Seděla jsem ve vyvýšeném patře v domově pro seniory. Pode mnou v koutě se odehrávala fiktivní scénka rozhovoru pozůstalé s poradkyní pro pozůstalé. Herečka Anežka Kotrlá hrála truchlící sestru, které se oběsil bratr. Eva Volrábová, poradkyně pro pozůstalé, si na nic nehrála. Chtěla získat osvědčení, a stát se tak oficiálně poradkyní pro pozůstalé.
Čtěte také: Nervy na pochodu? Strážný přijde na zkoušku znovu
Byla tam sama za sebe a nervozita šla stranou. I když ji dole bedlivě sledovali zkoušející a nahoře novináři, soustředila se jen na pozůstalou. Ta pozornosti potřebovala opravdu hodně. Přišla k poradkyni rozzlobená, protože novináři uveřejnili fotku jejího mrtvého bratra. Chtěla se mstít a podat žalobu.
Poradkyně ji v klidu vyslechla. Mluvila tiše, její hlas se kolébal po místnosti. Se zatajeným dechem jsme všichni sledovali, jak bude reagovat pozůstalá. A hle i ona pod proudy utěšujících vět zkrotla. Už nechtěla žalovat novináře, už nebyla naštvaná na svět. Tutlala v sobě bolest, která ji tížila a potápěla.
Nyní na ni ale nebyla sama. Seděla tu Eva, která ji, alespoň z části, zbavila toho tíživého balvanu. Balvanu, který ji celou dobu tlačil k zemi. Stejně jako ostatní pozůstalé, kteří se ocitnou v podobné situaci, na kterou se lze jen stěží připravit. Díky poradcům pro pozůstalé to bude ale odteď alespoň o malinko lehčí.
Poradkyně pro pozůstalé Simona Weiß řekla Pražskému deníku: „Jsem ráda, že mohu pomáhat truchlícím"
close
zoom_in
Moje nová práce? Líčím zesnulé
Mluví tiše, klidně, ale sebejistě. Vypráví mi o tom, jak se celý život setkává se smrtí, jak před pár měsíci začala líčit zesnulé. Překvapivě to není děsivé. Naopak získáte pocit, že smrt je jen další kapitolou života. Simona Weiß, poradkyně pro pozůstalé.
Jaké je vaše původní povolání?
Jsem bývalá ošetřovatelka, pracovala jsem v hospici, kde jsem se se smrtí setkávala hodně často. Potom jsem však na delší dobu onemocněla, takže jsem už nemohla vykonávat povolání vizážistky, které jsem dělala šestnáct let předtím.
U nás ve Frýdku Místku jsem oslovila pana Baču, jestli bych nemohla líčit zesnulé. Kvůli mé nemoci jsem totiž nemohla dělat klasické dvanáctihodinové služby. Takže nyní líčím zesnulé, upravuji je podle posledních fotografií a dělám na pohřbech i řečníka.
Co pro vás bude znamenat, pokud byste dnes získala osvědčení jako poradce pro pozůstalé?
Už nyní pracuji jako „poradce", protože jsem s tou konkrétní rodinou v kontaktu od začátku, kdy se s nimi seznámím, dají mi jeho fotografii, povídají i o zesnulém, vypráví mi příběhy, ze kterých pak připravuji nekrolog. Dále zesnulého nalíčím, následně jdu s nimi na pohřeb, kde mě nezřídka i příbuzní drží za ruce, nebo se i mlčky přitulí. Důležité v truchlení je hlavně se se zesnulým důstojně rozloučit.
Máte nějakou psychologickou průpravu pro to, co děláte? Jste se zesnulými, líčíte je. Pro mnoho lidí by to bylo asi nepředstavitelné..
Vůbec mi kontakt se zesnulými nevadí. Například si s nimi i v duchu povídám. Říkám jim, že jsem se setkala s jejich rodinou, že se má třeba Maruška dobře a podobně. Vyznávám takové heslo člověk ať zesnulý, je stále člověkem, dokud není pohřben. V hospici mi umírali lidé v náručí a já jsem pro ně nemohla nic udělat. Kdežto tady už to má člověk za sebou, ale já mohu ještě něco udělat pro ty truchlící.
Myslíte si, že byste toto povolání vykonávala, i kdybyste neměla zdravotní problémy, kvůli kterým jste přerušila práci vizážistky?
Určitě. Člověk se k takovémuto povolání musí dopracovat. S tou myšlenkou na poradce pro pozůstalé jsem si pohrávala už před více lety, ještě jako vizážistka. Bylo mi ale řečeno, že když budu líčit živé lidi a ti se dozví, že líčím i zesnulé, tak už ke mně nikdo nepřijde. Takže mě sem přivedl asi osud. Jsem tedy nyní vnitřně spokojená, že mohu ještě někomu pomoci.
Jak dlouho už líčíte zesnulé?
Pět měsíců. U nás na Moravě to byla novinka.
Co vás přimělo k práci, kterou vykonáváte?
Už odmalička jsem tíhla ke starším lidem. Zajímaly mě jejich příběhy, když vykládali, jaké to bylo za války. Navíc jsem ve znamení lva. Toto znamení jakoby bylo předurčeno k tomu pomáhat lidem. Takže zdravotnictví je tím správným směrem, kterým jsem se vždy podvědomě toužila vydat.
Kdyby se ve vaší rodině naskytla nějaká smutná událost, byla byste schopná a vnitřně silná pomoci sobě stejně tak, jako pomáháte pozůstalým?
Kovářova kobyla chodí bosa. Kdybych si nebyla jistá, určitě bych vyhledala pomoc druhého, třeba právě vyškoleného poradce. Jsem člověk jako každý jiný, který si říká, že to všechno zvládne. Ale nakonec to nezvládne. Takže kdyby bylo úmrtí v rodině, určitě bych vyhledala pomoc odborníka a poradila bych se, jestli jdu správným směrem.
Za pár minut vás čeká fiktivní scénka s herečkou, která bude hrát pozůstalou. Jak dlouho jste se na tuto zkoušku připravovala?
Už minulý rok jsem v Praze byla na školení Péče o pozůstalé u paní doktorky Špatenkové. Dále jsem četla i různé knížky k této problematice. Také se sama dále vzdělávám o smrti, na trhu je spoustu materiálů.
Budou podle vás u ústní zkoušky rozhodovat spíše znalosti nebo empatie?
Neučila jsem se nějaké kvantum věcí nazpaměť. Jsem velmi emotivní člověk, a tak danou situaci s pozůstalou herečkou budu řešit až na místě. Co je ale důležité dnes tu budu mluvit sama za sebe, jednat od srdce.
