play_fill
Aktivně se k novému filmu hlásí i Středočeši (stejně jako tvůrci ke středním Čechám). Nejen z toho důvodu, že podstatná část záběrů, ať už v městských ulicích, nebo v otevřené krajině, byla loni natočena na různých místech Středočeského kraje. Kraj také podpořil výrobu firmu, když jeho zastupitelé schválili půlmilionovou podporu pro tvůrce – a stranou nezůstala ani Filmová kancelář Středočeského kraje.
Ta je součástí krajské příspěvkové organizace Středočeské centrála cestovního ruchu, jejímž úkolem je všestranně podporovat rozvoj turistiky. Filmová kancelář má vlastně stejné poslání, avšak se specifickým zaměřením na pořizování filmových děl. Stejné instituce mají i další kraje, protože je známo, že natáčení regionu prospívá. Jednak při samotném filmování štáby v místě obvykle slušně utrácejí, což pozvedne místní ekonomiku a prospívá místním podnikatelům i dalším lidem nabízejícím služby (včetně komparsistů, kteří nabízejí sami sebe jako bezejmenné postavy ochotné mihnout se na scéně), jednak to přispívá k propagaci regionu. Záběry ukazují atraktivní místa, jež stojí za návštěvu – a není málo těch, kteří se cíleně věnují přímo filmová turistice: putování po místech, kde se natáčelo.
Filmová kancelář spolupracuje s produkčními společnostmi, jimž poskytuje rozmanitou podporu. Od nabídky lokací, které si lze vybrat pro natáčení, přes pomoc s vyřizováním povolení, pronájmů a podobně až po pomoc během vlastního natáčení. Vždyť pokud je zapotřebí rychle sehnat specializovaného řemeslníka, kdo jiný by si měl vědět rady než filmová kancelář, která má místní kontakty, a tudíž ví, koho oslovit? Či má alespoň povědomost, kde hledat a koho se zeptat. Odehrávají se tak i zajímavé příběhy – leckdy přinejmenším s odstupem zařaditelné do kategorie „veselá příhoda z natáčení“ – o nichž však tým kanceláře většinou nemůže mluvit. Nesmí. Přinejmenším ne v době, kdy jsou aktuální.
Produkce si totiž pečlivě hlídají, co se o chystaném filmu a jeho přípravě zveřejní – a chtějí to mít pod kontrolou. S tím, že právě ony budou rozhodovat, kdy jakou zmínku uvolní ke zveřejnění. Leckdy si dávají podmínku, že v době natáčení filmová kancelář ani nesmí potvrdit, že s nimi spolupracuje; běžné to bývá zvláště u zahraničních společností. Tvůrci prostě trvají na tom, že to budou oni, kdo řekne, co má být v souvislosti s chystaným snímkem slyšet. A vyberou si čas, který považují za nejvhodnější pro své záměry.
V souvislosti s dvojkou Gumpa není tajemstvím, že středočeská filmová kancelář se na vzniku záběrů aktivně podílela. Dokonce pro ni vznikl rozhovor s Filipem Rožkem: spisovatelem (a autorem literární předlohy), scenáristou i producentem filmu. A také milovníkem psů, který dlouhodobě poukazuje na problematiku psích množíren a založil organizaci Se psem mě baví svět.
O nelehkém osudu původně toulavého pejska, kterého se sám ujal, napsal knížku Gump – pes, který naučil lidi žít. Stala se bestsellerem. Knihy o Gumpovi napsal už dvě – a stal se i klíčovým členem týmu připravujícího dva celovečerní firmy. V souvislosti s novým počinem připouští, že „dvojku“ Gumpa neplánoval. „Příběh ale ve mně začal znova žít,“ svěřil se.
Z jaké části jste měl napsaný příběh o Gumpovi, než jste ho adoptoval?
Věděl jsem, že hledám do života nějakého pejska, který podobný osud ponese – a říkal jsem si, že to nechám náhodě a zatím budu psát. Když jsem měl zhruba prvních deset stránek, kolegyně Veronika Hájková mi poslala fotku pejska, který byl odebrán ze špatných podmínek a byl určen k adopci. Gumpa.
Možná to zní až pohádkově, ale mám pocit, že jsem tu knížku dopsal s jeho velkou pomocí. Díky němu mi v hlavě skákaly nápady. Byly v tom emoce spojené s tím, jak jsme se vzájemně poznávali. Učili jsme se spolu žít, vznikla velká láska a kamarádství, což mě hodně ovlivnilo. Že se bude jmenovat Gump, jsem ale věděl od začátku.
Jak vznikl nápad, že bude kniha zfilmována?
Když jsem psal knížku, zrovna jsem se pracovně potkal s Olgou Lounovou, povídali jsme si – a Olga mi vyprávěla, co píše, jaké dělá písničky. Já vyprávěl o Gumpovi, že píšu příběh – a kousek jsem jí přečetl. A ji napadlo, že k tomu napíše písničku. Tak vznikl song Protože to nevzdám.
Když jsme hledali režiséra videoklipu k písničce, chtěli jsme, aby v něm byl takový mikropříběh Gumpa. Olga vymyslela, že by bylo skvělé, kdyby to natočil režisér František A. Brabec, protože jeho kamera je velmi výrazná, barevná, pohádková. Tak jsme ho oslovili, přivezl jsem mu knížku.
On mi potom volal a říkal: ‚Cos mi to udělal? Já už od 26. stránky brečel – a potom až do konce knížky.‘ A nabídl mi, že spolu uděláme film. Při hledání producenta jsem měl ale strach, aby nebyla změněna identita a podstata celého příběhu. Takže zbyla jediná možnost: producentem budu já. Zavolal jsem dvěma kamarádům, jestli do toho půjdou se mnou – a rozjelo se to.
Nakonec jste napsal druhou knihu a do kin přišel druhý film o Gumpovi. Plánoval jste to?
Lidé na besedách i z médií se vždy ptali, jestli bude druhý díl. Já to kategoricky odmítal s tím, že jsem se vypsal a má to krásný konec; vlastně se mi nechtělo. Kniha i film měly úspěch – a jak to někdy bývá s pokračováním, ne vždy se povede. S Františkem jsme potom křtili kalendář s Gumpem a říkali si, že to je taková hezká tečka za celým příběhem.
V listopadu mi ale František volal a zeptal se, jestli bych ještě našel chuť jít do dvojky: ať to promyslím. Já potom celý týden přemýšlel, jak mu řeknu, že mě pokračování nenapadá; nevím, kudy se vydat. Nakonec jsem jednou v noci dostal nápad a něco se ve mně otevřelo. Ten příběh ve mně začal znova žít. Ráno jsem mu nápad zavolal. On úplně euforicky řekl, že to je nádherné. A to mě přimělo znovu sednout k psaní. Už to nešlo zastavit. Knihu jsem napsal za 18 dnů.
Jak se vám natáčelo se zvířaty? I vzhledem k tomu, jak složitými příběhy si prošla.
Bylo to krásné. František dokonce řekl, že pravidlo, kdy režiséři říkají, že nejhorší je natáčení se zvířaty nebo dětmi, vůbec neplatí. Ve filmu byly i děti a vše proběhlo skvěle. Mě bavila energie zvířat i dětí, jsou pro mě inspirací.
Proto s Gumpem jezdím i na besedy do škol. Je trpělivý. I když pejsky, které máme ve filmu, potkal těžký osud, byli týráni, na natáčení se to neprojevilo. I Gump je svým způsobem trochu bázlivý, ale od prvního filmu udělal obrovský posun a svým strachům se statečně postavil. Teď už ho nic nerozhodí.
A vás? Reagovali pejskové před kamerou tak, jak se od nich očekávali?
V průběhu natáčení jsme s Františkem pochopili, že i když Gump není trénovaný psí herec, jeho vklad do toho filmu je obrovský. Protože je opravdový, vlastně nehraje a dělá vše tak, jako normálně. Je to autentičtější. Ve filmu je spousta scén, které Gump zahrál jinak, než jsem napsal. To se mi líbilo mnohem víc.
Knihy i filmy jsou součástí širšího záměru: pomoci týraným psům. Více než dvacet let se věnujete jejich ochraně. Co přesně děláte?
Angažuji se v několika útulcích, neziskovkách a upozorňujeme na týrání. Někteří pejsci se nenarodili do hezkých podmínek, neměli lehký osud. Prošli týráním, množírnou.
Proto vždy říkám, že pokud se zrovna nechcete starat o opuštěného pejska, je nejlepší si štěně koupit s průkazem původu, protože tak máte garantováno, že pochází z dobrých podmínek. Proto se nepřikláním ani k rozmnožení Gumpa, i když je to samozřejmě lákavá představa. Nekontrolované množení voříšků není správné a vede ke smutným příběhům.
Film se natáčel také ve středních Čechách? Jak jste místa vybírali?
Jeden z hrozně silných momentů byly Louňovice pod Blaníkem. Natáčela se tam i finální scéna, kam přišlo deset tisíc lidí, skoro čtyři tisíce pejsků. Kdo dorazí, jsme nevěděli do posledního okamžiku. Dopředu jsme anoncovali, aby lidé přišli na procházku s Gumpem – a očekávali jsme tak pět set pejskařů. Když jich dorazilo tolik, bylo to velké překvapení.
Do příběhu i obrazu to skvěle zapadlo. Bylo to ale náročné na koordinaci, navíc bylo nepředstavitelné vedro, takže to bylo těžké pro psy i lidi. Hrozně moc všem děkuju, že dorazili a absolvovali to s námi. Možná z toho vznikne každoroční akce.
V regionu kolem Prahy jste ale natáčeli i na dalších místech…
Na další místa ve středních Čechách jsme byli nějak navázaní. Ve Velvarech, kde jsme točili, koupil režisér dům. Já bydlím zase střídavě v Táboře a Praze – a Velvary jsou odtud kousek. Natáčeli jsme i na orlické přehradě. Střední Čechy jsou pro natáčení ideální. Jsou kousek od Prahy a jsou vizuálně rozmanité. Jakýmkoliv směrem od Prahy se vydáte, je tam v podstatě jiný typ přírody, scenérie.
Když se ještě vrátíme k psaní – je jednodušší napsat knihu, nebo scénář?
Určitě scénář; navíc u Gumpa vycházel z knížky. Pro mě je jednodušší psát scénář, protože celý ten příběh jsem si už jednou prožil s knížkou. S druhým scénářem mi pomáhal textař a producent Lukáš Fišer.
Psal jste hercům přímo „na tělo“?
Hlavní postavy z jedničky zůstávají stejné i v pokračování. Stejně jsem to měl napasované i na hlas Ivana Trojana, který mluví Gumpa. Když jsem psal nějakou větu do scénáře a říkal si ji v duchu, tak jako bych slyšel právě Ivana. Hrozně mi to pomáhalo.
Plánujete psát nějaký další příběh? Třeba i jiného žánru?
Ano, ale zatím nechci prozrazovat. Vím jen, že trojka určitě nebude. Máme dvě knihy, dva celovečerní filmy, šest písniček kolem Gumpova příběhu… Na jeden psí život je toho až až.
Co dělá Gumpovi největší radost?
Já vůči němu cítím obrovský vděk. On z velké části dělá všechno pro mě, abych byl spokojený já. Je to vlastně jeho oběť vůči mně. Takže myslím, že mu dělá největší radost to, že dělá radost mně.
