendáře nyní připadá na 14. května. Svátek se totiž v rámci liturgického roku přesunul, i když podle občanského kalendáře Matějové a Matyášové oslavují právě v únoru.

Putování za odpuštěním hříchů

K uvedenému roku na sklonku 16. století, kdy v Praze vládl legendární Rudolf II., se vážou informace o plnomocných odpustcích (odpuštění časných trestů za hříchy, pokud nejde o hříchy smrtelné, což se někdy vykládalo jako způsob, jak se duše může vyhnout pobytu v očistci).

Zmiňované odpustky pro poutníky přicházející do tohoto kostela vyhlásil papež Klement VIII., jenž tak vyhověl žádosti pražského probošta Jiřího Bartholda Pontana z Breitenberka. Ten nevstoupil do historie jen jako vysoký církevní hodnostář: zanechal po sobě také literární dílo i spisy teologické a historické, stejně jako tehdy populární humanistické básně.

S výjimkou krátkodobého výpadku v pobělohorském období tradice pokračovala. Nynější mluvčí Matějské poutě Eva Kočková připomíná, že pouť získala proslulost hlavně díky tomu, že se jedná o první jarní pouť nejen v Praze, ale i v širším evropském regionu.

Z poněkud stísněného prostranství v okolí kostelíka se světská část poutě postupně posouvala proti trase poutní křížové cesty až k nynějšímu Kulaťáku neboli Vítěznému náměstí a k oblasti u dnešní stanice metra Hradčanská.

Za stánky, kolotoči, ale i boudami s různými pozoruhodnostmi nebo kuriozitami nebo produkcí potulných umělců, cirkusáků či kouzelníků (což na dnešních poutích k vidění nebývá) a pouťovými laskominami přicházeli lidé zvláště do míst, kde se dnes v Dejvicích nacházejí vysokoškolské areály.

A třeba v meziválečném období minulého století, obzvlášť ve třicátých letech, se Matějská pouť těšila značné popularitě i návštěvnosti: ročně přilákala kolem čtvrt milionu lidí.

Z Dejvic oklikou na Výstaviště

Přelom padesátých a šedesátých šedesátých let minulého století, kdy se stavěly objekty Českého vysokého učení technického, přenesl pouťové dění do různých míst hlavního města: v roce 1960 na Letnou, ale návštěvníci se pak vyráželi bavit také do Modřan či do Břevnova. Od roku 1963 pouť zakotvila již na nynějším působišti v sousedství Stromovky – a stala se zcela masově navštěvovanou akcí.

I v době, kdy statisíce lidí chodily za atrakcemi do „Juldy Fuldy“ (jak se PKOJF říkalo) na pomezí Bubenče a Holešovic, si pouť udržela atmosféru. Svébytný charakter prostředí „světských“ a lidové zábavy, poněkud se vymykající atmosféře „budování socialismu směřujícího ke komunismu, v němž bude žít ještě naše generace,“ jak se tehdy říkalo.

Na tom se alespoň shodlo několik pamětníků, s nimiž měl Deník možnost hovořit.

Mimochodem – už od šedesátých let měl při organizování poutě rozhodující slovo Václav Kočka starší.

Lákavá byla třeba možnost – po pravdě spíše teoretická – vystřílet si na střelnici tehdy hodně ceněná (protože nedostatková) sběratelská autíčka označovaná jako angličáky. Rok od roku se také už tehdy měnila technická vyspělost atrakcí, jež se začaly výrazně odlišovat od někdejších mechanických „hraček“ původně na manuální pohon.

Kočka se ostatně netajil tím, že už v éře Československé socialistické republiky dokázal přivést provozovatele ze západu; obzvlášť z Itálie.

V místě konání poutě byly také během sedmdesátých a na počátku osmdesátých let instalovány i stálé atrakce, z nichž nejviditelnější byly 13 metrů vysoká horská dráha a 33metrové ruské kolo. Na jejich odstranění došlo v roce 2018. Vzrůstala také intenzita rámusu spojeného s pouťovým děním.

V místě konání u Stromovky slaví Matějská pouť kulatiny – na nynějším Výstavišti Praha se koná již 60 let. Letošní ročník potrvá do 10. dubna.