Od toho okamžiku uběhlo více než padesát let. Dnes patří Hajnova vila ke skvostným památkám českého funkcionalismu a nechybí v žádné publikaci o prvorepublikové architektuře. Paní Klasnovou lze občas spatřit před domem, jak ryje záhonky. Zůstala vila jejím splněným snem?

KONSTRUKTÉR HAJN

Sedíme u stejného stolu, u něhož sedával pan Hajn se svou chotí a díváme se z okna. Pravda, obraz se od prvorepublikových časů trochu změnil, na místě před domem vyrostly nové řadové domy, ale žluté zarámování obrovských okenic zůstalo stejné. Hlavou mi prolétne myšlenka na mou nechuť k umývání oken. Leštit pásová okna, která se po obou patrech rozkládají po celé délce domu, to musí být práce na celý den. Svou myšlenku si nenechám pro sebe a paní Klasnové ji sdělím. „Víte, každé pohodlí něco stojí. Ta vila je krásná, ale musí se tu pracovat," odpoví mi a dodává, že ona se práce nebojí. Jestlipak také paní Hajnová umývala ve vysočanské vile okna? napadne mě vzápětí.

Miroslav Hajn, spoluzakladatel a konstruktér firmy Avia patřil k nejbohatším lidem tehdejšího Československa. Místo na kopci ve Vysočanech si pro svou vilu nevybral náhodou, odtud totiž mohl pozorovat svá letadla, jak startují z nedalekých Kbel. Architekt Ladislav Žák mu pro tyto účely navrhl jakýsi kapitánský můstek, jenž dodnes dává vile charakteristickou podobu připomínající zaoceánský parník. Dům nabízel veškerý luxus, přičemž na peníze se nehledělo: velkolepá hala téměř přes celé první patro, vyhřívaná zimní zahrada, terasa se stahovacím přístřeškem a sprchou a nezbytná garáž. Svůj byteček tu měla také hospodyně.

CESTA K POŘÍZENÍ FUNKCIONALISTICKÉ VILY

„Paní Hajnová? To byla dáma. Hrála na klavír a učila se anglicky. Měla vybrané způsoby. Byla zvyklá na služebnictvo, ale zároveň byla nesmírně skromná. Byla to pro ni obrovská rána, když její muž neočekávaně v roce 1963 zemřel. Na chod vily by finančně sama nestačila protože potomky spolu neměli a tak ji byla nucena prodat." říká paní Klasnová, jež se s původní majitelkou setkala poprvé tři měsíce po Hajnově smrti, kdy se do vily byla podívat jako zájemkyně o koupi. „Prohlídku domluvil můj muž. Vůbec netušil, o co se vlastně jedná. Oba jsme byli v první moment překvapeni. Tohle přece není v našich finančních možnostech, říkali jsme si. Paní Hajnová si za dům tenkrát řekla 60 tisíc, což nás oba udivilo. Přesně 60 tisíc jsem dostala od tetičky jako věno na bydlení," vypráví paní Klasnová. Dům nakonec přišel rodinu i s poplatky na 67 tisíc. S paní Hajnovou se paní Klasnová ale nerozešla ani poté. Sehnala jí garsonku na Vyšehradě s výhledem na řeku, tak jak si vdova přála, a do její smrti v roce 1995 ji sem chodila navštěvovat.

Po odchodu Hajnových jako by vila náhle pozbyla jeden ze svých důvodů: přestala být vilou určenou k požitkům a zůstala obytným domem. Služebnictvo za socialismu nepřicházelo v úvahu, slunění na terase se nehodilo a peněz nebylo nazbyt. Začalo se zde myslet ekonomicky. Vytápěná zimní zahrada byla pro novou rodinu zbytečný luxus. Také společenská místnost táhnoucí se po celém patře byla nad finanční možnosti. Místo požitků se pracovalo. Místo rozmarů se myslelo úsporně. Paní Klasnová v jednu chvíli zmíní, že většina interiérů zůstala zachována právě z důvodů, že na nové vybavení nebyly peníze. „Může to být luxusní bydlení, když na to máte peníze," řekne.

Současná majitelka přesto nešetří obdivem, když se ve vzpomínkách vrací do dob, kdy zde žila se svou rodinou. „Zůstal domovem, krásným domovem," zasní se. Krom toho její velikost s sebou nesla i spoustu výhod. „Ve velkém prostoru se lépe udržuje pořádek než v malém, snesete v něm i hodně silného kuřáka a navíc jsem to měla vždycky blízko do kuchyně, která byla chytře oddělena od společenské místnosti," vypočítává a nakonec dodá: „Víte, já jsem stejně většinu roku trávila na zahradě."

PROHLÍDKOVÝ OKRUH Z MŮSTKU AŽ NA ZAHRADU

Díky tomu, že ve vile nedošlo k větším změnám, udržuje se tu dodnes několik rarit. Tak například tu existují originální šachty na špinavé prádlo, které jsou jak v přízemí, tak v prvním patře. Hospodyňka pouze nadzvedne víko, vhodí prádlo, které poté spadne do koše umístěného v prádelně v suterénu. Dodnes také není vila napojena na pražskou kanalizaci. „Vodou, kterou umyji nádobí, poté spláchnu toaletu," říká s úsměvem paní domu, zatímco já si tento systém prohlížím v kuchyni s údivem. „No jo, vy mladí máte jiné zvyky," poznamená jednaosmdesátiletá paní, která mě poté provede celým domem.

V prvním patře obdivuji masivní stůl v pracovně, za nímž sedával pan Hajn, praktické vestavěné skříně v ložnicích a kovové postele, do nichž Hajnovi uléhávali. Projdeme chodbou a ocitneme se na obrovské terase s výhledem na Prahu. „Všehovšudy jsem tu ležela jednou. Když se tu natáčel film a po mně chtěli, abych si zahrála mrtvolu a lehla si tady na zem," směje se paní Klasnová a sehne se přitom, aby sebrala spadlé listí, které ucpává okapové otvory. Vzpomenu si na pravidlo, které se mi znova a znova potvrzuje, a sice že balkony a terasy dokáží nejvíc ocenit lidé, kteří je nemají. Ani se jí neodvažuji zeptat, kolikrát byla na „kapitánském můstku", na nejvyšším bodě domu, a místo toho se rovnou ptám, zda bych se tam mohla také podívat. „Ale dávejte pozor," dostane se mi varování.

„NECHÁVÁM TU VILU ŽÍT"

Obloha je ten den jasná, nic mi nebrání ve výhledu a nabídne se mi doslova pohlednicový obraz na Prahu. Myslím na pana Hajna, který snad jen tady mohl být sám se svými letadly. Přesně třicet let se mohl kochat výhledem, tak jako já. Přesně třicet let ve své vile ve Vysočanech žil se svou ženou, než zemřel. „Nechávám tu vilu žít," řekne paní Klasnová, když už zase sedíme dole u stolu a popíjíme silný ovocný čaj. Vypráví mi o svém nedávném zážitku s lakýrníky, které si objednala na lakování okenic. „Vůbec tomu nerozuměli, díky nim teď okna vůbec nejdou dovřít," zlobí se a zvedne se od stolu, aby mi to názorně předvedla. Zavírání oken funguje ještě na kuličkové ložisko, které řemeslníci přetřeli lakem a tím ho znehybnili. „Za práci si naúčtovali 75 tisíc, ale udělali víc škody než užitku. Třeba nahoře jsem našla jedno okno naštíplé, to se mi za 51 let nestalo," dodává rozčileně.

Současná majitelka vily se snaží a vždy se snažila, aby vila zůstala co nejvíce zachována v původní podobě. Stojí to síly i spoustu papírování s tím spojeného. Hajnova vila je zapsána v seznamu kulturních památek a ona na její údržbu může čerpat granty, což ovšem znamená především mnoho administrativy. Sama zůstává v pozadí slavné vily, nepřeje si být s vilou spojována víc, než je nutné. Nestojím o popularitu, nejsem celebrita. Svůj život musím přizpůsobit tomu domu," zdůrazňuje.

Jsem na odchodu. Stará paní mi ještě ukáže zahradu, ve které tráví svůj čas nejraději. Zajímá mě, jaký vztah má k vile její syn se svou rodinou. Přijali by ji za svůj domov? Paní Klasnová se na chvilku odmlčí. Pak se usměje a řekne: „To víte, nechtějí se jim umývat okna." Přála by si, aby vila zůstala v rodině.

Čtěte také: Ernestova vila: příběh rodiny, která vydržela