Zde byla 311. peruť, která operovala a hlídala bránu mezi Shetlandy a Islandem, tudy se dostávaly lodě a ponorky na širé moře. „Hlídali jsme Severní moře,“ popsal plukovník Jaroslav Šišpera své poslední válečné působení u RAF (Britského královského letectva).

Sloužil jako radiooperátor v posádce kapitána Jacka Tichého, která měla za úkol bombardování německých ponorek. Posádku dále tvořil navigátor, dva radiostřelci a druhý pilot. „Létali jsme ve čtvercích, letadlo vedle letadla. Strávili jsme ve vzduchu deset až jedenáct hodin a létali jsme za každého počasí.“

Z nucených prací utekl

Jaroslav Šišpera se zapojil do boje proti Hitlerovi jako devatenáctiletý mladík. Narodil se v roce 1920 ve Veselí nad Moravou, vyučil se truhlářem a po vyhlášení protektorátu musel jako nuceně nasazený pracovat na stavbách v německém Kielu. Při první dovolené se rozhodl pro útěk z protektorátu tzv. balkánskou cestou.

Česko-slovenskou hranici překročil na Mikuláše roku 1939 s dvěma kamarády, s nimiž se mu podařilo přejít přes Maďarsko, Srbsko, Řecko, Turecko do Bejrútu. Zde se nalodili a po přistání v Marseille pokračovali dále do městečka Agde, kde se formovala čs. zahraniční armáda. Jaroslav do ní vstoupil 26. ledna 1940 a po absolvování poddůstojnické školy se zapojil v květnu a červnu do bitvy o Francii jako spojka.

Když 10. června 1940 Francie padla, vydal se zpět na jih do Agde, jel ke španělským hranicím do Port Vendres, kde se nalodil na nákladní loď Apapa, a 7. července 1940 dojel do Liverpoolu, odkud pokračoval do Cosworthu. „Tam bylo pro letce náhradní těleso, a jelikož jsem byl v uniformě, tak jsem zůstal mezi letci.“

Jaroslav měl štěstí, byl přidělen k legendární 311. československé peruti, která měla v té době základnu v Honingtonu. Absolvoval školu pro telegrafisty a v září 1940 se s perutí přesunul do East Wretham, kde působil jako telegrafista na přistávacích drahách. „To byl travnatý provizorní povrch a u majáku byl telegrafista, který navazoval spojení s letouny.“

Oženil se s Angličankou

Brzy se seznámil s anglickou dívkou, s níž se v roce 1941 oženil i přes nesouhlas její matky. Anglická manželka ho poté následovala do všech jeho dalších válečných působišť.

„Vždycky pro nás sehnala ubytování mimo tábor. Chodila a hledala, aby nás vzali do podnájmu, což trvalo několik dní, protože takových Čechů, kteří měli anglické manželky, tam byly desítky.“

Z East Wrethamu se přesunuli na výcvik do Irska, po něm na základnu v Talbenny a poté zakotvili na rok v Cromwellu. Po výcviku na Bahamských ostrovech se dostal do posádky kapitána Jacka Tichého. „Byli jsme přeškoleni z wellingtonu na liberatory a já jsem dělal přeškolení na radiooperátora.“ Na základně v Tain se dočkal konce války.

Po návratu začal jako řada jeho kolegů z RAF pracovat u Československých aerolinií. Létal zde jako telegrafista-navigátor do března roku 1950. Tehdy se podařilo bývalým letcům RAF odletět v jeden den třemi letadly na Západ a ČSA poté propustila všechny západní letce. „Tehdy jsem se rozhodl, že tady nebudu a pojedu do Anglie.“

Komunisté ho zavřeli na jedenáct let

Utéct chtěl ještě s dalšími čtyřmi rodinami, ale převaděč skupinu západních letců udal. „Všechny nás zavřeli a odsoudili, všichni jsme zápaďáci. Schoř dostal šestnáct let, Šeda čtrnáct let, Holoda třináct let, já jsem dostal jedenáct let a Nedělka sedm let. I manželky byly zavřené. Šedova dostala rok, Holodova rok, Schořova půldruhého roku, moje dostala rok. Já jsem si odseděl šest roků a tři měsíce, Holoda si odseděl osm let. Seděl jsem v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově.“

Jaroslav vzpomínal, jak se v komunistických vězeních chovali k západním letcům hůře než k opravdovým kriminálníkům. V době věznění se po dohodě rozvedl s manželkou. Ta se shodou okolností později provdala za sudetského Němce, který byl spoluvězněm Jaroslava. Žili v Německu a Jaroslav své tři děti mohl vidět až v roce 1975.

Po propuštění žil Jaroslav pod dohledem StB, nemohl najít zaměstnání, nejdříve musel na brigádu do jáchymovských dolů. „Až do roku 1963, kdy mi zavolali a řekli, že mě přestanou sledovat, že jsem řádný občan.“

O čtyři roky později se dočkal také rehabilitace. „Měli jsme soud a převaděč-udavač vše přiznal že spolupracoval s StB a že to všechno na nás bylo nachystané. Tím jsme byli osvobození.“

Mohl nastoupit zpět k Československým aeroliniím, kde létal v letech 1967 až 1972, kdy dostal invalidní důchod. Až do své smrti v říjnu 2006 žil se svou druhou manželkou v pražské Písnici. Na otázku, jaké má poselství pro další generace, v roce 2003 odpověděl: „Aby si člověk udržel vlastní páteř, udržel vlastní já a nenechal se ovlivnit okolní atmosférou. Já se vždycky choval podle svého vědomí a svědomí a nenechal se ovlivnit.“

Vzpomínky pamětníků uvedené v tomto videu pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.podporte.pametnaroda.cz.