Nezanedbatelnou skupinou je pak týrání seniorů v ústavech sociální péče nebo zdravotnických zařízeních. Tyto případy jsou zvlášť těžké a naléhavé, protože oběť týrání je často upoutaná na lůžko a nemůže se sama bránit.

Na Senior telefon se dovolala i vnučka osmdesátileté Emy. Operátorce si stěžovala na špatnou úroveň poskytované péče, kterou zaznamenala v léčebně dlouhodobě nemocných, ve které se její babička zotavuje po zlomenině ramenního kloubu. Vnučka za Emou do léčebny pravidelně dojíždí. Opakovaně zde naráží na neochotný a přetížený personál, který pacientkám nedokáže věnovat dostatečnou péči při podávání potravy nebo při osobní hygieně. Pacientky léčebny oddělení, ve kterém se Ema nachází, leží nezřídka pokálené a není jim umožněno dojít si za asistence personálu na WC. Personál pacientkám navíc tyká a pracovníci působí frustrovaně, což se promítá i do nálady pacientů. Ti jsou stresovaní a rezignují na jakékoli dožadování se respektu ke svým právům. Navíc mají strach, aby jejich stížnosti nevedly ke zhoršení poskytované péče, proto mlčí.

Chybějící psychická podpora personálu

Emina vnučka na své babičce pozoruje výrazné zhoršení jejího psychického stavu. S personálem léčebny se pokoušela mluvit, byla ale odbyta, že zdravotníků je málo. Vnučka neví, co má v dané situaci dělat a koho kontaktovat.

Pětaosmdesátiletý Jaroslav špatně psychicky nese ztrátu soběstačnosti i zhoršení zdraví. Protože nechtěl být v domově pro seniory, dostal uklidňující injekci. Po půl roce zemřel. Každých čtrnáct dní uklidňovací injekce.

Komentuje Jan Lorman, ředitel občanského sdružení ŽIVOT 90:

Každý z nás je povinen upozornit na možné násilí, kterého je nebo byl svědkem. Máme celou řadu možností řešit problém prostřednictvím orgánů sociální péče v místě bydliště, s odborníky na uvedených kontaktech či případně s policií. Většinou jsou ale lidé příliš pohodlní, a proto to nedělají. Prostě nechtějí mít starosti

Problémy, které volající žena popisuje, jsou v českých zařízeních zdravotní a sociální péče poměrně časté. Z příkladů život ohrožující péče je možné uvést například celonoční větrání v zimě na pokojích se starými nehybnými pacienty, ohroženými již svou nehybností zápalem plic, opakovaná aplikace vysokých dávek sedativ, ponechávání inkontinentního nemocného v promočeném lůžku, nepolohování nehybných klientů a podobně. Do této skupiny lze řadit i násilné krmení, odpírání nápojů, katetrizace inkontinentních pacientů, podávání léků za účelem utlumení, připoutání na lůžko, nebo umístění do křesla omezujícího pohyb a finanční zneužívání.

Stejně často se objevují i zneužívající postoje a chování. Urážlivé, kritické a ponižující komentáře ošetřujícího personálu, např. spílání za příhody inkontinence. Nerespektování práva na soukromí a intimitu např. mytí nahého klienta před očima všech spolupacientů, vysazování na mísu či toaletní křeslo v přítomnosti návštěv. Užívání plen, ačkoliv je pacient nepotřebuje. Oblékání pouze do ústavních pyžam a nočních košilí, zabraňování, nebo neumožnění nosit přes den normální oděv. Omezování osobního vlastnictví, vojensky srovnané noční stolky na určené straně lůžka, takže je-li klient na tuto stranu těla zrovna ochrnutý, má smůlu. Ponižování, stejně jako infantilní žvatlání.

Zneužívání v instituci je specifické tím, že jej páchá osoba, která je odpovědná za poskytování péče v souladu s legislativou, morálním kodexem své profese a filozofií zařízení. U postiženého obvykle vykonává řadu intimních činností, není s ním však v intimním vztahu. Nejčastěji se jedná o zdravotní sestry, ošetřovatelky a sanitárky.

Vzhledem k nízkému finančnímu i společenskému ocenění tuto práci obvykle vykonávají ženy; tento fakt tedy zvyšuje počet žen, které jsou pachatelkami zneužívání.

U klientů umístěných v dlouhodobé ústavní péči, ale zároveň i u jejich rodin nebývají ojedinělé případy neoprávněného vymáhání nepřiměřených finančních částek, např. za ošetřovatelskou péči apod., ačkoli si klient určitou finanční částkou hradí pobyt i ostatní služby.

Nedostatek soukromí v domovech

Závažným problémem, se kterým je možno se v ústavní péči také setkat, je nepřiměřená psychiatrizace části geriatrických pacientů. Primář Koukolík uvádí, že u zhruba 20 % zemřelých osob, u nichž byla diagnostikována demence, nebyly po smrti shledány příznaky organického onemocnění mozku. Jednalo se patrně o falešnou pozitivitu společensky závažné a diskreditující diagnózy.

V některých domovech pro seniory (cca 10 %) nemají senioři potkat se svojí návštěvou v potřebném soukromí, personál opomíjí klepat na dveře před vstupem do jejich pokoje, chybí možnost uzavřít a zamknout své věci.

Na jaké instituce se tedy mohou senioři zažívající týrání ve zdravotnických nebo sociálních zařízeních nebo jejich blízcí obrátit?

Především je vhodné kontaktovat vedení nemocnice, u kterého mohou pacienti nebo jejich blízcí podat stížnost. Další povolanou institucí je Ministerstvo zdravotnictví, Geriatrická a gerontologická společnost, Koalice pro zdraví a další.

Potřebné kontakty mohou zájemci získat na Senior telefonu s číslem 800 157 157. Tato linka je zároveň k dispozici pro všechny, kteří se s týráním setkali, až už jako oběť nebo jako svědek. Důležité je nebát se připomínkovat nedostatečnost poskytované péče a zlepšovat tím tak péči o seniory.

Z důvodu zachování anonymity klientů byly v příběhu pozměněny osobní údaje.