„Politikou se zabývám celý život, protože ona se již odmala zabývala mnou,“ říká Karel Schwarzenberg ve svých vzpomínkách, zachycených Pamětí národa. Narodil se 10. prosince 1937, v době, kdy mezinárodní napětí narůstalo a jeho rodina měla zanedlouho aktivně vstoupit do politického života. Jeho otec Karel VI. Schwarzenberg byl iniciátorem první z Deklarací české šlechty, v níž v září 1938 čeští šlechtici vyjádřili podporu prezidentu Edvardu Benešovi a vyslovili se proti zboření historické hranice Československa. Karel Schwarzenberg k tomu říká:

Pouhých třináct dní po předání deklarace došlo v Mnichově k podepsání dohody, která hitlerovskému Německu postoupila československé pohraničí. Karel Schwarzenberg zastává názor, že po Mnichovu se Československo mělo bránit i za cenu obětí. Cituje slova své matky Antonie Leontiny Schwarzenbergové: „V roce 1938 chtěl bojovat každý. Od drvoštěpů a cestářů na Orlíku až k tvému otci. Každý chtěl jít do boje, a když se to zlomilo, byla to psychologická katastrofa.“

Rodiče o své statečnosti nemluvili

„Byla velmi energická a za nacismu i komunismu se chovala bezvadně,“ říká Karel Schwarzenberg o své matce. Když se jí jednou zeptal, jestli měla tehdy strach, odpověděla: „Celej čas. A hroznej! Neumíš si představit. Ale to člověk musí překonat!“ V roce 1942 uvalili nacisté nucenou správu na rodinný majetek, takže rodina byla vykázána z Orlíku a musela se přestěhovat do Čimelic. Jeho rodiče o své statečnosti za války nemluvili, o jejich postojích se dozvídal až v poválečných letech od místních obyvatel. Otec v dubnu 1945 zorganizoval v Čimelicích ilegální odbojovou skupiny, jež měla za úkol připravit protiněmecké povstání. Karel Schwarzenberg konstatuje: „On nechtěl vypadat, jako že dělá něco extra, považoval to za svoji povinnost.“

Po druhé světové válce v roce 1945 byl Schwarzenbergům majetek navrácen pouze z části a následující léta přinesla další ztráty. V roce 1947 byl na návrh tehdejšího poslance za Československou sociální demokracii Blažeje Vilíma přijatý zákon známý jako Lex Schwarzenberg, jímž došlo k vyvlastnění hlubocko – krumlovské větve, která právem primogenitury spadala do vlastnictví Adolfa Schwarzenberga. „To byl naprostý právní nesmysl. Zákon udělaný proti jednomu člověku,“ říká Karel Scharzenberg. Jeho příbuzný přitom proslul svým odporem k nacistům a Benešovy dekrety se na něj nevztahovaly. Jenomže se psal rok 1947 a v Československu stále sílil vliv komunistů.

Nebyl čas se loučit

„To celé, co tady miluješ, Orlík, Čimelice, ztratíme. To si musíš uvědomit. Vypadá to tak, že budeme muset opustit zemi,“ sdělila devítiletému Karlovi matka krátce před únorovým převratem roku 1948. Dramatické dny na přelomu února a března zastihly rodinu v Praze.

Krátce nato onemocněl, zůstal doma a v rozhlase slyšel zprávu o smrti Jana Masaryka. „To byla doba, kdy jsme všichni četli foglarovky, byli jsme vychováváni v tomto skautském duchu. Takže jsem se v župánku postavil vedle toho rádia a slíbil sám sobě, že nikdy tu věc neopustím, dokud nebude Československo zase svobodné,“ vzpomíná Karel Schwarzenberg.

Krátce nato jeho matka zorganizovala odchod rodiny do zahraničí. Otec onemocněl zápalem mozkových blan a tak se podařilo získat pro něj povolení ke zdravotní cestě do Itálie. Když rodina odjížděla za ním, malý Karel si směl na cestu sbalit jeden kufr. Do něj dal nezbytné oblečení, svatý obrázek, křížek a knihu A. B. Svojsíka. „S nikým jsme se moc neloučili, nebyl na to čas,“ uzavírá Karel Schwarzenberg.

Hlavou schwarzenberského rodu

V Rakousku Karel vystudoval na gymnáziu a pokračoval studiem lesnictví na univerzitě v Mnichově. V roce 1960 došlo ve schwarzenberském rodu k zásadní události. Jindřich Schwarzenberg, dosavadní hlava primogenitury hlubocko–krumlovské větve, Karla adoptoval. Převážná část zahraničního majetku se tak sjednotila v jedné osobě a Karel Schwarzenberg je od roku 1979 hlavou rodu.

Na radu svého adoptivního otce Jindřicha přerušil Karel studium lesnictví a přihlásil se na práva. Po strýcově smrti v roce 1965 se však musel ujmout správy rodinného majetku. Dva roky poté se se oženil s Therese, hraběnkou z Hardeggu a Machlandu. „Ano, můj tchán byl nacista. To byl pro mě i pro rodiče problém,“ konstatuje Karel Schwarzenberg. Otec mu ale pomohl podívat se na to z jiného úhlu: „My neuznáváme Sippenhaft,” připomněl mu otec. Šlo o pojem původně ze středověkého germánského práva, který převzali nacisté, a podle něhož následky činů každého jednotlivce nese celá jeho rodina. Otec dodal:

A já vám říkám, že Schwarzenbergové vymřeli!

Během Pražského jara v roce 1968 získal Karel Schwarzenberg vízum pro návštěvu Československa. Po dvaceti letech emigrace se mohl podívat do vlasti. S manželkou Therese navštívili rodinnou hrobku u Třeboně, zámek Orlík a Prahu. „V Československu během vrcholícího Pražského jara panovala tak silně euforická nálada, že jsem si již při návratu do Rakouska říkal: ,Tohle nemůže vydržet, to Rus nedovolí,‘“ vzpomíná Karel Schwarzenberg. Navštívil také Hlubokou, kde se na nádvoří zrovna konala podpisová akce na podporu Dubčekova vedení; v těch dnech na konci července 1968 totiž právě probíhala československo-sovětská jednání v Čierné nad Tisou. „Já jsem se zamyslel nad tím, že by to bylo spíše kontraproduktivní, kdyby Schwarzenberg na Hluboké podepsal, že podporuje stranu a vládu. Ta holka u stolu se mě zeptala, zda to podepíšu a nikdy jsem neviděl takový pohled plný opovržení, když jsem řekl, že ne.“

Další bizarní a lehce tragikomický moment zažil o chvíli později během prohlídky zámku, kde průvodkyně tvrdila, že rod Schwarzenbergů vymřel. „Ohradil jsem se, že to není pravda, ale průvodkyně trvala na svém: ,Já vám říkám, že vymřeli!’Teprve když jsme vycházeli ven, za mnou někdo přiběhl: ,Nejste to vy?’“ dodává Karel Schwarzenberg.

V čele Mezinárodního helsinského výboru

Krátce poté do Československa vstoupila okupační vojska Varšavské smlouvy a v Rakousku se začali objevovat emigranti. Karel Schwarzenberg pomohl celé řadě osobností, které v té době odcházely z Československa, mimo jiné Milanu Kunderovi či Pavlu Kohoutovi. V následujících letech dostal příležitost uplatnit svůj mnohaletý zájem o lidská práva: stal se předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva, jehož posláním bylo sledovat dodržování ustanovení helsinské konference. Organizace měla bdít nad dodržováním lidských práv v evropských zemích, kam spadaly i satelitní státy Sovětského svaz, kde často k porušování lidských práv docházelo. Karel Schwarzenberg k tomu poznamenává:

Při jedné z těchto pracovních návštěv se setkal s Václavem Havlem, jemuž se do té doby spíše vyhýbal, protože oba byli neustále sledováni Státní bezpečností: „Věděl jsem, že když jsem tady, mám za sebou stálý doprovod a on také. Nechtěl jsem organizovat sjezd policajtů.” Ke schůzce nakonec došlo v hlučném lokálu u Václavského náměstí, kde nemohli být odposloucháváni. Podporoval také projekt Viléma Prečana, který na zámku Schwarzenbergů v bavorském Sheinfeldu založil Dokumentační středisko československé nezávislé kultury. Spolupracoval se socioložkou Jiřinou Šiklovou, jež byla velmi aktivní v pašování zakázané literatury v obou směrech: do Československa putovaly dodávky exilové literatury ze Západu, opačným směrem zase samizdaty. Karel Schwarzenberg vzpomíná, že jednou ho Jiřina Šiklová požádala o převzení kontrabandu poněkud jiného druhu: dámských vložek, jež byly v té době v Československu nedostatkovým zbožím. „Samozřejmě jsem měl obavy, protože kdyby mě chytili při pašování zakázané literatury, jsem hrdina. Ale když mě chytí při pašování dámských vložek, jsem perverz,“ žertuje Karel Schwarzenberg. Nakonec se mu vložky podařilo převézt díky tomu, že do kufru schoval také pornografické časopisy. Ty upoutaly veškerou pozornost celníků a zbytek zásilky prošel bez povšimnutí.

Co se mi nejvíc povedlo? Hasiči!

Rychlé tempo událostí po 17. listopadu 1989 Karla Schwarzenberga překvapilo: „Nečekal jsem, že by trežim padnl tak rychle. Domníval jsem se, že to bude pomalý rozklad, sto padesát let, jako kdysi u Osmanské říše.“ Za nejšťastnější den svého života považuje 29. prosinec 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem: „Věděl jsem, že teď už je to na beton, teď jsme opravdu svobodní.“

Přijal nabídku Václava Havla a stal se prezidentským kancléřem. O své činnosti v politice vypráví velmi skromně: „Jediné, co se mi podařilo, jsou hasiči. Jako nový kancléř jsem si povolal zástupce všech oddělení a byl mezi nimi i velitel požárníků. Říkám mu: ,A vy požárníci ty požáry zakládáte?‘ ,Ne, my je hasíme.‘ Tak jsem je přejmenoval na hasiče,“ usmívá se.

Devadesátá léta přinesla Schwarzenbergům naději na vrácení majetku. Restituce proběhla bez problémů ve věci majetku Karlova otce, kdy došlo k navrácení orlického a čimelického zámku včetně přilehlých lesů a polností. O majetek odebraný v roce 1947 zákonem Lex Schwarzenberg Karel Schwarzenberg neusiloval. Do vleklého a neúspěšného soudního sporu se však pustila jeho nevlastní sestra Alžběta Petzoldová. Zákon, který v Čechách platil i po tolika desetiletích se jí podařilo prolomit jen v jedné věci. Schwarzenbergům se vrátila rodinná hrobka v Třeboni. „Děly se mnohem horší věci. Nám jenom sebrali majetek, jinde se i vraždilo,“ uzavírá Karel Schwarzenberg.

V nadcházejících letech byl aktivní v politice jako ministr zahraničních věcí a později spoluzakladatel a první předseda strany TOP 09. V roce 2013 se v přímé volbě prezidenta v druhém kole neúspěšně utkal s Milošem Zemanem. I po odchodu z politiky však zůstal v pozici respektované autority, komentátora politického dění a zastánce lidských práv.

Jitka Andrysová, František Vrba, Barbora Šťastná