Podle doktorů je zázrak, že žena je schopná chodit, mluvit a myslet

Jak sama říká, vždycky byla člověk, který všechno znal, všechno uměl, do všeho se pouštěla s neskutečnou energií.

Sto kilometrů? Žádný problém

Dříve hrála závodně basketbal, v zimě s manželem bruslili a hráli hokej, v létě plavali a jezdili na kole. „Trasa sto kilometrů? To pro mě nebyl žádný problém," směje se Zdena. Ale pár vteřin nato zvážní. Protože právě kolo se jí stalo osudné.

Co se přesně stalo, to Zdena dodnes neví. Jen ví, že jela 
z kopce jako mnohokrát předtím. Měla helmu, kvalitní cyklistické oblečení… A pak má tmu.

V bezvědomí byla tři týdny, měla zlámaná žebra, krvácení do mozku, hematom. „Následky jsem měla jako po mrtvici. Půlku těla jsem měla ochablou. Konkrétně pravou půlku, protože rána šla z pravé strany, úraz se stal vlevo, 
a protože se to v mozku kříží, postižená byla pravá strana," vysvětluje vystudovaná sestřička 
z Libně.

Ze života jí zmizely celé dva měsíce. Nepamatuje si nejen úraz, ale zapomněla veškeré dění 
i čtrnáct dní před úrazem. „Pánbůh je naštěstí asi milosrdný, když si nejhorší nepamatuji. První vzpomínky mám až na neurologii na Karlově náměstí, kde mi řekli, že mě převezou na Bulovku, kde jsem skoro dvacet let pracovala."

Zdena si pamatuje, jak sanitkou projížděla velkou bránou Nemocnice Na Bulovce. 
A další střípky vzpomínek se jí vybavují až z nemocničního pokoje, kde se pohybovala díky vysokému chodítku. „Uvědomovala jsem si, že nemám vlasy. A také jedno oko. Druhé jsem totiž měla zavřené kvůli obrně čtyři měsíce. Až když za mnou přišel manžel a řekl mi, že jsem spadla z kola, pomalu mi to začalo myslet."

Snažit se budu muset sama

Když se viděla v zrcadle, uvědomila si, že za ni nikdo nic neudělá. Že se bude muset snažit sama. „Najíst se pravou rukou? Podepsat souhlas 
s hospitalizací? To bylo po úrazu skoro nemožné. Dříve jsem byla hodně manuálně zručná – malovala jsem, vyšívala… Teď jsem ráda, že zvládám normální úkony, protože mám pravou půlku těla ještě pořád slabší."

Téměř sedm měsíců strávila po nemocnicích a rehabilitačních ústavech. A pak se najednou ocitla doma. „V nemocnici je o vás skvěle postaráno, pořád se snažíte, abyste se zlepšovala, ale najednou jste zpátky ve svém prostředí a zjistíte, že nevíte, ani kde se co doma nachází. Zapomněla jsem vařit, zapomněla jsem všechny ulice, nevěděla jsem, kam který autobus jede… Člověk najednou přežívá ze dne na den."

Zdena se ale ani v této složité životní situaci nenechala zlomit. „Když jsem byla na Bulovce, chodila za námi na pokoj kaplanka – žena zhruba mého věku. A ač nejsem věřící, uvědomila jsem si, že mám na světě ještě asi nějaké úkoly, kvůli kterým jsem tu zůstala."

Po roce od nehody se dostala do obecně prospěšné společnosti Ergo Aktiv. Nejdříve do neziskové společnosti docházela od dubna do června tři měsíce jako klientka. „Pomohlo mi už jen to, že jsem měla nějaký denní rozvrh. Musela jsem vstát, dojet tam, naučit se v neznámém prostředí orientovat."

Neméně důležitý byl však 
i kontakt s ostatními klienty, ergoterapeuty a fyzioterapeuty. Díky ergoterapii rozvíjela Zdena myšlení či paměť, fyzioterapie jí zase pomáhala trénovat tělo.

Obrovský posun už za čtvrt roku

Stačily tři měsíce a viděla obrovský posun. Přesto ještě nějakou dobu docházela do neziskovky týden co týden a sama si platila některé služby. Na jaře 2013 se pak s manželem stěhovala po více než třiceti letech z Libně na Břevnov. Zdena se díky změně prostředí zabavila. S manželem nejen stěhovala, ale i malovala.

Pracovníci Ergo Aktivu jí tou dobou také nabídli placené tréninkové místo. „Pomáhala jsem tam klientům s terapií. Moc mě to bavilo, protože jsem si ještě sama pamatovala, co jsem v rámci cvičení dělala, co mi dělalo dobře. Ergoterapeutky mi řekly, co s každým klientem cvičit – někdo potřeboval zlepšit mimické stavy, někdo čtení, jiný psaní…"

I když už to Zdena nemá jako přivýdělek a v současné době dochází do Ergo Aktivu jako dobrovolnice, nelituje. Právě naopak. „Je důležité, že všechno to dobré, co mi bylo poskytnuté, mohu zase vrátit někomu jinému. Možná i proto jsem tu zůstala. Vždyť už v Kladrubech mi doktoři říkali, že jsem klikař. Že je prý zázrak, že jsem schopná chodit, mluvit a myslet."