Třeba zásah dobrovolníků z řad vodních záchranářů ČČK, kteří ve vrcholné letní sezoně drží služby na některých přehradách, si lze vyžádat i jejím prostřednictvím. A málo se ví, že i dnešní posádky sanitek zdravotnických záchranářů vlastně navazují na takzvanou samaritskou činnost, která se začala rozvíjet pod hlavičkou Červeného kříže. Ostatně jeho symbol na sanitkách si pamatují z dětství ještě i dnešní padesátníci (byť tenkrát se toto použití drželo už jen ze setrvačnosti).

Sto padesát pětka je pro ČČK nyní aktuální také jako výročí. Vyčísluje počet let, po které se už u nás – zprvu především v Praze a okolí – myšlenky Červeného kříže uplatňují a naplňují. Založení v českých zemích se datuje k 5. září 1868. Tehdy pražské místodržitelství schválilo – ovšemže s tenkrát nezbytným souhlasem Vídně – ustavení Vlasteneckého pomocného spolku (Červeného kříže) pro Království české. ČČK coby pokračovatel je díky tomu v rámci celosvětové humanitární sítě uznáván jako 13. nejstarší národní společnost. Spolek pro Markrabství moravské pak vznikl na sklonku roku 1870.

V Praze však rozhodnutí založit národní organizaci uzrálo už pět let po vzniku Mezinárodního výboru Červeného kříže, k čemuž dal hlavní podnět Švýcar Henri Dunant. Bylo ovlivněno i dojmem z dobových válečných hrůz; aktuálně zejména událostmi prusko-rakouské války v roce 1866. Ta nejen odhalila nedostatečnost zdravotnických složek armády rakouského císařství, ale také přinesla utrpení civilnímu obyvatelstvu: jak ve vazbě na válečné operace i pouhý pohyb vojsk, tak v souvislosti s následným šířením smrtící epidemie cholery. Tu k nám prý zavlekla právě pruská armáda.

Pomocné spolky zaměřené na řešení potíží a nabízející podporu chabého zdravotnického zajištění vznikaly už v onom roce 1866; oficiálně se však červeným křížem mohly označovat až poté, co Rakousko přistoupilo k tehdejší první Ženevské úmluvě. Ta řeší pomoc raněným a nemocným vojákům bez ohledu na příslušnost k bojujícím stranám, ale i označení zdravotníků rozlišovacím znakem v podobě červeného kříže na bílém podkladu.

Už na počátku se však lidé pracující pod tímto emblémem zaměřovali i na humanitární aktivity v době míru a pomoc v civilním prostředí. Trvale šlo o charitativní činnost a sociální působení cílené zvláště na sirotky a vdovy, v případě potřeby také přicházela pomoc reagující na mimořádné události: zejména při epidemiích nebo při odstraňování následků povodní; lokálně také po požárech.

S hasiči ostatně členové Červeného kříže úzce spolupracovali – a z toho také vzešla samaritská služba starající se o ošetřování zraněných při různých malérech. Z ní se později, za první republiky, vyvinula skutečná záchranná služba. Už v éře monarchie se také Červený kříž zaměřoval na výchovu zdravotníků: mimo jiné měl v Praze ošetřovatelskou školu. Nezůstalo však jen u ní: nechyběla ani práce s dorostem. Dodnes se ČČK může pochlubit fotografií zachycující předchůdce v roce 1909, kdy v Byšici na Mělnicku fungoval chlapecký kroužek mladých zdravotníků. Za první světové války pak organizace zřizovala rezervní lazarety pro péči o zraněné vojáky, jichž v českých zemích vnikla celá řada. Významnou roli však Červený kříž společně s hasiči sehrával i při přepravě raněných.

close Český červený kříž info Zdroj: Český červený kříž zoom_in Český červený kříž

Československý červený kříž po vzniku samostatného státu na mnohé z činnosti v době monarchie navázal – nicméně ustaven byl zcela nově. Nejen z organizačních důvodů (kdy v Čechách a na Moravě byly zpřetrhány vazby na ústředí v Rakousku a Slovensku zase na Uhry), ale hlavně proto, že přišla nová doba. Z vedoucích pozic museli zmizet lidé, kteří předtím dodávali organizaci lesku; zejména zástupci aristokracie. Střídali je lidé známí jako republikáni a vlastenci.

Jedním ze symbolů se v pozici předsedkyně stala nejstarší dcera prezidenta republiky Alice G. Masaryková. Ta se také o rozvoj Československého červeného kříže velmi aktivně snažila, přičemž mohla navázat i na dřívější osobní zkušenosti s takovouto prací. Mimo jiné kladla důraz na léčbu tuberkulózy a na preventivní aktivity, ale také na boj proti podvýživě u dětí či na výchovu ošetřovatelek; usilovala i o zřizování sociálních zařízení. Její působení mimo jiné připomíná Muzeum Alice G. Masarykové a ČČK v Lánech.

Oficiálně byl Československý červený kříž založen v roce 1919, kdy se 1. února sešlo v Obecním domě v Praze velké shromáždění sociálních pracovníků, představitelů kulturního života, ale i zástupců armády. Významným mezníkem se pak stal i rok 1925, kdy v jeho rámci vznikla skutečná záchranná služba navazující na dosavadní samaritskou službu. Její síť, v roce 1952 znárodněná, se stala přímým předchůdcem činnosti zdravotnických záchranářů v nynější podobě.