Josef Pleskot
Narodil se v roce 1952. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP ATELIER. Za své práce získal řadu ocenění. Mezi nejznámější realizace se řadí průchod valem Prašného mostu na Pražském hradě, rekonstrukce legendární továrny na vodoměry v Holešovicích, rodinná vila Petra Kellnera, přestavba litomyšlského pivovaru či vinařský dům Sonberk. Stojí také za revitalizací industriálního území Dolní oblasti Vítkovic.
Máme být ambiciózní tak, jako lidé v Hamburku, kde v roce 2017 otevřeli Labskou filharmonii?
Jestli se nezvedne naše sebevědomí, alespoň na takovou míru, jako je sebevědomí Němců či Francouzů, tak v rámci Evropy zůstaneme na chvostu. Není to ale o přehnaném nacionalismu. To musí být v nás. Musíme mít touhu být součástí Evropy jako suverénní a sebevědomá země a k tomu potřebujeme tyto odznáčky, tyto významné domy. Potřebujeme, aby u nás mohly hrát světové orchestry, které tu nemají kde hrát. Potřebujeme mít také skvělou Národní galerii, aby sem mohly jezdit výstavy, které putují po celém světě, ale sem nepřijedou, protože zde nemají kde vystavovat. My prostě nejsme součástí kulturního dění světa. Přitom nejsme generace, která by nedokázala navázat na to nejlepší, co bylo v Praze vykonáno.
Řekl jste, že jako porotce budete velmi přísný. Jaká budou vaše kritéria?
Nebudu se dívat jen na to, jestli je hezká fasáda a tvar domu, ale na soutěžní návrh v celé jeho šíři komplexnosti. Územím se zabývám více než 30 let, filharmonií možná 15 let. Znám všechny problémy, které v něm jsou a mohou soutěžící zaskočit a překvapit. Proto je budu bedlivě sledovat, aby se vyřešily. Lepší místo jsme si nemohli vybrat, ale také jsme si nemohli vybrat místo více komplikované. Stojí ale velmi, velmi za to.
A není prostor u metra Vltavská příliš velký oříšek? Přeci jen tam vede rušná magistrála a okolí je takové, řekněme neutěšené.
Navrhnout řešení klidně dokáže i český tým. Je to jen otázka hloubky ponoření se do problému, tato architektonická úloha není v ničem jiná. Svým způsobem je každá složitá, když k oboru přistupujete s vědomím složitosti, žádný problém už těžší být nemůže. Je to o komplexnosti uvažování.
Dá se takový úkol srovnat s nějakou stavbou v Praze?
Myslím si, že velikou úlohou, která se nezdařila podle představ, je komplex budov v prostoru u Národního muzea. Tam je velmi složitá situace a ta se nevyužila jako dobrá zbraň pro získání nejlepšího veřejného prostoru, jaký tam mohl být vytvořen. Vede tam magistrála, metro, je tam několik úrovní města, které měly být zhodnoceny. Došlo ke spojení s bývalým Federálním shromážděním, mohlo dojít i k propojení s budovou Národní opery, jsou tam garáže. Věc se řešila parciálně. Města, která řeší své problémy parciálně, musejí někde strádat.
Co soudíte o navazující čtvrti Bubny-Zátory, která bude v pozadí filharmonie?
Ta nese velký potenciál, jeden z největších, který může v Praze vzniknout. Přál bych jí, aby byl prostor využit a aby se stala silnou sponou Holešovického meandru, která spojí historické město i s tím, co je za ním, tedy s Trójou a kampusem matematicko-fyzikální fakulty pod Trojskou skálou. To vše by se tam mělo sledovat. Když se tak nestane, Holešovice zůstanou tak trochu jako po tanku. I když já v Holešovicích žiji a nemohu si je vynachválit.
Co říkáte na připravovaný Dvorecký most? V architektonické soutěži skončil na druhém místě o jediný hlas proslulý španělský architekt Santiago Calatrava.
Těžko posuzovat. Most dopadl, jak dopadl. Porota byla kompetentní, jistě zvažovala všechna pro a proti. Někomu se líbil více ten, nebo onen. Nebudu říkat, co se líbilo více mně, respektuji to, co porota vybrala, a nechci ji kritizovat.
Nemyslíte si ale, že odmítnutím architekta, jehož díla vyvolávají emoce po celém světě, si Praha před sebevědomou architekturou zavřela dveře?
Calatravův projekt byl hodně odvážný, ambiciózní. Možná mě však nutíte k individuálnímu hodnocení, co si myslím o jeho dílech. Některá jsou skvělá, jiná se mi nelíbí. Není to o tom, jestli se jen líbí, či nelíbí. Já bych chtěl vědět, jak oba návrhy řešily předpolí mostů. Například předpolí Hlávkova mostu na obou stranách je hanebnost, stejně tak napojení Hlávkova mostu na Štvanici je také hanebnost. To jsou věci, které se dnes drahým způsobem musejí napravovat. Mosty z přelomu 19. a 20. století, které v Praze máme, hanebností nejsou. Podívejme se, jak most Legií začíná na Malé Straně a končí na Národní třídě před Národním divadlem, tak to je krásné. Podobně je to s Palackého mostem. Barrandovský most je utilitární dopravní záležitost. Dvorecký most by se utilitární záležitostí stát neměl.
