Jejich práce spočívala ve sledování potenciálně nebezpečných předmětů, které by mohly most poškodit, pomocí dalekohledu a v pohotové manipulaci s bagrem. Tím hrozby valící se rychlým proudem rozvodněné řeky odstraňovali. „Konkrétně šlo o velké trámy, celé chaty, kontejnery, silo, zásobníky na propan butan atd. Pozorovali jsme tehdy řeku od Mostu Legií a konat se muselo opravdu hned. Pětadvacetimetrové rameno bagru se lžící mělo v těsné historické zástavbě omezenou možnost manipulace. A voda se valila rychlostí 6 až 10 metrů za sekundu,“ vzpomíná Václav Kratochvíl na směnu, která trvala 38 hodin.

Ničivá povodeň v roce 2002, Velká Chuchle.
Z archivu Deníku: 13. srpna 2002 byla Praha v ohrožení, začala evakuace

Výjimečný pracovní režim i nasazení nicméně museli Václav i jeho souputníci vydržet další dva týdny. Do konce srpna řídil odstraňování následků povodní postupně v Karlíně, Velké Chuchli, Lahovicích a Těšnovském tunelu. Pohybovali se v nebezpečném terénu s nástrahami v podobě drátů a kabelů s elektrickým proudem. Odčerpávali vodu, uzavírali přívody vody a plynu, vyklízeli lednice a mrazáky se zkaženým jídlem.

20 let od ničivých povodní.Zdroj: Deník/Jan Lakomý„To byla vysoce riziková práce, kterou jsme dělali v protichemických oblecích. Po povodních panovaly tropické teploty podobné těm dnešním. Zkažené jídlo nám vytvořilo prostředí blízké kafilérii. Vždy po půl hodině byl člověk z obou stran úplně mokrý. Museli jsme se kompletně svléct, osprchovat, obléct nové oblečení a pokračovat v práci,“ popisuje zkušený hasič náročnou a v běžném provozu nezvyklou činnost. Všichni hasiči v Praze do konce srpna fungovali v módu osmačtyřicetihodinové pracovní pohotovosti, z toho vždy první den byla klasická služba a druhý den ta „povodňová“, následovaná 24 hodinami odpočinku.

Václav Kratochvíl zasahoval už u povodní na Moravě v roce 1997. Tam podle něj byla situace jiná než o pět let později v Praze, protože hasiči museli doslova zachraňovat životy lidí, které velká voda odřízla, ačkoliv v některých případech kvůli jejich „paličatosti“, neboť odmítali dřívější evakuaci.

„V Praze byla prognóza předem známá, byť i samotné vodohospodáře překvapily jejich vlastní vypočtené scénáře. V metropoli jsme většinou pracovali ve vylidněných lokalitách. Vybavuji si jen jednu tragédii – utonulého muže, který se šel u řeky dobrovolně posilnit alkoholem. Je tedy sporné, zda ho považovat za oběť,“ zamýšlí se dnes jedenašedesátiletý muž se třemi vysokoškolskými tituly včetně doktorského, který je stále velitelem výjezdové jednotky a do penze se nechystá.

Deník vzpomíná na ničivé povodně, které zasáhly Česko před dvaceti lety. Jak katastrofa zasáhla do života Středočechů a Pražanů? Čtěte zde.

Pamětník likvidace následků přírodní pohromy z roku 2002 potvrzuje, že je dnes připravenost nejen metropole na řádění vodního živlu podstatně lepší než před dvaceti roky. „Povodně z roku 1997 urychlily přijetí důležitého zákona o integrovaném záchranném systému. Ty z roku 2002 pak podnítily praktické kroky v terénu. Například ve skladech v Dubči jsou dnes skvěle připravené mobilní stěny a jednotlivé jednotky dobrovolných hasičů přesně ví, odkud a v jakém počtu by je případně odebíraly a kde by je následně instalovaly. Výrazně byly také zrevidovány a zpřesněny stupně povodňové aktivity. Důležité je i to, že v povodňových zónách platí přísný zákaz stavby masivních objektů, které by mohly poškodit mosty,“ dodává Václav Kratochvíl.