Narodila se v roce 1933 v Praze, ale dětství prožila v Tachlovicích u Prahy u svých prarodičů. Do Prahy se vrátila s mladším bratrem na začátku války, když její otec Josef Pánek získal práci zřízence v Ústavu soudního lékařství na Albertově a s tím i malý služební byt přímo v budově ústavu.

Za války se zde prováděly také pitvy a ohledání těl popravených českých odbojářů, která poté nacisté podle vzpomínek Květoslavy Neradové nařídili odvážet „do Ďáblic do díry“, aby pozůstalí nemohli své blízké pohřbít. Její tatínek se pustil s dalšími pracovníky ústavu do riskantní pomoci těmto rodinám.

Otec za války riskoval

Do ústavu se svážela těla mrtvých německých vojáků po bombardování, z oddělených končetin sestavoval pan Pánek jedno či více těl navíc. „Můj otec uměl a dělal to, že z těch několika mrtvých udělal o jednoho víc. A tím pádem toho jednoho německého vojáka navíc umístil do společného hrobu v Ďáblicích. A toho mrtvého popraveného vydal rodině,“ říká Květoslava.

Svérázný Josef Pánek za války riskoval i jinak. Pod nosem Němcům choval přímo v ústavu na Albertově slepice, vepře i kozy, každý rok pořádal zabijačku a maso směňoval s širokým sousedským okolím.

„Hospodářská zvířata jsme měli ve sklepě. Teď si představte, ta zvířata vydávají zvuky, prase kvičí, koza mečí, a to všechno bylo skryté před německým personálem, byť to museli vědět, a nepráskli to.“

Smrt Jana Masaryka

Lásku k literatuře objevila Květoslava při častém stonání v dětství – kromě všech dětských nemocí prodělala pětkrát za sebou zápal plic. Dlouhé dny v posteli si zkracovala čtením, a tak měla v dospívání načteno ohromující množství klasické literatury.

V době nástupu komunistů k moci jí bylo patnáct let a velmi dobře si pamatuje na 10. březen 1948, kdy na Albertov přivezli z Černínského paláce tělo Jana Masaryka po údajné sebevraždě skokem z okna. Otec Květoslavy ho připravoval k pitvě a se svou dcerou se podělil o své pochyby ohledně sebevraždy:

„Dal přes něj noviny, abych ho neviděla nahého, a zavolal mě k němu. Z druhé strany k němu přišel tenkrát asistent Tesař. Oba spontánně řekli: ,Tohle není sebevražda. Takhle nevypadá člověk po sebevraždě!′ Jenomže lékaři, ti odpovědní a graduovaní, tvrdili, že to sebevražda byla.“ Květoslava vysvětlila důvody, které jejího tatínka k pochybám vedly: Jan Masaryk měl odřené ruce a její tatínek tvrdil, že člověk, který skočí z okna, se nechytá omítky.

Josef Pánek s komunisty nesympatizoval a v listopadu 1948 vydal operní pěvkyni Soně Červené tělo její matky. Ta zemřela krátce po svém zatčení a Soňa Červená její tělo našla díky jednomu studentovi medicíny. Není divu, že byl Josef Pánek v 50. letech dva roky vězněn za údajné okrádání zemřelých, což Květoslavě nejednou někdo nevhodně připomněl.

Pevná víra

Po únoru 1948 musela Květa opustit dívčí řádové gymnázium voršilek, které bylo komunisty zrušeno. Ve studiu pokračovala ve na státním gymnáziu v Ječné ulici, kde se seznámila se svým budoucím manželem. Sečtělá dívka se po maturitě rozhodla pro studium češtiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Právě zde u ní vyrostla pevná katolická víra, která ji nasměrovala do okruhu katolických intelektuálů a která byla trnem v oku Státní bezpečnosti. Po skončení studia nastoupila jako asistentka na Vysokou školu ruského jazyka a literatury a v pouhých dvaadvaceti letech přednášela starou českou literaturu.

Krátce nato se vdala za lékaře Karla Nerada, který kromě jiných ošetřoval Jana Wericha a dlouhou dobu působil na oddělení ARO v Praze-Vysočanech jako primář. Narodily se jim tři děti (1958, 1959, 1963), které později nemohly studovat školu podle svého výběru.

V kariéře vysokoškolské profesorky pokračovala na různých fakultách, komunisté totiž neustále fakulty a vědecké instituce rušili, spojovali a zřizovali nové. Na začátku normalizace učila knihovnictví na fakultě sociálních věd a žurnalistiky, kterou normalizační komunisté považovali za líheň protikomunistických „živlů“, a proto ji zrušili a nahradili novou žurnalistickou fakultou, spadající přímo pod Ústřední výbor KSČ.

Spolupráci s StB odmítala

Na přelomu 60. a 70. let pořádala tajné bytové přednášky pro studenty a setkání s literáty a herci, několikrát i s Janem Werichem. Některý ze studentů ji udal a od roku 1970 ji StB pravidelně zatýkala. Sedm let se ji agenti pokoušeli zlomit ke spolupráci během mnohahodinových výslechů. Chtěli po ní udávat disidenty například v křesťanském společenství Vigilie, které založila s několika studenty (například Tomášem Halíkem, pozdějším knězem podzemní církve).

„Estébáci na mě tlačili, říkali: ,My víme, že jste schopná… My víme, že se stýkáte s celou řadou lidí… My bychom potřebovali informace od vás, ne z fakulty, tam my máme svých informátorů dost, my bychom to potřebovali do církve, kde vy máte výborné kontakty.′ Tohle byl jejich způsob nátlaku.“

Květoslava spolupráci s StB opakovaně odmítala a po výslechu v březnu 1977 kvůli veřejnému schvalování Charty 77 musela z fakulty odejít. Její bývalí studenti jí pomohli najít místo ve Státní knihovně. V roce 1988 začala přednášet na neoficiálním bohemistickém studiu pro mladé redaktory samizdatových časopisů. Kromě tajných přednášek rozmnožovala samizdaty.

Vzdělávání novinářů a redaktorů jí leželo na srdci i po odchodu do důchodu v roce 1990. Vrátila se na fakultu sociálních věd a na oboru žurnalistika přednášela současnou českou literaturu a dějiny kultury. V roce 1995 iniciovala zřízení dvouletého pomaturitního studia publicistiky při Arcibiskupském gymnáziu v Praze.

Vyšší odbornou školu publicistiky (VOŠP) vedla jako otevřenou církevní školu bakalářského typu s důrazem na praxi, etiku, široké kulturně společenské vzdělání absolventů. Škola se po odchodu prvních absolventů ocitla ve vážných vnitřních konfliktech a Květoslava Neradová byla v roce 1999 donucena novým vedením ze školy odejít. Toto období popsala za své nejtěžší ve svém životě. Zemřela v roce 2016.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy prostřednictvím webových stránek.