"Dne 20. listopadu 1960 byla slavnostním způsobem odevzdána naší veřejnosti budova planetária v pražské Stromovce. Tím skončilo období budování, které započalo v květnu 1958," napsal ve svém prvním lednovém čísle z roku 1961 tehdejší časopis Říše hvězd.

Autor článku Rostislav Rajchl si ovšem vzápětí postěžoval, že otevření neproběhlo úplně podle plánu, protože původním termínem byl 6. listopad - dokončovací práce se ale z finančních důvodů protáhly.

"Kruhová monumentalita místností o průměru 25 metrů s dvěma kojemi a nosným kruhovým pilířem uprostřed, vytvářejícím kiosk a nad ním astrolaboratoř, byla od počátku předurčena projektantem profesorem Fragnerem jako ideální prostor výstavní. Tento prostor bylo však nutno architektonicky rozčlenit a zvládnout. To byla úloha nemalá. Pracovníci planetária se do ní pustili teprve po návratu soudruha Černého a inženára Rükla ze studijní cesty po SSSR v pozdním létě, kdy ke známým už zkušenostem z planetária moskevského, kde otázka výstavy jakožto trvalé součásti výukového programu je už řešena delší dobu, přibyly zkušenosti z planetária leningradského, kde podobný problém byl rozvinut na prostoře mnohem větší a výtvarnými prostředky zcela novými," popisoval autor Říše hvězd novou budovu.

V několika slovech tak zmínil její hlavní tvůrce i místa, kde se inspirovali, historie celé stavby a cesty k ní však byla výrazně delší a pestřejší. Odkud se planetárium, jehož kopule je jedna z největších na světě, v Prahy vzalo?

Dlouhá cesta ke hvězdám

Za zmínku stojí, že samotné slovo "planetárium" původně neoznačovalo budovu - bylo to jméno promítací aparatury, která se zrodila v Zeissových závodech v Jeně v Německu v roce 1923.

"Na kopuli představující oblohu promítá planetárium pohyblivé panorama vesmíru s hvězdami, planetami, Sluncem, Měsícem a všemi kosmickými objekty, jež můžeme vidět bez dalekohledu. Na rozdíl od hvězdárny, kde pozorujeme dalekohledem skutečné objekty na obloze, obdivují diváci v planetáriu umělou hvězdnou oblohu, vykouzlenou soustavou projektorů planetária. V širším slova smyslu se dnes pod pojmem planetárium rozumí celý komplex audiovizuálních aparatur s hledištěm a promítací kopulí; je to svého druhu kino, divadlo a učebna dohromady," popisoval planetárium u příležitosti jeho padesátin před 10 lety jeho první ředitel, astronom a kartograf Antonín Rükl.  

Po vynálezu promítací aparatury se planetária začala ještě ve 20. letech minulého století v německých velkoměstech rychle rozšiřovat. Jejich věhlas se rozkřikl a o stavbě podobného zařízení začala uvažovat také prvorepubliková pražská radnice. "V tehdejším Československu byla i náležitě úrodná půda: všeobecný zájem o astronomii byl značný a v mladé republice vznikaly desítky lidových hvězdáren, nabízejících astronomická pozorování široké veřejnosti," zmiňoval Rükl.

Bohužel, záměr stavět planetárium v té době nepřekročil ideový rámec a druhá světová válka všechny podobné plány na čas odsunula. Reálné obrysy tak myšlenka pražského planetária získala až v roce 1952, kdy tehdejší ministerstvo kultury a informací zařadilo jeho stavbu mezi své investiční plány.

V roce 1954 zakoupila Praha od již zmíněného východoněmeckého výrobce VEB Carl Zeiss Jena aparaturu planetária, přičemž, jak podotýká Rükl, pro tehdejší "plánované hospodářství" bylo typické, že se nejdříve koupila drahá technologie za 4,5 milionu tehdejších korun, a teprve poté začala pražská radnice řešit otázku, kam s ní.

Čtyřicet obrovských beden s projektory, řídícími jednotkami a díly projekční kopule tak putovalo do depozitáře Národního technického muzea na Letné a radní začali přemýšlet, kde a jak pro ně postavit novou budovu.

"Nemnozí pamětníci vědí, že vůbec první projekční planetárium bylo v Praze krátkodobě k vidění v roce 1956 na výstavě přístrojů firmy VEB Carl Zeiss Jena v budově Dopravního podniku v Praze 7," vzpomínal Rükl. Bylo to malé planetárium, promítající na přenosnou plátěnou kopuli o průměru šest metrů. "Na několik měsíců pak bylo provizorně instalováno v budově spořitelny na Náměstí Míru a poté definitivně přešlo do Hradce Králové, kde slouží dodnes, klobouk dolů!" uvedl astronom.

Mohlo stát místo Myslbeku

Provizorium však zakoupené aparatuře nepostačovalo a bylo zřejmé, že pro ni bude potřeba postavit zcela novou budovu. A jako u řady dalších ambiciózních projektů se jako první možné umístění pro novou stavbu zvažovalo centrum. V úvahu připadala proluka na Karlově náměstí, kterou až v novém tisíciletí zaplnila Nákupní galerie Atrium, a dále proluka zvaná "Myslbek" mezi ulicí Na Příkopě a Ovocným trhem, v níž byla v druhé polovině 90. let vybudována další nákupní galerie, nesoucí stejné jméno jako proluka.

Třetím zvažovaným prostorem pro nové planetárium byl pozemek na okraji Stromovky, kde původně stávala výletní restaurace a stáje pro jezdecké koně. 

Rükl prosazoval variantu v centru, která by byla dostupnější veřejnou dopravou, oficiální místa však nakonec rozhodla, že planetárium bude stát ve Stromovce, v sousedství zábavního areálu, který získal jméno Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešního Výstaviště). "Velké planetárium, které jinde ve světě patří k architektonickým dominantám a k atraktivitám vyhledávaným turisty, bylo hloupým rozhodnutím odsunuto z centra a ukryto mezi stromovím v parku, kam je vjezd přísně zakázán," želel toho i po mnoha letech jeho první ředitel.

Výstavba budovy byla zahájena v roce 1958, jejím architektem se stal profesor Jaroslav Fragner, jenž se vzhledem k době vzniku inspiroval sovětskými planetárii a tehdejším stylem socialistického realismu, zkráceně nezývaným sorela. V jeho mantinelech se však pohyboval docela zdárně. "Navrhl budovu podle tehdejších měřítek vznosnou, s bohatou sošnou výzdobou, sloupy s antickými hlavicemi a podobně. Původně to byl studijní projekt, takzvaně do šuplíku, a při realizaci doznal mnoha změn. V rámci úsporných opatření byly sochy a jiné ozdobné prvky seškrtány, stavba zjednodušena a to, co vzniklo, si vyžádalo nejednu nákladnou opravu či přestavbu v průběhu dalších let," zmiňoval Rükl.

Šedesát let součástí české kultury

Ačkoli datum oficiálního otevření připadlo nakonec na 20. listopadu 1960, první diváci se podívali do planetária už v létě, kdy byl u příležitosti právě probíhající spartakiády na několik týdnů zpřístupněn astronomický sál. 

Při podzimním slavnostním otevření pak diváky uvítalo ve foyeru mimo jiné zhruba čtyřicetikilové Foucaultovo kyvadlo na dvanáctimetrovém ocelovém vláknu, které vyrobili mechanici planetária Otavský, Mráček a Steklý, nebo takzvané telurium, známá školní pomůcka znázorňující oběh Země kolem Slunce a vysvětlující zatmění Slunce a Měsíce.

"Němým, ale stále čile pohyblivým svědkem prvních desetiletí činnosti Planetária Praha je původní aparatura velkého Zeissova planetária, kterou si dnes mohou návštěvníci zblízka prohlédnout na stálé výstavě ve foyeru. Počátkem šedesátých let to byla jedna z nejmodernějších aparatur ve světě. Sloužilo spolehlivě až do roku 1988 a jeho hvězdnou oblohu obdivovaly do té doby více než tři miliony návštěvníků," upozorňuje Rükl. 

Tito návštěvníci se rekrutovali především z řad školáků všech stupňů vzdělávacího systému, od mateřských až po vysoké. Planetárium díky tomu vešlo do povědomí jako tradiční součást školní výuky a snad každý Pražan si na ně ze svého dětství pamatuje.

"Brzy se však ukázalo – a potvrzovala to praxe zahraničních planetárií – že sál planetária má mnohem větší potenciál. Praha se snažila nejen držet krok se světem, ale v rámci Evropy se jí občas dařilo i udávat tempo," psal Rükl.

Vedle klasických přednášek tak již v šedesátých letech začaly vznikat komponované audiovizuální pořady, kde Zeissova aparatura spoluúčinkovala s desítkami dalších technických zařízení za slovního doprovodu, který pro programy planetária nahrávali přední čeští herci (například Karel Höger, Václav Voska, Vlastimil Brodský, František Filipovský, Miloš Kopecký, Otakar Brousek st. a další).

Planetárium se modernizuje

Tvorba programů planetária se přiblížila praxi v televizi či filmu, ale jak vzpomíná první ředitel, byl v tom nejeden problém. Komponované pořady vyžadovaly bohatý obrazový doprovod a k tomu samotné Zeissovo projekční planetárium nepostačovalo. "Potřebovali jsme mnoho dalších, speciálních diaprojektorů, filmových projektorů a později i videoprojektorů. Už jen pamětníci vědí, jak obtížně se taková technika sháněla (na rozdíl od prostého nakupování) za socialismu. A hlavně: všechny přístroje přitom měly pracovat s vysokou přesností podle zvukového doprovodu, a to byl téměř nesplnitelný požadavek pro aparaturu, ovládanou výhradně ručně," vzpomínal Rükl.

Řešení přinesly nové generace automatizovaných planetárií, řízených výpočetní technikou. V polovině 80. let vznikl v Zeissových závodech v Jeně nový typ velkého planetária, řízeného soustavou počítačů a nazvaného Kosmorama. Právě ten nahradil v letech 1990 a 1991 v astronomickém sále Planetária Praha původní Zeissovu aparaturu.

"Kosmorama obsahuje 230 projektorů, 120 projekčních žárovek a pohání ji šestnáct motorů. Zobrazí hvězdnou oblohu přesně tak, jak byla vidět kdykoli v minulosti i jaká bude ve vzdálené budoucnosti. Předvede ve zrychleném plynutí času i neobyčejné astronomické úkazy, jako jsou zatmění Slunce a Měsíce," popisoval Rükl. V roce 2009 doplnilo tuto aparaturu ještě nové digitální planetárium

V jubilejním padesátém roce činnosti jsou v astronomickém sále Planetária Praha v činnosti dvě projekční aparatury: analogová Kosmorama a od roku 2009 také nové digitální planetárium Skyskan Definiti.