Gerontologické centrum je unikátní v tom, že poskytuje jak profesionální péči zdravotnickou, tak péči sociální. V tom je jeho dosavadní jedinečnost.

Podle Ivy Holmerové ještě Češi pořádně nepochopili spojení dvou k sobě neodmyslitelně patřících složek, zdravotnické a sociální péče. Dalším problémem je neschopnost české společnosti vyrovnat se se smrtí a odsouvání její existence za zdi hospiců a domovů pro seniory. V Čechách podle primářky fungují stále nemocnice na straně jedné a sociální zařízení na straně druhé.

Iva Holmerová se snaží tuto problematiku blíže popsat.

Co je gerontologie?

Gerontologie je věda o stáří a v podstatě všechno, co se stářím souvisí. Potom máme ještě geriatrii a to je přímo medicína stáří. Naše centrum se jmenuje gerontologické proto, že se zabýváme medicínou, máme rehabilitační doléčovací centrum, ale také poskytujeme seniorům i určitou podporu a sociální pomoc. Proto se jmenujeme gerontologické a ne jen geria-
trické.

Jak a proč gerontologické centrum vzniklo?

Městská část Praha 8 vyhlásila v roce 1991 poptávku po zařízení pro seniory, které chtěla vybudovat v prostorách nepoužívané školky, protože zaznamenala veliký zájem rodin o péči o seniory. V tu dobu byla aktuální privatizace lékařů, a jelikož jsem se jako praktický lékař privatizovat nechtěla, tak jsem pomohla městské části 
s vymyšlením projektu gerontologického centra a s jeho vybudováním, ještě společně se sdružením ambulantních zdravotnických zařízení. Z počátku to nebylo vůbec jednoduché a bylo to spíše stavění takových vzdušných zámků. Důležité ale bylo, že do půl roku jsme začali fungovat a o naše služby byl veliký zájem. Nic takového tady totiž tenkrát nebylo. Chtěli jsme, aby naše zařízení bylo něco mezi domácností a nemocnicí a zároveň něco mezi zdravotnickou a sociální péčí. Takže by neměl chybět ani denní stacionář, rehabilitační doléčovací oddělení a služba pro domácí léčbu.

Kde jste na výstavbu získali peníze?

Z počátku to nebylo vůbec jednoduché a prvních deset tisíc korun nám přišlo z hotelu Olympic. Velikou podporu jsme měli samozřejmě od radnice Prahy 8, ale také jsem psala dopisy na všechna možná místa a organizace, kam jen to šlo. Byla to po revoluci úžasně nadšená doba, kdy chtěl každý měnit svět. Dost jsme si toho zařídili a posháněli i sami. Dnes už by to asi hygiena ani neschválila. V roce 1995 jsme potom získali i potřebné granty, mohli jsme rozšířit prostory a zmodernizovat vybavení.

Když už mluvíme o penězích, 
z čeho hradíte vaši zdravotnickou a sociální péči dnes?

U nás byla vždycky nějaká drobná spoluúčast pacienta, která je v mezích momentální legislativy. Tím, že však 
u nás nejsou pacienti na dlouhodobém pobytu, tak se to vždycky dalo finančně zvládnout. Dále máme smlouvy s pojišťovnami, které hradí zdravotní péči. Od roku 2005 jsme příspěvkovou organizací městské části Praha 8, která také finančně podporuje. To je velmi důležité. Zbytek peněz pak získáváme z různých zdrojů, jako jsou dotace, příspěvky na péči, různé granty a tak podobně.

Co všechno gerontologické centrum nabízí?

Z původních dvaceti dvou lůžek máme nyní čtyřicet šest míst pro hospitalizované pacienty. Část lůžek slouží pro pacienty s demencí po úrazu nebo operaci a část pro psychicky zdravé pacienty. Dále u nás máme denní stacionář, který jsme založili jako první v republice v roce 1996 a kam denně dochází asi patnáct seniorů s demencí. Také u nás od stejného roku sídlí Česká alzheimerovská společnost. Máme svoji kuchyni pro pacienty, ale i pro seniory z řad veřejnosti, dále poskytujeme osobní asistenci, domácí péči nebo třeba ambulantní péči pro lidi s demencí. Ještě pořádáme burzu seniorů, kteří si zde vzájemně vyměňují služby, učí se anglicky nebo třeba na zahradě hrají pétan
que. Průměrný věk našich pacientů je kolem osmdesáti a doba pobytu u nás na lůžkovém oddělení je tak tři až čtyři týdny.

Co je náplní denního stacionáře?

Nejprve ráno pacienty svezeme, nebo je přiveze rodina. Máme denní program rozdělený podle jídel. Ráno si společně všichni uvaří kávu, prostřou si, z jídelny se donese snídaně a tak hodinku se snídá a povídá se. Snažíme se vyvolat pocit domova a dělat s pacienty stejné věci, jako by dělali doma. Potom si po sobě ti, kteří mohou, uklidí a následuje dopolední program, kde například cvičí, tančí, zpívají, hrají různé paměťové a doplňovací hry a tak podobně. Mezitím si dají ještě malou svačinku a v poledne přichází oběd. Po obědě je hodina klidu podle individuálních potřeb a potom následuje odpolední program. Večer se navečeří a každý zase jede domů. Je to taková „školka" pro dospělé. Sestřičky jim musí přitom šetrně připomínat, aby pili, jedli nebo aby si došli na toaletu, protože to všechno podporuje jejich důstojnost. Někdo také stejně jako ve školce chodí domů po obědě a někdo až po spaní. Samozřejmě k nám kdykoliv mohou přijít 
i příbuzní nebo kamarádi pacientů a být tu s námi na program nebo třeba jen na oběd.

Jaký je program na rehabilitačním oddělení?

Především se snažíme simulovat domácí prostředí, 
a aby lidé celý den neleželi 
v posteli. Ráno se umyjí, oblečou se do svého oblečení, nasnídají se a potom přichází rehabilitace, vizita lékařů, procházky s asistencí a každý dělá to, na co stačí a co mu jeho fyzická schopnost dovolí. Rozhodně u nás nemáme žádné proleženiny a ani nechceme, aby lidé jedli v ležící poloze. Snažíme se vždy vyhovět individuálním potřebám pacientů.

Přijímáte také na pomoc dobrovolníky?

Určitě s nimi spolupracujeme. Chodí k nám třeba slečna se psem a provádí canisterapii (léčebný kontakt psa a člověka). Jinak stále sháníme dobrovolníky na lůžkové oddělení, kde si mohou se starými lidmi povídat nebo jim číst knížku, popřípadě je vzít ven na procházku nebo jim jinak pomoci a zpříjemnit pobyt u nás.

Máte nějaká kritéria pro jejich přijetí?

Zásadní kritéria pro dobrovolníky nemáme. Předpokládáme, že by k nám nikdo se zlou vůlí pracovat nešel. Dobrovolník však musí samozřejmě respektovat to, co je potřeba a domluvit se na pomoci s koordinátorkou a se sestřičkami.

Co se děje se seniory po skončení rehabilitace u vás?

Snažíme se od prvních okamžiků zapojit do léčby rodinu, protože je to velice důležité. U nás to lidé nechápou jako poslední cestu, ale jako ještě určitou naději na vyléčení a možnost vrácení se domů. Někdy to už bohužel ale také není možné a pacient u nás umírá. To se nám však stává velmi zřídka. Každého pacienta řešíme individuálně a snažíme se pro něj najít tu nejlepší cestu, jak se ještě vrátit do relativně normálního života. Někdy pomůže rodina, někdy denní stacionář, nebo sociální pracovnice najde další možnost. Vždy se však snažíme co nejdříve najít nejlepší řešení situace, co se seniorem, až ho z rehabilitace propustíme, bude dál.