Předchozí
1 z 5
Další

Dnešní ulice Na Florenci odvozuje své jméno buď od italského slova „florentes“ (kvetoucí zahrady), nebo od Italů z Florencie, které do Čech pozval Karel IV. Ve skutečnosti však tenhle kout nepatří k nejkrásnějším částem Prahy. A nebylo tomu tak ani v minulosti, kdy zde končila osada německých kupců Poříč a podél zanedbaných cest se táhly hradby o celkové délce 3500 metrů.

Za Poříčskou bránou (oficiálně Brána svatého Petra, což napovídá, že vstup do města byl u stejnojmenného kostela v místech budoucího nádraží Těšnov) se rozkládalo Špitálské pole, pozdější Karlín. V 19. století už opevnění, vybudované po zkušenostech s třicetiletou válkou, ztratilo svůj původní smysl a pomalu, ale jistě spělo k zániku.

Na hradbách vznikly mezi lety 1827 a 1830 promenády osázené stromořadím. Pražany sem vábily lavičky, altánky, koncerty pod širým nebem, kolotoč a od padesátých let i dvě kavárny. To ale bylo až potom, co Nové město prošlo asanací. Do té doby bašty na Florenci „vyhlížely truchlivě“, o čemž nám zanechal svědectví v knížce povídek a pověstí Ze staré Prahy Karel Chalupa.

„Byly to valy bez jediného křoviska, beze stromečku; sem tam viděti bylo jen malou chatrč strážníkovu. A což ulička, která se podél táhla a do které tři jiné spolu rovnoběžně ústily. Malé neúhledné domky, v nichž od nepaměti skrývalo se to, co vlastně býti nemá, ale přece se trpívá, sousedily s velkým prostranstvím, pokrytým zahradami. Říkalo se zde Na Florenci, kterýž název později přešel na ulici, jež se táhne podél nynějšího nádraží.“

Pohled z ulice Na Florenci směrem k Muzeu hl. m. PrahyZdroj: Archiv autora

Pohled od ulice Na Florenci směrem k Muzeu hl. m. Prahy

Chalupa chce říci, že Florenc měla pověst vykřičené čtvrti. Nicméně jedním dechem dodává, že tu „hned vedle nízkého bylo vznešené. V zahradách, jejímiž majetníky byli bohatí měšťané, stály ozdobné letohrádky a pavillonky, oplývajíce nejednou vnitřním pohodlným zařízením, ba i přepychem. V jednom takovém, ale skromnějším zahradním domku v ústraní, se čtyřmi okny, jež do bujné zeleni vyhlížely, bydlili v letech zmíněných [před rokem 1820 – pozn. aut.] tiší obyvatelé.“

A jsme u jádra pudla. Po vile, jak jsme se dozvěděli, nemůžeme pátrat v současné ulici Na Florenci, neboť ta v období, kterému se chceme věnovat, ještě neexistovala. Musíme sáhnout po přesnějším popisu oněch míst – a ten najdeme v pozoruhodném románu Gustava Pflegera Moravského Z malého světa, vydaném roku 1864.

Hrdina knihy zažije v Praze na Florenci cosi, co mu obrátí život naruby. Starší člověk zvláštního vzezření ho vyprostí z osidel noci v nebezpečné čtvrti, načež mu poskytne přístřeší v tajemném zahradním příbytku. Poručí svému černošskému sluhovi (mouřenínovi), aby chudáka ošetřil, a druhý den ho nechá zavézt kočárem na Nové aleje (dnešní Národní třída), kde ho beze slůvka vysvětlení vyloží.

Scéna jak vystřižená z povídky Edgara Allana Poea. V autorově představivosti se odehrála přesně o půl století dříve, než se roku 1866 se z Prahy stalo otevřené město a zchátralé hradby byly definitivně určeny k demolici. Bourání hradebního úseku mezi Florencí a Poříčskou branou započalo 20. července 1874 ve čtyři hodiny ráno. Uprázdněný plac se změnil v sady, jejichž titěrným pozůstatkem je kousek zeleně před městským muzeem.

Muzeum hlavního města PrahyZdroj: Archiv autora

Muzeum hlavního města Prahy

Líčení Gustava Pflegera Moravského nás však vrací do zcela jiné územní situace, kdy „rozhrabané cesty, tenkráte vůbec nepřístupné, nevábily žádného ku procházce“. Svého hrdinu, přišedšího z venkova, nechává spisovatel po projití bránou napospas neznámému, zlému světu.

„Bral se tedy velmi neschůdnou tehdy ulicí podlé valů městských s jedné a podlé zahrad vysokou zdí obehnaných se strany druhé, až dorazil asi k místu, kde se rozkládá nyní vnitřní část nádraží. Tehdy byla tu hromada malých domků asi ve třech ulicích, z nichž běžely dvě ve směru nynější Florentinské ulice [naše ulice Na Florenci – pozn. aut.] a jedna pak drala se kolmo odtud malou spoustou neúhledných, nepravidelných zahrad.“

Někde v těchto zahradách stál dům, který nás zajímá. A podle všeho tam stál doopravdy, nikoliv pouze ve fantazii tvůrce oblíbených sociálních románů. Lidová představivost však jeho majiteli přisoudila nezaslouženě temný osud, což opět zaznamenal Karel Chalupa ve svém vyprávění Tajemná villa.

„Vyprávělo se všelicos; nejpodobnější byla pověsť, že to jindy bohatý, ale nyní schudlý kupec, jenž zbytek svého jmění zachrániv upsáním manželce své, tuto v ústraní a klidu u milé choti své tráví zbytek života. Pravdu ovšem nikdo dotvrditi nedovedl. Choť jeho byla mladá, krásná, jak děli lidé, jimž bylo přáno ji zříti; on stár. Že neměli dítek, nebylo divu. Jak spolu žili, zdaž se dobře snášeli, nebylo lze vyzvěděti, jediný sluha jich černoch byl němý a dorozumíval se v okolí, kde potraviny a p. kupoval, posuňky.“

Chalupa přechází od reality k báchorkám a vypisuje šestákové drama, ustrnulé ve své pokleslé ponurosti v půli cesty mezi Váchalovým Krvavým románem a Erbenovým Vodníkem. Starý pán prý odcestoval a ženu zanechal ve vile samotnou.

„Brzo po té bylo zříti v ulici, kde dům stál, často mladého muže netrpělivě přecházeti a mřížemi, které zahradu v nízké zdi zasazeny od ulice dělily, toužebně k letohrádku vzhlížeti.“

I co se nepřihodilo. „Jednoho dne chodil mladík onen opět zamýšlen od časného rána podél zahrady, snad již oddán jsa myšlence, že bohyni svou neuzří, když tu náhle na nerovné půdě uzřel kytici, jež právě před ním na zem padla. Vzhledl nahoru. – Na zídce stála královna srdce jeho, usmívající se spanile, ale bledá.“

Následující bouři tělesna i citů Chalupa vtěsnal do několika výstižných vět: „…od té doby nemohl nikdo se dověděti, co se dálo v tajuplném letohrádku. Bylo jej sice často vídati v okolí, za to obličej nebyl již smutný, truchlivý; mladík jasnými zraky, plnými štěstí a blaha, hleděl v svět.“

Poříčská brána (brána sv. Petra)Zdroj: Archiv autora

Poříčská brána (brána sv. Petra)

Aby ne, když manžel zůstal v cizině celý dlouhý rok. „Až tu jednou náhle pozdě v noci tichou ulicí se ozval dusot koňských kopyt a zároveň hrkot kočáru. Kočár zastavil před zahradou před tajemným domkem. A co se dále dělo, nelze dobře pověděti. Přes to, že černý otrok k sousedům přiběhl a jak mohl, posuňky hroznou událost vypravoval, nikdo neodvážil se do tajemného domku se odebrati.“

Zkraťme to. „Ve ville nikdo nenadál se příjezdu pánova; když se objevil, neřekl ani slova, ale kráčel rychle do zadní komnaty. Stanul však na prahu jako zkamenělý; na skvostné pohovce černým suknem potažené spala lepá žena, pravou ruku na šíji, jež se jí vábně dmula, držíc, levou objímala krásného, rusovlasého mladíka.“

V koutě komnaty spatřil pán kolébku a v ní děcko. „Rychle kvapil stařec zpět do předsíně, kde černý otrok na stráži bděl, a kázal mu jako vládce domu, pohroziv mu okamžitým zastřelením, mukne-li, aby s ním šel a mladíka vetřelého svázati mu pomohl.“

Žena se probudila, v rozčilení hledala milého a snažila se ochránit plod svého hříchu. „Náhle rozlétly se zuřivě dvéře, v nichž objevil se daleký příchozí, nesa uťatou hlavu mladíkovu za vlasy v ruce. Se slovy ,to zde nesu ti na památku pro tvého syna, až doroste, bude aspoň věděti, jak vypadal jeho otec‘ hodil jí hlavu spanilého jinocha pod nohy.“

Nevěrná choť hrůzou zešílela. Černošský sluha (v dobové mluvě mouřenín) běžel zburcovat sousedy, ti se ale báli otevřít.

„Téže noci blesk uhodil do malé villy uprostřed zahrady a zapálil ji, že vyhořela do základu. Ráno lidé nalezli zohavenou mrtvolu mladého muže před pustým spáleništěm. Také po krásné paní a dítěti nebylo ni potuchy, nejspíše v plamenech rozzuřeného živlu zahynuly. Podivného starocha vraždu hroznou spáchavšího také od té doby nebylo zříti, bezpochyby chtěje trestu uniknouti, v dalekou cizinu se uchýlil.“

Kdo by to byl řekl do těch nenápadných, všedních míst, jimiž moderní Pražan denně prochází, netuše nic o hrozných věcech, co se tu kdysi měly dít? „Zříceniny domku stály pak dlouho opuštěny. V okolí kde kdo se jim vyhýbal, ba vyprávěli někteří, že v pozdní noci bloudí zříceninou bílá krásná žena s dítkem na rukou a podle ní nešťastný milenec – bez hlavy.“

Netřeba připomínat, že Chalupův krvák se historickou pravdou příliš nezanáší. To Gustav Pfleger Moravský v románu Z malého světa vytváří přinejmenším zdání faktografické důvěryhodnosti. O to víc je zarážející, že když dojde na popis vily na Florenci a jejího majitele, nacházíme v líčení obou autorů shodné prvky. Starý bohatý pán v kočáru, černý sluha a dům se zahradou, kterou Pfleger Moravský vykresluje takto:

„Byl to skoro pravidelný čtverhran velmi vysokými zdmi se všech stran obehnaný, úzké pěšiny rozbíhaly se po celé prostoře porostlé velmi hustě křovím a stromy nejrozmanitějšího druhu. Uprostřed zahrady byl jakýsi nízký pavillon, okolo něhož keře a stromy. Za léta zajisté byl úplně ukryt listím. Po levé straně v koutě tvořeném velmi vysokou zdí sousedního domu a zdí ulice byl malý domek s dvěma nízkýma oknama, zvenčí okenicemi zavřenýma. Okna pavillonu byla též zavřena. Zeď pak, ježto dělila ulici a zahradu, byla do zahrady mnohem vyšší; šlo se ode dvířek dolů na pěšinky v labyrint se rozbíhající.“

Spisovatel Gustav Pfleger MoravskýZdroj: Archiv autora

Spisovatel Gustav Pfleger Moravský

Nyní přejděme k podobě pavilonu, kam Pfleger Moravský umístil komnatu, ne nepodobnou té z Chalupovy sbírky pověstí. „Pavillon byl kulatý, po jedné pak straně měl velký čtverhranný výběžek, k němuž nebylo přístupu. V stranu ku Poříčské bráně byly schody. Pavillon měl toliko vysoký přízemek; asi čtyry okna vedla na tři strany; dvě šla k východu, jedno k jihu a jedno k severu. Okna ta byla zavřena okenicemi tmavě natřenými.“

A teď už do komnaty samé: „Byla to přepodivná kulatá síň. Cizí zbraně tu rozvěšeny po jedné části stěny, druhá čásť pak zastavena přihrádkami plnými knih a skříní nejrozmanitějšího druhu. Naproti dveřím stál úplný kostlivec; vedle v jiných zase přihrádkách postaveny samé skleněné nádoby se spiritusem, v němž rozličných brouků, zvířátek a t. p. V pravo ode dveří byl vlašský komín, před ním stůl zeleným suknem potažený a opodál u zdi rozkládala se nízká pohovka s vyvýšeným lenochem. Podél stěny dole byly turecké divany s povlakem z rudého atlasu. Mezi přihrádkami zastrčeny stály všeliké sošky z kararského mramoru. Kulatá tato síň zabíhala pak protější částí – když se vstoupilo – do výklenku, jenž oddělen byl místo dveřmi řásnými záclonami z těžkého žlutého atlasu, uprostřed dělenými. Všudy jevila se obzvláštní ve všem úprava. Nad vchodem do výklenku bylo zrcadlo, zelenou hedvábnou záclonou zastřené. Se stropu visela alabastrová lampa a vydávala tajuplné světlo rozlívajíc záři po příšerných předmětech v salonu. Podlaha byla veskrz pokryta silnými koberci.“

Pohled na Karlín v 19. stoletíZdroj: Archiv autora

Pohled na Karlín v 19. století

Obyvatel tohoto útočiště se však uchyloval do druhé místnosti. „Za výklenkem byla menší čtverhranná komnata. V levo u vchodu podlé zdi rozkládala se široká pohovka běložlutým atlasem potažená, vedlé ní stál kulatý stolek, na němž krásná křišťálová lampa, knihy ve skvostné vazbě, papíry a malinká skříně. Naproti vchodu byl umývací stolek velmi drahocenný se vším příslušenstvím ze stříbra. V pravo pak ode vchodu stála široká postel s povlaky jako sníh bílými, s pokrývkou s povlakem hedvábným. V záhlaví byl malý, avšak masivní stolek s přihrádkami, na němž knihy a rozličné tiskopisy. Podlaha pokryta hebkými kožinami cizokrajných zvířat.“

Vypadá to na zašívárnu nějakého učence. A přestože jde zcela jistě o básnickou licenci, Gustav Pfleger Moravský věděl dobře, o čem píše. Nemohl by tak barvitě vymalovat obrázek zahradní studovny bohatého samotáře, kdyby tohoto člověka neznal a nevěděl nic o jeho vkusu, pověsti a možnostech. Je načase odhalit čtenářům totožnost starého pána, jehož nonkonformní chování a zvyky daly vzniknout strašidelným zkazkám a spisovatele uhranuly natolik, že je s nespornou grácií vmontoval do svého příběhu o účastnících prvních dělnických stávek.

Fakt, že si tato ctihodná osoba druhdy pronajímala zahradní vilu, respektive domek s pavilonem v ústraní nepříliš vyhledávaného zapadáku na Florenci, určitě podněcoval autorovu představivost, ačkoliv sám už asi zmiňovanou zříceninu vidět nemohl (narodil se roku 1833). Jejího majitele ovšem znal, přinejmenším zprostředkovaně. Bylo mu jasné, že je hloupost to, co se povídá o šílené dámě a milenci s uťatou hlavou. Zároveň však věděl, že tenhle podivín jednu dobu opravdu budil v Praze rozruch a nedoprovázel ho jeden, ale hned dva černí sluhové.

Osobností, jež inspirovala román Z malého světa i Chalupovy „nové pověsti pražské“, byl hrabě Jiří František August Buquoy, narozený roku 1781 v Bruselu. Nenechme se zmást tím, že mu Pfleger říká „hrabě Arnošt“. Evidentně si ho plete s Ludvíkem Arnoštem Buquoyem, což byl Augustův o dva roky mladší bratr, grafik a malíř-krajinář.

Pražskou společnost však fascinovala asketická postava Jiřího Františka, znalce mnoha oborů, jenž coby vystudovaný přírodovědec založil první přírodní rezervace u nás (Žofínský prales a Hojná voda). Přestavěl zámek Rožmberk, zvelebil rodinné sídlo Nové Hrady. Ve svých sklárnách zdokonalil techniku výroby křišťálového skla a vyvinul neprůhledné hyalitové sklo (podobné obsidiánu) v barvě červené a černé. Na dalším panství Červený Hrádek používal k úžasu poddaných dva dřevěné parní stroje.

Jako první v dějinách fyziky Jiří František formuloval a řešil problém pohybu těles s proměnnou hmotností. Dochovaly se jeho výpočty spojené se zvedáním lana, s jízdou válce nabalujícího sníh, shrabováním půdy pluhem či otáčením zabláceného kola kočáru. Coby výrazný myslitel své doby byl Buquoy v kontaktu s J. W. Goethem, Alexandrem Humboldtem, Karlem Gaussem nebo Bernardem Bolzanem. V letech 1820 až 1835 působil ve vedení pražského Národního muzea. Věnoval se ekonomii, homeopatii, přednášel na pařížské akademii a psal těžko srozumitelné básně, v nichž hledal hranici světla po vzoru Keplera a Komenského.

„Je podivín a filosof, despota a republikán, matematik a básník, kosmopolita a vlastenec, Němec a přitom národovec, muž humanity a sobec, někdy anděl, někdy démon ale vždy geniální,“ napsal o něm Karel Sabina.

Do Čech připutoval z Francie se svým rozvedeným otcem Leopoldem Albertem. Od třinácti let byl sirotek a vychovával ho strýc Johann. Maturitu skládal na pražském gymnáziu v Praze, poté studoval filozofii a právo na Vídeňském dvorním lyceu. Postupně se zaměřil na matematiku a přírodní vědy. Po strýcově smrti v roce 1803 zdědil Jiří František August Buquoy záviděníhodný majetek a stal se existečně zcela nezávislým.

Sjezdil celou Evropu, přitom byl ale jakýmsi neviditelným poutem stále svázán s Prahou, do níž se několikrát vrátil. Přebýval v Buquoyském paláci na Velkopřevorském náměstí v srdci Malé Strany, v jehož blízkosti se nyní nachází známá Lennonova zeď. (Dnes tu sídlí francouzské velvyslanectví, v roce 1988 zde jednal – ještě jako disident – Václav Havel s tehdejším francouzským prezidentem Françoisem Mitterrandem.)

Buquoyský palác na Velkopřevorském náměstíZdroj: Archiv autora

Buquoyský palác na Velkopřevorském náměstí v Praze

V paláci hrabě obýval malou rohovou místnost v prvním patře s výhledem do zahrady. Podle vzpomínek pamětníků si zcestovalý pán přivezl ze své pouti do Afriky dva mouřeníny – bratry, které před čímsi zachránil a oni mu teď byli zavázáni. Ostatní služebnictvo časem propustil. Společenské salony nenavštěvoval, čím dál více se uchyloval ke svým knihám, a tak pražské veřejnosti nezbylo než vymýšlet si drby.

Dům na Florenci s Buquoyem zřejmě není spojen náhodou; zůstává však otázkou, co tam hrabě dělal. Zda to byla trucovna, místo, kde mohl nerušeně studovat odborné spisy, anebo snad „šmajchlkabinet“, jak se pěkně říká budoárům, kam si pánové ve vší diskrétnosti vodí milenky. I to je konečně možné – hrabě měl z dřívějších let, které strávil mimo jiné v Paříži, pověst bonvivána.

V Čechách se ale choval jako „Pythagoras v plášti osmera límců“ – přezdívka, kterou zmiňuje ve svém knižním portrétu hraběte Buquoye Josef Jiří Kolár. „Nosil totiž v zimě tmavomodrý plášť, na němž dle tehdejší módy viselo na zad osm límců, postupujících od nejširšího z dola až k nejužšímu u krku.“

Pražané si z něj utahovali, ale Jiří František jim uměl žerty oplatit, jak o tom svědčí následující pasáž z Kolárovy kapitolky Učení kavalíři v knize Ze staré Prahy (1888):

„…rozpustilý baron Bretfeld, jehož někdy hrabě Bukvoj byl nazval signor Arlecchino, uvedl za nočního času v masopustě před jeho palác musikanty, a zazpívali tam jakés zastaveníčko kočičím spůsobem. Hraběcí služebnictvo ale z rozkazu pána vyřítilo se z domu, rozbilo musikantům kalamajky a píšťaly, chytili pana barona Arlecchina, přivedli jej k hraběti, jenž mu poskytnul dobrou večeři a přečetl mu své filosofické básně, z jakéhož čtení baron tak se zasmušil a ztruchlivěl, že přestal labužniti a tančiti, a chystal se skončiti své prostopášné živobytí v klášteře u kapucínů. Kapucíni ale v svůj útulek takého prostopášníika nepřijali, pročež zůstal sedět ve svém paláci v Ostruhové ulici a žil vesele dále se svou pakostnicí, hraběti Bukvoji ale od té chvíle, co mu své básně byl četl, na vždy vyhnul se z cesty.“

Nejen od Gustava Pflegera Moravského, ale i z jiných zdrojů víme, že povaha a cíle moudrého pána se postupně měnily od touhy poznat svět až po potřebu odříznout se od svého okolí a propadnout se do naprosté anonymity.

„Bylo jeho snahou,“ píše Pfleger, „aby nějakým způsobem zparalysoval všeobecnou zvědavosť, která jej stopovala při každém kroku. Spočátku toho mnoho nedbal; avšak později stranil se úmyslně, a když se chtěl úplně sprostiti lidské společnosti a utéci se do své milé, útulné samoty na Florenci, vše dal tak upraviť, jako by opouštěl vlasť a vydal se opět na cesty. Jeden z mouřenínů zůstal v paláci a tajuplným způsobem byl ve spojení s pavillonem u Poříčské brány.“

Pfleger Moravský učinil postavu záhadného hraběte středobodem románu Z malého světa ze dvou důvodů. Zaprvé ho zajímala Buquoyova rozpolcenost: potomek vyhlášeného šlechtického rodu, jehož předek se účastnil bitvy na Bílé hoře, s přibývajícím věkem tíhl k obyčejným lidem a snažil se být humanistou v praktickém slova smyslu. Svými financemi i činy aktivně napomáhal ke zlepšení podmínek života pražských dělníků, řemeslníků, mladých literátů atd. Podporoval činnost vlastenců, šel proti establishmentu.

V revolučním roce 1848 dosáhl díky své svobodomyslnosti takové popularity, že ho Metternichovi špiclové považovali za hlavního strůjce povstání, jež podle nich mělo za cíl nastolit samostatné České království s Buquoyem jako novým českým králem.

Ulice Na PoříčíZdroj: Archiv autora

Ulice Na Poříčí

Je pravda, že Buquoy v březnu 1848 zaslal čerstvě založenému Svatováclavskému hnutí 8000 zlatých na vyslání deputace českého národa do Vídně k císaři Ferdinandovi. Při tzv. svatodušních bouřích pak došlo k památné události – to když se před Buquoyským palácem shromáždily davy a chtěly, aby k nim pan hrabě promluvil. Živě na to vzpomíná Jakub Arbes (jenž se o Buquoyovi zmiňuje i v romanetu Poslední dnové lidstva) v knize Episody z roku 1848:

„Celé to prostranství je naplněno lidem všeho druhu. Rudá zář a odlesky pochodní se odráží od oken paláce. Ani jediné není osvětleno. Náhle se dav utiší. V jednom otevřeném oknu paláce se objevil obstarožní muž. Postarší muž u okna se poněkud nahnul kupředu. Chvíli něco mluvil, načež daleko slyšitelným hlasem pronesl slova: ,Jeden taškář už odešel, ostatní půjdou za ním!‘ Nic více. Avšak co následovalo po pronesení těchto slov, vzdoruje popisu. Z obrovského zástupu zazněl jako na povel skoro ohlušující výkřik souhlasu. Strnulý dav náhle oživnul. Mávání klobouků, čapek a pochodní za nevylíčitelné vřavy. ,Pereat Metternich!‘ , Ať zhyne tyran!‘ zahřmělo konečně z rozvášněného davu. Náhle zanotoval poblíž paláce hudební sbor jakousi píseň. Celý dav vpadl v ohnivý nápěv, až píseň vyzněla v hřímavý refrén ,Hrom a peklo – marné vaše proti nám jsou vzteky…‘ Kusé črty roku 1848, jak byly, utkvěly v paměti hocha sotva osmiletého.“

Jiří František na svou angažovanost doplatil. Kvůli podezření, že organizoval červnové povstání a chtěl se stát českým panovníkem, byl palác na Malé Straně úředně prohledán. Šestašedesátiletého aristokrata uvěznila vyšetřující komise ve svatojiřských kasárnách. Vyslýchali ho, několik týdnů ho drželi ve vazbě a teprve pak ho propustili – s verdiktem, že je nevinný.

Revoluce zatím byla potlačena, nastala éra absolutismu a pro hraběte Buquoye doba pozvolného odcházení. 19. dubna 1851 o půl čtvrté ráno ve svém paláci zemřel.

Druhý důvod, proč Pfleger Moravský udělal z hraběte jednoho z (anti)hrdinů své knihy, je poněkud pikantní. Román Z malého světa kromě toho, že pojednává o dělnických odborářích, vypráví také dobrodružný příběh prostého zlatníka, který za dramatických okolností zjistí, že je vlastně ztraceným synem výstředního šlechtice – a je tedy sám Buquoy!

Autor určitě znal široce rozšířenou pomluvu, že skutečným tajným potomkem Jiřího Františka je – zde už jednou citovaný – libretista Prodané nevěsty a nechvalně proslulý konfident Karel Sabina. Ne náhodou Sabina o Buquoyovi fascinovaně psal a zmíněnou legendu osobně přiživoval. Snad si v duchu myslel, že by na ní mohlo něco být. V Poštovské ulici (dnes ulice Karolíny Světlé) měl totiž Buquoy jistou známost. Sabina se narodil jako nemanželské dítě jen kousek odtud, v ulici Jezuitské (nynější Koulova), a v dětství o sobě rozhlašoval, že jeho otcem je polský šlechtic.

Oblast zvaná Poříč kolem roku 1800Zdroj: Archiv autora

Oblast zvaná Poříč kolem roku 1800

Ocitli jsme se na úrovni fám. Sem ale nepatří historka zaznamenaná znovu Kolárem a dokládající, že starý hrabě si skutečně dokázal získat přízeň dam. Jiří František pravidelně docházel do Ovocné ulice na Starém Městě, kde provozoval svůj podnik původem vlašský kavárník Pasta.

„Hrabě Bukvoj navštěvoval tu kavárnu z počátku za příčinou šachovního klubu,“ líčí Kolár, „a velkou pozorností sledoval výkony důmyslných hráčů. V prvním čase starého pána nikdo neznal. Celý jeho osmerolímcovým pláštěm obložený zevnějšek nejevil nic nápadného, vidělo se, že je to poněkud hubený, trochu k předu nakřivený muž vyžilého, ale velmi pravidelně profilovaného obličeje, na němž zvláště jiskrnatý zrak šedých očí vynikal, že si často sporý, těsně přičesaný šedivý vlas hladil jemným záhybem pěkné ruky a že někdy úsměvem vycenil řadu běloskvoucích zubů – ano, hosté myslili, že to ňáký školomet počtářství, poněvadž někdy tahy šachovníků ve svou tobolku číslicemi zaznamenal. Ale spanilá dáma paní Pastova padla mu brzo do oka…“

Co si budeme povídat, zkušený šlechtic švarnou manželku šedesátiletého Vlacha ošarmoval, upoutal svou výřečností a mimořádnou inteligencí. Už už měla oči jen pro něj, když tu jednoho večera „dostavil se v Pastovu kavárnu velekrásný mladý muž, zahrál několikrát v šachy, spatřil spanilou paní Žofii, a jelikož se mu velice zalíbila, velmi ochotně k ní se přichýlil, aby ji zapletl v síť své milostné náruživosti. Byl to baron Serlo, leytnant u granátníků…“

Těžko říci, kdo si začal první. Někdo něco řekl, ten druhý odpověděl urážkou – a výsledkem bylo vyzvání na souboj. V šest ráno se znepřátelení soci v lásce dostavili do prázdné Vratislavské zahrady (ne do té malostranské, ale na Smíchově, která je dnes zastavěna ulicemi Štefánikova, Plzeňská a Kartouzská).

„Pozvolte, abych zkoušel svou bambitku!“ pravil chladně Jiří František, načež jeho sekundant vyhodil do vzduchu tolar. Hrabě se trefil na první pokus a prostřelený peníz padl k nohám soupeře. „Nuže, mladý pane, u vás jest první rána,“ pokračoval hrabě. Baron Serlo vypálil a kulka jemně lízla Buquoyovu šedou kadeř.

V té chvíli si Serlo jistě pomyslel, že je s ním amen. Jenže Buquoy schválně zamířil vysoko nad hlavu svého protivníka. Komorníkovi pak řekl: „Jene, ten můj prostřelený tolar dej panu baronovi na památku.“ Nasedl do kočáru a odjel. Směr Florenc, chce se dodat. Ale to už je zahaleno mlhou dávno zašlých časů…