Pozemní lanovku navrhlo, postavilo a provozovalo Družstvo rozhledny na Petříně, které tak chtělo Pražanům snáze zpřístupnit nové lákadlo města – petřínskou rozhlednu, kterou byla postavena jako zmenšená (a také pozměněná) kopie pařížské Eiffelovy věže. Lanovka byla postavena zhruba v ose nejkratší spojnice mezi Újezdem a vrchem Petřína, ale její přesnou polohu ovlivnila i technická kritéria výstavby a provozu. Délka lanovky byla zprvu jen 383 metrů, protože dráha sahala pouze k dnešní stanici Nebozízek.

Nebyla první

V době svého zprovoznění ale nebyla petřínská lanovka první lanovkou na území české metropole, zhruba o dva měsíce ji předstihla kratší a strmější lanovka na Letnou. Obě lanovky byly v počátcích úzkorozchodné a jako pohon využívaly vodní převahu. Zatímco petřínská vydržela s dvěma přestávkami až do dneška, lanovka na Letnou přestala jezdit v roce 1916. Za první republiky byly na jejím tělese vybudovány pohyblivé schody, které byly ve třicátých letech demontovány.

close zoom_in Lanovka na Petřín zprovozněná 25. července 1891 skončila provoz v roce 1914 v souvislosti s první světovou válkou, údajně kvůli velké spotřebě vody. „Když totiž jezdila lanovka, klesal v okolí tlak vody v potrubí,“ řekl k tomu šéf archivu pražského Dopravního podnik Pavel Fojtík. Podle něj však není tato informace stoprocentně ověřitelná.

Po válečných neúspěšných pokusech o obnovení provozu převzaly lanovku v letech 1931 - 1932 Elektrické podniky hlavního města Prahy (dnešní DPP). Ty v roce 1932 přestavěly lanovku na elektrický pohon a současně prodloužily její trať na celkovou délku 511 metrů, když nechaly prokopat otvor ve Hladové zdi a trať protáhnout až do její dnešní konečné stanice u Růžového sadu. Lanovka pak spolehlivě sloužila veřejnosti přes 30 let.

Osudný sesuv

V roce 1965 došlo na Petříně k rozsáhlým sesuvům půdy, které trať lanovky zničily. Petřín je totiž plný podzemní vody, která tam stéká až z útvaru Bílé Hory. Znovu se lanovka na Petřín rozjela teprve po dvacetileté přestávce v roce 1985, kdy byla opět uvedena do provozu k tehdejší Československé spartakiádě. Zároveň byla také poprvé začleněna do systému MHD.

„Rekonstrukce zachovala původní parametry tratě i strojní vybavení z roku 1932, které je dnes technickou památkou,“ řekl Pavel Fojtík. Přestože byl svah v trase lanovky zabezpečen, překonává současná lanovka nejkritičtější místo po mostě.

Jak byli kluci na Petříně přistiženi „na švestkách“

close zoom_in Bylo to v srpnu, asi pětadvacátého. Se spolužákem z deváté třídy jsme se vydali na Petřín do Seminářské zahrady. Končily prázdniny a nám bylo jedno, zda z „loupežné“ výpravy něco přineseme, nebo si jen protáhneme tělo na čerstvém vzduchu. Z domova jsme to měli kousek, bydleli jsme tehdy těsně u Pohořelce.

Nic kloudného jsme skutečně nenašli – na švestky bylo brzy, letní jablka už byla pryč a zimní ještě neuzrála. Kamarád Martin měl ale nápad: „Pojď se podívat ještě k lanovce.“ A tak jsme šli.

Věděli jsme, že po sesuvech, které se na Petříně odehrály v minulých letech a které mimo jiné přerušily provoz lanovky, se nesmí vstupovat na vyznačené cesty, ale to nás moc nezajímalo. Přišli jsme ke zhroucenému tělesu lanovky, chtěli jsme ho přelézt a pokračovat na druhé straně. Když jsme vylezli nahoru a rozhrnuli křoví – jímž trať lanovky za pět let zastavení provozu zarostla – zaslechli jsme kovový rachotivý zvuk, který jsme se naučili rozpoznávat až mnohem později na vojně: na trati seděl na bobku voják a mířil na nás samopalem. O dva metry výše stál další a i on natáhl závěr své zbraně.

„Što ty zděs dělaješ?“ Ani nás nenapadlo sbírat své chatrné znalosti ruštiny do věty na vysvětlenou. Pelášili jsme odtamtud, div jsme si nohy nepřelámali. Ti vojáci byli totiž ruští a psal se tehdy rok 1968.
Jedinečný výhled na Prahu a zejména Pražský hrad mají cestující z petřínské lanovky. Pražská informační služba na to ve svých materiálech upozorňuje, ale individuální turisté nemohou cestu k lanovce často najít: ukazatele jsou až nedaleko její spodní stanice na Újezdě, ale mohly by na ni upozorňovat již od Národního divadla či stanic metra Malostranská a Anděl.

O víkendech přesto zahraniční turisté mezi pasažéry lanovky jednoznačně převládají. Ve všední den patří k jejím stálých zákazníkům kromě studentů ze strahovských kolejí také pracovníci Štefánikovy hvězdárny, rozhledny a bludiště a také zahradníci, kteří pracují v Květnici a v Růžových sadech.

Lanovka jezdí až do půl dvanácté v noci a tak slouží i jako dopravní obsluha restaurace na Nebozízku a jejími službami nepohrdnou ani páry, které si na Petřín vyšly na romantickou procházku.