„Rozpuštění Framusu odstartovalo celý ten sešup, který zamířil až k mému podpisu Anticharty, to už byl poslední kamínek. Celé to zapadalo do jedné břečky,“ vysvětluje, za jakých okolností podepsal v roce 1978 tzv. Antichartu.

Michal Prokop se narodil 13. srpna 1946 židovským rodičům, kteří přežili internaci v terezínském ghettu a krátce po 2. světové válce se vzali. Manželství ale bylo brzy rozvedeno a malý Michal vyrůstal s maminkou.

Už na střední se zajímal o historii, náruživě četl a spolu s Pavlem Křížkem založil svou první kapelu. Rokenrolová hudba byla zároveň i protestem namířeným proti komunistickému režimu a vkusu rodičů.

S kapelou amatérsky koncertovali a měli jasnou ambici stát se profesionály a vyrovnat se svým vzorům. S odchodem hlavního zpěváka kapely Framus Five Karla Zicha nastal zlomový okamžik v životě Michala Prokopa.

Ze zoufalství si stoupl za mikrofon on sám. „Zazpíval jsem pár bluesových věcí a můj kamarád Otto Bezloja, basista Matadors, říkal: ‚Ty bys měl zpívat, to je ono!‘ To pro mě byl klíčový okamžik. Během jednoho roku jsem se ocitnul mezi elitou. Najednou jsem byl nejlepší zpěvák prvního Československého beatového festivalu. V lednu jsem byl neznámý amatér a v prosinci jsem najednou hrál s Olympikem a těmi nejlepšími,“ popisuje svou cestu vzhůru Michal Prokop.

Ani okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy nezastavila vzestup kapely Framus Five. Záhy po 21. srpnu 1968 se kapela vydala koncertovat do Frankfurtu. Tři týdny vyčkávali, sledovali vývoj v okupované republice a diskutovali o emigraci. Konečné rozhodnutí byl návrat. Podmínky koncertování se totiž (prozatím) neměnily a kapele se nechtělo začínat od nuly.

Spolupráce s Kainerem 

V průběhu roku 1969 začal komunistický režim přitvrzovat. Michalovi se však hudebně stále dařilo. Tehdy začal na texty Josefa Kainara připravovat nové album s názvem Město ER.

„Když Josef přišel s texty, ptal jsem se, co to je. Vysvětlil mi, že kdysi bývalo sumerské město, které se jmenovalo Ur. Tohle na něj měl být odkaz. Město ER, to je civilizace povstalá z ruin. Polovině textů jsem vůbec nerozuměl. Netušil jsem, co se tím míní, ale víc jsem se neptal. Je spousta rovin, které se odkrývají, a je věcí posluchače, co si v textu najde. Texty se mi hrozně líbily a zdálo se mi, že to k naší muzice sedí,“ popisuje vznik jednoho z nejslavnějších alb kapely Framus Five Michal Prokop.

Album kapela natočila na podzim roku 1970 a už během natáčení její interpreti věděli, že je to poslední věc, na které spolu dělají. Členové Framus Five se poté rozešli většinou za prací v pop music.

„Pak to šlo všechno do háje, moje největší životní chyba byla, že jsem to psychicky nevydržel a kapelu rozpustil,“ hodnotí Prokop. „Všichni někam šli a já neměl sílu hledat někoho dalšího… Sklapnul jsem, ztratil víru a sebedůvěru, jako když vypustí balon, a od toho se odvíjelo následujících deset let, kdy jsem se plácal v popíku, než jsem se začal hrabat zpátky…“

Přechod k popu 

S postupující normalizací museli všichni profesionální hudebníci před zkušební komise. Ti, kteří ponižujícími zkouškami neprošli, nesměli profesionálně vystupovat. Ti, kteří prošli, museli působit pod některou ze státních hudebních agentur a jejich koncerty byly pečlivě kontrolovány. Michal Prokop tehdy stejně jako kolegové z kapely přešel na pop music, ale hudba ho už netěšila tolik jako dřív.

Podvolení se režimu 

V roce 1975 se rozhodl, že nedokáže dál zpívat pop music a musí se znovu vydat svou autorskou cestou. Ještě několik let trvalo, než se mu opět podařilo stanout v čele své kapely.Do zoufalého životního období 70. let zapadá i nejviditelnější podvolení se režimu, podepsání propagandistické kampaně Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, takzvané Anticharty.

„Přišla pozvánka, která vypadala úplně stejně jako všechny pozvánky na školení, na která jsem si zvykl chodit. Nejhorší bylo, že jsem tehdy na místě vůbec neuhlídal, co se děje. To jsem pochopil až zpětně, když to ukazovali v televizi. Je to životní selhání, ke kterému se hlásím… Nevěděl jsem, o co v Chartě 77 jde, to se člověk z novin nedozvěděl. Některé lidi, kteří ji podepsali, jsem znal a bylo mi jasné, že zločinci nejsou,“ vypráví Michal Prokop o svém osobním selhání.

Opětovný vzestup 

V roce 1979 se Michalu Prokopovi podařilo kapelu obnovit, tentokrát pod názvem Framus 5. Trojice alb Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti… vynesla Michala v průběhu 80. let na vrchol kariéry, ze kterého pokračoval do politického života.

Možnost ovlivňovat další směřování státu se stala začátkem 90. let rozhodující pro jeho politickou dráhu. Ještě před sametovou revolucí podepsal petici požadující propuštění Václava Havla z vězení a petici Několik vět. „Sebral jsem odvahu a udělal jsem alespoň něco pro svoji očistu,“ komentuje to Michal Prokop.

Po revoluci byl za ODA zvolen poslancem Federálního shromáždění a poté tři a půl roku působil jako náměstek ministra kultury. Z politiky odešel v roce 1998 a v roce 2012 vydal zatím své poslední studiové album Sto roků na cestě.

Anticharta, reakce na Chartu 77Anticharta byla reakcí na jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit v období normalizaceChartu 77.
Strana a vláda se obávaly, že by výzva chartistů k dodržování lidských práv mohla mít široký společenský ohlas, a reagovaly masovou diskreditační kampaní.
Mediální kampaň proti Chartě 77 vyvrcholila 28. ledna 1977 setkáním umělců na půdě Národního divadla. Ti měli před kamerami Československé televize podepsat Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, též známé jako Anticharta.
Mnozí umělci se sice veřejné manifestaci v Národním divadle vyhnuli, text Anticharty je však dostihl později v zaměstnání.
Odmítnutím podpisu riskovali umělci ztrátu zaměstnání. Většina z nich v tomto morálním dilematu odmítla konfrontaci s režimem.
Od soboty 29. ledna až do 12. února vycházely v Rudém právu seznamy signatářůAnticharty. K Provolání se připojilo přes 7400 umělců.

O projektu Příběhy pamětníkůCílem cyklu Příběhy pamětníků je připomenout čtenářům nedávnou minulost formou svědectví a krátkých příběhů pamětníků, které se vážou k důležitým momentům 20. století.
Cyklus vzniká ve spolupráci se společností Post Bellum, která dlouhodobě sbírá výpovědi pamětníků a spravuje portál www.pametnaroda.cz.
Máte ve svém okolí pamětníka, který by mohl vyprávět? Chcete nám něco k seriálu říct? Reakce posílejte na: redakce.prazsky@denik.cz