V diagnostickém Mamma centru na Hájích se dveře netrhnou. Jen během několika málo minut čekání na ředitelku Miroslavu Skovajsovou se u recepce hlásí tři mladší ženy se zájmem o vyšetření prsu. Doktorka Skovajsová, která v Česku založila systematický screening rakoviny prsu a sít diagnostických center, působí v rozhovoru o vlastních politických ambicích autenticky a zároveň skromně, což odpovídá i neokázalé sídlištní budově centra.

„Pokud prohraji, svět se mi nezhroutí,“ zdůraznila v rozhovoru Skovajsová, podle které mají ženy schopnost přibližovat politiku lidem. „Ukazovat, že politika je o reálném životě, ne o tom, kdo s kým peče nebo nepeče.“

Proč jdete dva roky po neúspěšné senátní kandidatuře v Praze 11 do dalších voleb?
Motivace pro mou práci v senátu jsou stejné jako ty celoživotní. Jako dítě jsem chtěla být skautskou vedoucí. Po vystudování medicíny jsem se chtěla podílet na budování screeningového programu. Ale tomu předcházelo to, že jsem de facto od nuly vybudovala v 90. letech jednotku integrované mamární medicíny. Péče soustředěná do jedné ordinace tady předtím nebyla. Šla jsem v tom tehdy absolutně proti proudu a proti tehdejším zvyklostem, protože jsem té myšlence věřila. Jednotka na Zeleném pruhu v Praze 4 se stala základem dnešní sítě screeningových pracovišť. Proškolila jsem během týden trvajících kurzů dobrovolně doktory z celé republiky s cílem, aby byla péče v rovnoměrné kvalitě. A výsledek se dostavil. Po patnácti letech máme v Česku snížení úmrtnosti o třicet procent. Do screeningu přitom chodí každoročně okolo šesti set tisíc žen. Při preventivním screeningu zachytíme každoročně kolem tří a půl tisíc nádorů. To znamená celkem přes třicet tisíc žen, kterým jsme opravdu zachránili život.

Jak to však souvisí se senátem?
To vše jsem dělala na vlně motivace s tím, že je to správné. Má celoživotní motivace mě žene k věcem, které jsou dobré a kterým věřím. Zároveň je důvodem touhy jít dál, posunout to téma výš. V senátu bych na něm ráda pracovala. Chtěla bych se postarat o to, aby proplácení screeningu z veřejných rozpočtů nebylo už nikdy ohrožené. Ale mám i další témata.

PROFIL
Miroslava Skovajsová (*1957) se narodila v Klatovech. Promovala jako dětská lékařka v roce 1982 a o skoro čtvrt století později získala doktorský titul v oboru prsních nádorů. V roce 1993 založila do té doby největší centrum screeningu rakoviny prsu v zemi a prosadila integraci této medicínské oblasti i proplácení preventivních prohlídek pojišťovnami. Její osvěta v oblasti prevence rakoviny mléčné žlázy přispěla k výraznému poklesu úmrtnosti na toto onemocnění. V současnosti vede Miroslava Skovajsová Mamma centrum v Hájích a na Hradčanské. O kandidaturu do senátu se pokoušela už v roce 2016, kdy skončila třetí v obvodu Praha 11. Po odchodu do důchodu plánuje matka dvou dcer návrat do rodného Pošumaví.

Za favorita ve vašem obvodu je považován Jiří Drahoš, který získal v prezidentských volbách přes dva a půl milionu hlasů. Není pro vás takový soupeř důvodem k pesimismu?
V mém životě bylo několik milníků, které působily jako předem prohrané bitvy. Velkou prohrou bylo to, když jsem byla zbavená svého mateřského pracoviště na Zeleném pruhu. Co ale člověka neporazí, to ho vždy posílí. Já a pan Drahoš jsme úplně rozdílné typy. Já ale vůbec nesleduji kampaně protikandidátů. Přicházím s něčím, čemu věřím a co nabízím. A když si to lidé nevyberou, tak to pro mě nebude vůbec znamenat nějakou tragédii nebo konec. Senát se buď stane mou životní etapou, nebo nestane. Jsem na vrcholu životní kariéry a mám za sebou třicet let medicíny. V říjnu bych mohla jít do důchodu. A pokud nebudu moct pracovat v senátu, tak mám další téma v záloze. Spíš to beru jako zajímavou zkušenost. Z první senátní volby jsem si hodně odnesla z povídání s lidmi na ulici. Byly to pro mě takové zlaté hroudy, co jsem se dozvěděla. Nepovažuji to tedy vůbec za ztracený boj a to ani v případě, když by nevyšel.

Celý život de facto působíte ve vědecké sféře - stejně jako pan Drahoš i jako profesorka Eva Syková obhajující senátní křeslo v Praze 4, tentokrát v barvách ANO. V čem se podle vás vy tři lišíte?
Hodně mě ovlivnil skauting, do kterého jsem vstoupila v roce 1968, kdy mi bylo jedenáct. Což je formující věk. Později jsem zaváděla postupy, které byly přinejmenším inovativní, když ne přímo vědecké. A rozdíl mezi námi třemi vidím v tom, že ty mé postupy mají praktický dopad, jsou vidět, jsou dokazatelné v číslech.

Nepovažujete za hendikep kandidaturu za ČSSD, která v Praze nepatří mezi nejoblíbenější strany?
Ve skautingu jsem se dozvěděla, co je to demokracie. A po třiceti letech v medicíně nemůžete jinak, než být sociální. Je strašně legrační, že lékaři prokazující vrchol sociálního chování ve svých ordinacích, volí pravicové strany. Celý život jdu vždy za nějakou myšlenkou. A tou je idea demokratického a zároveň sociálního státu. Proto jsem se neobracela k pravicovým stranám, které by možná i rády mého volání vyslyšely. Můj děda byl sociální demokrat. Sociální demokracie je tady 140 let a má své vzestupy i poklesy. Já se plně ztotožňuji s jejími cíli, to ale neplatí o všech politických krocích této strany. Proto jsem ani nikdy neusilovala tam vstoupit.

ČSSD prochází obdobím hledání moderní identity. Kterým směrem by se podle vás měla vydat?
Nepřicházím s nikým ze strany do styku, kromě volebního manažera. Opravdu se nezajímám o vnitrostranické boje. Nevysiluji se tím. Pokud jde ale o obecné směřování, tak zdůrazňuji, že musíme žít v otevřené Evropě, jinak jako český národ zahyneme.

Jaký máte vztah k prezidentu Miloši Zemanovi?
Absolutně žádný. A budu se těšit na novou tvář.

Udělala podle vás sociální demokracie dobře tím, že vstoupila do vlády?
Nemyslím si, že je to úplně šťastné. Ale na druhou stranu nerozumím zákulisním dohodám. Tady bych ale zdůraznila, že se hodně přeceňuje politika jako něco, čím lidé žijí. Lidi trápí mnohem obyčejnější problémy. To bych také chtěla zvednout, diskutovat o těch tématech v senátu, hledat další s ochotou do toho jít. Mluvím o tématech, o kterých denně slyším v ordinaci od pacientů. Vyšetřovala jsem sedmdesátiletého pána s podezřením na rakovinu prsu. I od něho jsem se dozvěděla věci, které trápí seniorskou generaci. Trochu mi vadí, že za politiku jsou považované jednotlivé výroky politiků nebo to, kdo s někým spolupracuje nebo nespolupracuje. Já politiku chápu spíš jako každodenní život. A v prosazování takového pohledu podle mě i spočívá role žen – političek.