Ne náhodou: právě v této budově kdysi působil Ústřední výbor Komunistické strany Československa. A také zvolené datum má hlubší význam – byť nesouvisí úplně přímo s Prahou, ale s děním v Moskvě. Právě 17. 8. 1968 padlo v hlavním městě Sovětského svazu konečné rozhodnutí o invazi zemí socialistického tábora do Československa. O „bratrské pomoci spřátelených armád zemí Varšavské smlouvy“, jak událost označovala normalizační propaganda tvrdící, že vojenská intervence měla zabránit kontrarevoluci a uhájit výdobytky socialismu.

Coby tehdejší ústředí vládnoucí partaje, jejímž představitelům se hesly o demokratizaci společnosti a vlastní československé cestě s příklonem k socialismu s lidskou tváří podařilo získat důvěru značné části veřejnosti, byla budova ministerstva v centru dění. Jak před srpnovými událostmi osmašedesátého roku, tak během nich i poté.

Právě ve čtvrtek si to lidé mohou připomenout přímo na místě. Na 17. srpen chystá ministerstvo den (či spíše pod/večer) otevřených dveří – a to v poněkud netradičním čase od 16.30 do 21 hodin. Součástí vzpomínkové akce bude rovněž veřejné natáčení podcastu Přepište dějiny s historikem Michalem Stehlíkem a publicistou Martinem Gromanem, které začne od sedmé večer.

Tři nestraníci se stovkou soudruhů

Originální svědectví připomínající dění v této budově v létě osmašedesátého roku zanechal publicista Vladimír Škutina v knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu! Klíčovou roli hraje v této vzpomínce právě Jan Werich, jenž se tehdy z národu známého klauna, populárního herce i nadšeného rybáře proměnil ve filozofa; tehdy 63letého. A jeho glosám k aktuálnímu dění prošpikovaným životní moudrostí v létě roku 1968 naslouchala z televizní obrazovky bez nadsázky celá republika. Československá televize tehdy vysílala hojně sledovaný pořad nazvaný Co tomu říkáte, pane Werichu, založený právě na rozmluvách herce se Škutinou.

Ten Werichovu přítomnost v budově stranického ústředí připomíná k 30. červenci 1968. Tenkrát, v době jednání mezi československou a sovětskou delegací ve vlaku stojícím na státní hranici u Čierné pri Čope, tam Ústřední výbor KSČ svolal početné setkání vědeckých a kulturních pracovníků. „Nikdo dodnes neví, jak se stalo, že mezi stovkou prominentních straníků byli pozváni i tři bezpartijní – filmový režisér Jiří Krejčík, Jan Werich a já,“ zaznamenal Škutina. S poznámkou, že „v té době se už – a ještě ne už zase – na legitimaci strany tak kór nehledělo“.

Prorocká slova o lidožroutovi

Werich se prý opozdil a dorazil ve chvíli, kdy už se řečnilo – a spíš omylem než záměrně byl hned vyzván, aby pomluvil. Podle Škutiny zmínil, že v této budově byl naposledy v době, když tam ještě sídlilo ministerstvo železnic, což stále připomíná sochařská výzdoba. „A že má stejně takové divné mrazení v zádech, že po tom jednání v Čierné z toho bude zas ministerstvo železnic. Ale že to by si nepřál. Ale že to na nás nezáleží – a že vlastně celé to jednání v Čierné je, jako když si vegetarián pozve na oběd lidožrouta a předloží mu nádherně upravenou zeleninovou mísu,“ zavzpomínal Škutina.

Werichův pohled? „Lidožrout […] slupne vegetariána a zakousne to mísou zeleniny. A teprve potom se dodatečně vysvětlí, že byl pozván na oběd, aby přišel na chuť zelenině. Ale tohle přesvědčování není vegetariánovi nic platné, neb už je sežrán,“ citoval Škutina ve své knize Werichova slova. S dodatkem, že osudného 21. srpna, kdy se do země hrnula cizí vojska, je ještě stihl tlumočit divákům prostřednictvím obrazovky. „Těsně předtím, než Rusové obsadili televizní vysílač Cukrák,“ konstatoval.

Tenkrát také účastníci aktivu debatovali, jaký vzkaz by měla Praha poslat do Čierné československé delegaci jednající se Sověty. Tehdy se zrodilo dodnes známé heslo osmašedesátého roku: „Jsme s vámi – buďte s námi!“ I u jeho vzniku prý stál nápad Jana Wericha; jen prošel malou obměnou. „Řekl, že by to mělo být stručné, protože oni tam stejně nemají čas číst nějaké rady a porady – a navrhl, abychom jim vzkázali: ‚Myslíme na vás – myslete na nás!‘,“ připomněl Škutina.

O 15 knižních stránek dál připojil další vzpomínku – v tomto případě z noci na 21. srpna. Z noci invaze, kdy Werichovi, jež nebyl doma na pražské Kampě, ale na chalupě v šumavských Velharticích, po půlnoci telefonoval, co se děje. „Ten nemocný strom se měl porazit…“ zapsal Škutina jeho reakci. „A škoda, že ta porada na tom ÚV tenkrát netrvala ještě hodinu a my ten barák nepřevzali do svých rukou. Mohli to aspoň na někoho svést…“

Osudy aktérů za „normalizace“

Zmiňovaná slova Škutina zapsal o pár měsíců později. A že Werich s každým z nich souhlasil, měl potvrzeno dokonce písemně. Text knížky mu totiž předal k posouzení. V dubnu 1969, kdy sám pobýval v Portoroži v tehdejší Jugoslávii (dnes jde o Slovinsko), od něj dostal z Prahy dopis, kde herec zjevně zklamaný vývojem událostí uvedl: „Dočetl jsem Vaše ‚Pražské jaro 1968 se mnou‘. Nemám, co bych tam změnil. Vracím Vám proto rukopis s autorisací. Ale protože bych rád v téhle zemi zemřel, a zemřel doma, naložte s ním, jak uznáte za vhodné – ale až já tady nebudu.“ To autor splnil: na uplatnění rukopisu došlo až poté, co v roce 1980 herec v Praze zemřel.

Původně Werich s manželkou reagovali na srpnovou invazi odjezdem do ciziny. Podle dostupných informací herec překročil státní hranici 25. srpna poblíž Železné Rudy – tedy nedaleko své chalupy – a z Bavorska se vydal do Vídně. Odtud navázal kontakt s někdejším parťákem Jiřím Voskovcem, který žil v USA a k dění v Československu se snažil přitáhnout pozornost americké veřejnosti.

Nakonec se ale Werichovi do Prahy vrátili – navzdory varování přátel a i k Voskovcově nelibosti. Werich se pak ještě vydal do USA jako představitel československého filmu, ale jeho misi zastavilo vážné onemocnění. Na sklonku roku 1968 se v New Yorku potýkal s rozedmou plic. Po návratu počátkem roku 1969 pak už bylo zřejmé nastupující období normalizace, kdy se Werich prakticky ztratil veřejnosti z očí; že by mohl účinkovat v televizi, bylo nemyslitelné.

K poměrům v zemi ostatně napsal Škutinovi ve zmiňovaném dopise z jara 1969: „Teď se nevracejte! Byl byste sebevrah.“ Škutina následně podotýká: „V červenci 1969 jsem se neprozřetelně vrátil i já.“ S tím, že zatčen byl 21. srpna 1969 – bylo to kvůli jeho textu popisujícím srpnové události v Československé televizi, kdy podle soudobé právní terminologie šlo o pobuřování a hanobení republiky, státu i světové socialistické soustavy – a vězení opustil v květnu 1974.

O čtyři roky později se mohl z Československé socialistické republiky vystěhovat a žil v švýcarském Curychu (kde také v roce 1981 vyšlo první vydání knížky o roku 1968 s Werichem). Zpět se Škutina vrátil až v roce 1990; po změně domácích poměrů. Jeho zprvu slibný návrat do veřejného života ale ztroskotal na odhalení, že ve vězení podepsal spolupráci se Státní bezpečností – a nezůstalo jen u formálního kroku. V létě roku 1995 pak v pražské Thomayerově nemocnici podlehl rakovině.

Vzpomínka na rok 1968 na ministerstvu dopravy 17. srpna

- Že jde o mimořádnou příležitost a ne obyčejný den otevřených dveří, padne kolemjdoucím do oka už před budovou: k vidění tam bude skutečné bojové vozidlo pěchoty okupačních vojsk. Uvnitř pak události roku 1968 připomenou fotografie. A při komentovaných prohlídkách návštěvníci uvidí prostory, které znají i z jiných dnů otevřených dveří; naposledy je mohli spatřit v květnu v rámci festivalu městské architektury Open House.
- K největším lákadlům budovy na nábřeží Ludvíka Svobody patří podzemní kryt s dobovým vybavením, někdejší pracovna Alexandra Dubčeka i kancelář Gustáva Husáka – ale také bývalý Husákův byt. Svého času zde totiž komunistické špičky i bydlely.
- Tentokrát není cílem pouze ukazovat zajímavosti budovy a historické fotografie. Plyne to ze slov ministra dopravy Martina Kupky (ODS): „Chceme, aby tato akce byla nejen připomenutím událostí z roku 1968, ale i příležitostí k hlubšímu zamyšlení nad soudobým vývojem Evropy a nad hodnotami svobody a demokracie.“
- Ministerstvo dopravy netají, že ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem a průvodci Praga Viva chce od tématu mocenských ambic bývalého Sovětského svazu dospět i k pohledu na současné Rusko – k jeho představení jako trvalého nebezpečí pro středoevropský region.