Zpravidla jde o pacienty z interny, chirurgie, ortopedie, ale i traumatologie. Často se jedná o přesun v rámci stejné nemocnice, ale může jít i o pacienty přeložené z jiných zdravotnických zařízení.

Dostat se do těchto léčeben však mohou i chronicky nemocní pacienti v rámci rekondičních pobytů, stejně jako pacienti potřebující léčbu proleženin.

Důvodem hospitalizace se nicméně může stát i paliativní péče. Výjimkou ale nejsou ani kratší pobyty v rámci přípravy před plánovanou operací, pokud nemůže být zajištěna v domácím prostředí, nebo překlenutí doby mezi různými výkony. Někde fungují tradiční LDN, jinde se mohlo změnit označení a částečně i zaměření: zpravidla se hovoří o odděleních následné péče.

Tak je to třeba v pražském Motole, kde primářka Martina Nováková vedle vlastní léčebné péče a zlepšování kondice zdůrazňuje i tu ošetřovatelskou. Ale také důraz na zábavné programy pro pacienty, z velké části s účastí dobrovolníků, zajišťování sociálních služeb v kontaktu s rodinami pacientů i dostupnost kontaktu s duchovními.

Vybírat i podle přání není snadné

Zrovna v Motole je však nyní kapacita centra následné péče výrazně omezena: na méně než polovinu. Kvůli rozsáhlé rekonstrukci budovy, kdy sedm lůžkových stanic zůstalo uzavřeno, je zde v současnosti možno umístit 150 pacientů. Ani za organizačně náročnější situace se však neobjevují vážnější problémy, které by bylo obtížné řešit. Deníku to potvrdila mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Viktorie Plívová.

Kvůli tomu, že by se na ni obraceli pacienti či jejich rodiny s žádostí o zajištění místa, tedy největší zdravotní pojišťovna nemusí zasahovat. „Při přeřazování pacientů z běžných lůžkových oddělení v nemocnicích do léčeben dlouhodobě nemocných probíhá komunikace většinou přímo mezi oběma zařízeními,“ shrnula, jaká je situace z celorepublikového pohledu. Pojišťovna tedy nemá informace o tom, že by tento typ péče nebyl dostatečně zajištěn.

Jiné to není ani v metropoli a jejím okolí. „Konkrétně ve Středočeském kraji, respektive v Praze, jsme se loni setkali pouze s jediným podnětem našeho klienta, který nás oslovil s žádostí o pomoc s umístěním rodinného příslušníka do LDN. Podnět byl obratem vyřízen, lůžko bylo zajištěno.“

Nefunguje to ale tak, že by si pacienti mohli příliš vybírat. Třeba s ohledem na usnadnění návštěv rodinných příslušníků. Plyne to ze slov Petra Sulka z Fakultní Thomayerovy nemocnice v Krči. Tam už LDN také nemají. Funguje zde oddělení geriatrie a následné péče.

„Přebíráme indikované pacienty z našich oddělení a klinik, kteří jsou většinou subkompenzovaní. Pacienty stabilizujeme, poskytneme jim nutnou rehabilitaci a následně je propouštíme do domácí péče nebo překládáme do LDN,“ vysvětlil Sulek. Tradiční LDN pak poskytuje lůžkovou dlouhodobou péči, jež je určena pro hospitalizované stabilizované pacienty.

Následnou lůžkovou kapacitu má Thomayerka omezenou, a tak přednostně přijímá pacienty z vlastních oddělení a klinik.

„Následných lůžek máme bohužel dlouhodobě nedostatek, a tudíž nemůžeme takzvaně vykrývat chybějící lůžkové kapacity  ostatních nemocnic,“ vysvětlil. Velkou šanci na úspěch tak nemají třeba představy dospělých dětí nyní žijících v Praze, že by bylo výhodné nechat sem přeložit své rodiče třeba ze středních Čech, aby se s nimi mohly snáze vídat.

„Většinou máme hospitalizované pacienty z Prahy,“ potvrzuje Sulek.

Kam z LDN, když to domů nejde?

Zprávy o tom, že by v kraji byl citelnější problém s kapacitami zařízení typu LDN, nemá náměstek hejtmanky Středočeského kraje s kompetencemi v oblasti zdravotnictví Pavel Pavlík (ODS). „Se stížnostmi občanů na nedostupnost tohoto druhu péče se na kraji nesetkáváme,“ řekl.

Připomněl však, že za síť poskytovatelů zdravotní péče jsou odpovědné zdravotní pojišťovny.

„Samotná problematika dostupnosti těchto služeb je primárně řešena na národní úrovni, kdy je snaha v rámci dotačních titulů podporovat jejich modernizaci a rozvoj – tedy poptávka zde určitě je,“ poznamenal Pavlík.

K možnostem spolupráce mezi nemocnicemi uvedl, že je třeba brát v úvahu vůli samotného pacienta, který má právo na svobodnou volbu poskytovatele.

„Jako problematické však spíše vnímám v některých případech problémy při překladech pacientů, kteří již nemohou zůstat sami doma, ale současně nevyžadují péči zdravotnického zařízení. Konkrétně hovoříme o překladu z LDN do vhodného typu pobytové sociální služby, neboť i zde platí, že v některých oblastech se potýkáme s nedostatečnými kapacitami – avšak situace se díky aktivitě radního pro sociální věci a jeho týmu zlepšuje,“ sdělil Pavlík, že obtížnější bývá zajistit přestup do zařízení typu domov seniorů.

Rodiny, které tohle řešily, mohou jeho slova jen potvrdit. Někteří dosavadní pacienti se tak ještě v LDN stanou klienty, kdy zde v rámci systému sociálních služeb (a již s platbami za pobyt a stravu) čekají, až se pro ně někde uvolní místo.