Jiří pocházel z poměrně dobře situované rodiny. Narodil se roku 1922 a vyrůstal v Říkově, ve vesnici na dohled od východočeského města Česká Skalice. Otec pracoval jako úředník v textilní továrně magnáta Bartoně, a když syn Jiří vychodil měšťanku, mohl si dovolit zaplatit mu studium na soukromé střední obchodní škole v Praze i bydlení v centru Prahy.

Právě během svého pobytu v metropoli šestnáctiletý mladík zažil 15. března roku 1939 příjezd německých vojáků do Prahy. Ten obraz vojáků na Václavském náměstí a zachmuřených Pražanů zkrápěných deštěm se sněhem je v naší kolektivní paměti hluboko zapsán. Jiří bydlel kousek od náměstív Krakovské ulici a tehdejší atmosféru zažil.O půl roku později už Jiří studoval textilní průmyslovku ve Dvoře Králové. Se spolužáky sdíleli odpor vůči okupantům a hitlerovskému Německu. Poslouchali vysílání z Londýna a snili o tom, jak utečou z protektorátu a půjdou bojovat. „Ale byli jsme ještě kluci.“

Místo do školy vyrazil do neznáma

Jiří Pavel a jeho kamarád Jiří Sochor to ale brali vážně. Pamětník vzpomíná, jak nechodil ve škole na obědy a ušetřené peníze si dával stranou, aby měl na cestu. Také věděl, že otec má doma revolver, a ten si hodlal vzít s sebou. S tatínkem vedli o zahraničním odboji debaty. „Jednou mi říkal, že kdyby byl svobodný a neměl žádné závazky, okamžitě by šel taky. A to mě utvrdilo v mém rozhodnutí odejít.“ Svůj plán ale připravoval potají.

Odjezd si s kamarádem naplánovali na pondělí 21. listopadu roku 1939. V pátek předtím ještě s kamarády sledovali v biografu ve Dvoře Králové film Kristián s Oldřichem Novým. V neděli při bohoslužbě šel ke svatému přijímání. Ještě doma napsal dopis rodičům. V pondělí vyrazil na vlak, jako kdyby jel normálně do školy. V Jaroměři ale místo cesty do Dvora pokračoval na Hradec Králové a Pardubice. V České Třebové hodil do schránky dopis rodičům a dál mířil vlakem na východ do Rožnova pod Radhoštěm. Tam mladíci přespali u místního legionáře a poté se vydali do hor na Slovensko.

Přes Polsko i Maďarsko do cizinecké legie

Přejít hranici, která ještě před pár měsíci státní hranicí nebyla, zvládli bez problémů. Ocitli se ale na nepřátelském území Slovenského státu. A taky je záhy v Žilině zatkli. Po pár dnech je vyvezli zpátky na hranici do obce Skalité. Tam se kamarád Sochor rozhodl, že se vrátí domů. Jiří ve své anabázi pokračoval.

S dvojicí Poláků se rozhodl zkusit to přes Polsko – vlastně přes tehdy už nacisty obsazený Generální Gouvernement, tedy opět nepřátelské území. Převážně pěšky, odkázáni na pomoc místních, pokračovali podzimní krajinou na východ. Ve městě Dukla zase skončili ve vězení. Jiří u sebe měl zápisník s plánem cesty, ten mu zabavili. Obával se tedy nejhoršího. „Najednou se otevřely dveře a bachař říká: ,Pavel, se mnou nahoru!‘ Šel jsem nahoru do pokoje, tam byl člověk, měl hnědou košili s hákovým křížem, a mluvil na mě česky.“ Jiří měl naučenou pohádku, že s polským souputníkem míří na Slovensko k příbuzným. Na závěr výslechu došlo i na onen zabavený zápisník. „A pak ten člověk řekl: ,Tadyhle je takový notes…‘ a já už trnul, že četl ten můj plán cest… A on pokračoval: ,Tady jsem nic závažného nenašel.‘ To mi spadl kámen ze srdce.

“Štěstí při Jiřím Pavlovi stálo i na východě Slovenska, kam zamířili z Dukly. I tady neunikl zatčení, ale i tady je po pár dnech pustili. Jeho další kroky vedly do Užhorodu, centra Podkarpatské Rusi, nyní zabrané Maďarskem. Ale ve městě stále žili Češi a ti jej z vězení dostali.

Útočiště našel u rodiny Zajíčkových, jejich syn Karel chtěl jít také bojovat na západ. Spolu zamířili do Budapešti a jejich kroky vedly na francouzské velvyslanectví. Jedinou legální možnost pro bojechtivé mladíky tehdy představoval závazek ve francouzské cizinecké legii. Jiřího nechtěli kvůli nízkému věku přijmout, ale nakonec překonal i tuhle překážku.

Rakije ostrá jako rozemleté žiletky

Skupina uprchlíků z bývalého Československa se na sklonku roku 1939 vydala na jih. „Třicátého prosince 1939 jsme dostali jízdenky do Szegedu, na samou hranici s Jugoslávií. Jelo nás celkem pět kluků. Velitelé s námi chtěli zkusit přechod hranice, zda je to bezpečné a možné, aby mohli později dělat transporty.“

Pořád se jednalo o ilegální cestu, stále hrozilo zatčení. Jiří Pavel vyprávěl: „U jedné farmy se s námi Maďar rozloučil a určil nám směr, kam jít dál. Když jsme došli k hranicím, kluci si začali prozpěvovat a radovat se, jaké to bylo jednoduché. Ale najednou se otevřely dveře, tam stál chlap s puškou a my jsme začali utíkat. Jugoslávec nás nahnal na zamrzlý rybník a pustili za námi psy. Ale naštěstí je měl nějak špatně vycvičené a psi šli jinam. Běželi jsme po tom zamrzlém rybníku k rákosí, kde jsme se chtěli schovat. Ale najednou za námi křičeli: ,Stůj!‘ Tak jsme se zastavili a oni na nás: ,Bratia, Češi!‘“ Atmosféra se rázem proměnila. Jugoslávský pohraničník dovedl promrzlé uprchlíky na stanici, dostali najíst a mohli si odpočinout. „Pamatuji se, že nám dali napít rakije. To bylo jak rozemleté žiletky.“

Nedostat se živej do rukou nepřátel

Šestitýdenní anabáze temnou střední Evropou byla u konce. Tehdy ještě neobsazená Jugoslávie byla prvním místem, kde uprchlíky z protektorátu přijali přátelsky. Dostali se do Bělehradu a odtud už byly organizovány transporty na Blízký východ. V Sýrii ve městě Aleppo skupinu Čechoslováků přijali oficiálně do cizinecké legie a absolvovali první krátký výcvik. Poté, co Francii napadlo Německo, se Čechoslovákům otevřela možnost zformovat vlastní jednotky. Obrana Francie však netrvala dlouho a následoval přesun do Velké Británie.

Tam Jiřího Pavla vybrali mezi parašutisty. Prodělal speciální výcvik – kromě seskoků s padákem se připravoval na diverzní operace v týlu nepřítele. Vzpomínal, jak měl tehdy vyplnit dotazník, jestli by v případě ohrožení života dokázal v týlu, na nepřátelském území, použít smrtící kapsli s cyankáli. „To jsem trochu zůstal stát, protože já jsem katolík, a tohle je proti mému přesvědčení. Ale když by byla taková situace, ve které by hrozilo zajetí, tak v takové situaci by z nás Němci všechno dostali. Tak jsem to také podepsal."

Do výsadkové operace v protektorátu nakonec Jiřího Pavla nevybrali. Zažil tak frontové boje, zapojil se od podzimu 1944 až do samého konce války během obléhání pevnosti Dunkerque jako velitel tankové čety a instruktor řízení tanku. Vyprávěl, že tehdy neměl strach. „Až potom, když se mi to rozleželo, tak mi došlo, jak to bylo nebezpečné.“

Doma ho prohlásili za mrtvého

Dne 30. května roku 1945 se v už osvobozené Praze konala slavná vojenská přehlídka. Českoslovenští vojáci, kteří riskovali své životy už tím, že ilegálně utekli z obsazeného protektorátu, se vraceli do obnoveného Československa jako vítězové. Mezi vojáky tehdy na přehlídce pochodoval i Jiří Pavel. Právě v ten den se také poprvé po šesti letech setkal s rodiči.

Až zpětně si uvědomil, jakému riziku je svým odchodem vystavil. Řada rodin emigrantů totiž končila v internaci. Pavlovým i tentokrát přálo štěstí. Po zmizení Jiřího jim pomohl četník jménem Rochowanský. Otec naházel Jirkovy věci k řece Úpě a oznámil synovo utonutí, zmíněný četník se s otcem znal a tuto verzi zmizení Jiřího Pavla oficiálně nahlásil.

Jiří si z Velké Británie přivezl i manželku Betty a malého synka. Rodina se i přes těžkosti, kterým zde po komunistickém puči v roce 1948 veteráni ze „západu“ čelili, usadila v Československu. Jiřího sledovala StB, ale věznění se vyhnul, práci v uranových dolech ovšem nikoliv.

Vzpomínal, jak jednoho dne přišla do podniku Kara, kde Jiří pracoval, skupina náborářů na brigády do jáchymovských dolů. „Určili také mě, abych se tam zapsal. Ředitel řekl: ,A co ty, soudruhu, nešel bys?‘ A já na to: ,Pane řediteli, já už jsem pro tuhle republiku udělal dost, ale vy byste mohl jít.‘ No já myslel, že ho raní mrtvice.

Ale ještě jsem dodal: ,Tak abyste věděl, když půjdete vy a ještě tady těch jedenáct lidí, co přišli dělat nábor, tak já tam půjdu taky.‘ A ředitel řekl: ,Tak mě tam napište.‘ To byla přeci bomba, když to slyšelo všech čtyři sta zaměstnanců.“ Tato malá rebelie Jiřího Pavla, jak se dalo čekat, ale skončila. Ředitel se na cosi vymluvil a Jiřího po návratu z brigády v dolech po čase vyhodili.

Po srpnové okupaci roku 1968 rodina Pavlových už měla komunistického režimu dost, a přesídlila do Velké Británie. Po roce 1989 se ale domů, do České Skalice, Jiří Pavel stále častěji vracel. Zemřel 30. června 2017 ve věku 95 let.

Na stovkách míst po celém Česku bude možné v listopadu pořídit květ vlčího máku a vyjádřit tak úctu válečným veteránům a dalším hrdinům. Veřejnou sbírku pořádá již poosmé nezisková organizace Post Bellum při příležitosti Dne válečných veteránů, který se celosvětově slaví 11. listopadu. Podporou sbírky lidé přispějí na přímou pomoc pro hrdiny, kteří se zasloužili o naši svobodu a demokracii, podpoří taky dokumentování jejich příběhů.

Michal Šmíd