Architektura vždy probouzela emoce, říká Petr Zeman z výboru pro územní rozvoj

Máte pochopení pro lidi, kteří se staví proti proměně místa, kde žijí?
Jsem pokorný a dokážu se vžít do pocitů těch, jimž v blízkosti domovů probíhají změny ovlivňující prostředí, které mají rádi a které tak trochu považují za své. Jako dítě jsem totiž zažil okamžik, když se na rohu Vinohradské a Římské ulice boural blok, na jehož místě pak vyrostl Transgas. Jak já jsem tu brutalistní stavbu nenáviděl. Teprve po letech mi došlo, jakou má cenu. Paradoxně jsem pak bojoval za její záchranu, a dokonce jsem pomáhal organizovat demonstrace za její zachování. Chtěl jsem, aby ji Praha od developera odkoupila, a stále mě mrzí, že se nám to nepodařilo.

Teprve čas tedy prověří kvalitu a význam stavby jako takové…
Přesně tak. Všechno musí projít nějakým vývojem, který prověří, jestli je stavba dobrá, či nikoli. Zda má svoji hodnotu, význam pro město, společnost. Vždyť i lidé a jejich názory se mění. Pokaždé, když někdo reptá, řeknu mu, ať se zajde podívat na budovu Národního muzea na Václavském náměstí. Pokud se oprostí od toho, co je to za objekt, pak si možná připustí, že je pro dané místo nepatřičně široký, ještě ke všemu usazený na vysokém soklu, a navíc tvoří obrovský špunt do Vinohradské třídy. Ale stojí tam už 130 let a všichni ji milujeme. Nejsem ten, kdo říká, že se v Praze nemají stavět vysoké budovy, ale zároveň rozumím tomu, když se někdo staví proti.

Pražský magistrát nakoupí 35 bytů, bude ho to stát přes 220 milionů korun

Na místo šéfa výboru jste přišel jako člověk, který do té doby víceméně stál na straně občanů. A to v mysli mnoha investorů, developerů evokuje slovo aktivismus. Jak se vám s touto „nálepkou“, navíc bez zkušeností, do budovy magistrátu vstupovalo?
Do vedení výboru pro územní rozvoj jsem se dostal díky tomu, že jsem za sdružení Praha sobě vstoupil do politiky. Jedině tudy vede cesta k práci, pro kterou sice nemáte vzdělání, zkušenosti, ale máte něco, co bych poněkud neskromně nazval tahem na branku. Vizí, za kterou chcete jít. Je ale logické, že právě to, že jsem neměl zkušenosti, jsem vnímal jako brzdu. Bál jsem se, že mě odborníci převálcují argumenty. Navíc jsem sledoval, jak výbor dosud fungoval, a říkal jsem si, že tohle asi nezvládnu. Panovalo tam totiž velmi konfliktní prostředí. A já, i když si umím stát za svým, nejsem konfliktní člověk. Zastávám názor, že dobrá rozhodnutí mohou vzniknout jen ze široké komunikace. Ne jako výsledek vyhroceného konfliktu. Zároveň se držím zásady, že je důležité nebát se rozhodnout a dokázat přijmout i prohru.

Dochází na magistrátu tedy v souvislosti s tím k nějakým bojům?
Jsem moc rád, že na našich zasedáních k podobným bojům nedochází. Neznamená to, že spolu ve všem souhlasíme, nicméně každý se může k dané věci svobodně vyjádřit. Nám se tento přístup vyplácí a jsem přesvědčen, že nakonec i developeři uznávají, že se ve výboru včas ukážou problémy, které ovlivňují následující fáze. A oni na ně mohou být připraveni. Ačkoli jsem z podstaty věci člověk ekologicky i památkově zaměřený, musím bohužel konstatovat, že občas je otázka ekologie i ochrany památek zneužívána. K řešení se nepřistupuje konstruktivně, do jednání už vstupuji s tím, že se nedomluvíme. A to mi vadí. Já dokážu přijmou prohru, přiznat, že jsem neměl pravdu, ale je nutné se k tomuto závěru dobrat dialogem a kompromisy na všech stranách. Ale k takové diskusi je potřeba partner. Ne emocemi zmítaný dav.

Na mnoha místech metropole v posledních měsících panuje čilý stavební ruch. Zejména donedávna spící brownfieldy procházejí, nebo se chystají na svoji proměnu. Co je toho příčinou?
Za prvé je to tím, že uvnitř města byla definitivně ukončena průmyslová výroba – zachovat ji chceme jen v oblasti Hostivaře. Uvolnily se tak velké rozvojové plochy. Za druhé jsou to ceny bytů, které letí vzhůru opravdu zběsile. Developeři se do výstavby bytových projektů pouštějí docela razantně, ve svých projektech budují i nájemní bydlení.

Před pár dny se veřejnosti představil vítězný návrh na podobu Vltavské filharmonie, v polovině dubna se Pražané seznámili s budoucí novou tváří veřejných prostor Pražské tržnice. Mezi Karlínem a Holešovicemi roste nová lávka a plány na proměnu území ležícího na rozhraní Starého Města, Holešovic, Karlína a Žižkova jsou více než ambiciózní…
To máte pravdu. A i když projektů, které by stály za zmínku, je nyní na území Prahy hned několik, mojí srdeční záležitostí je postupná proměna území u Masarykova nádraží podél ulice Na Florenci, která se postupně propíše až k autobusovému terminálu Florenc a na Těšnov. Bude to nejspíš i tím, že jsem měl možnost být u tohoto projektu od samého počátku. A i když to rozhodně v mnoha ohledech nebylo jednoduché, můžu konstatovat, že spolupráce soukromých investorů, vlastníků pozemků a města byla efektivní a pro práci na rozvoji jiných částí města velmi inspirující.

Motolská nemocnice má zrekonstruovanou zahradu a hřiště pro dětské pacienty

Projekt na Florenci, který jste zmiňoval, pochválilo i UNESCO…
Praha získala od Centra světového dědictví UNESCO zprávu z monitorovací mise urbanistické studie, která byla výsledkem mezinárodní soutěže na rozvoj území v okolí Masarykova nádraží. UNESCO v něm prostřednictvím svých poradních orgánů konstatuje, že studie má potenciál lépe odhalit výjimečnou světovou hodnotu této části Prahy. Čtvrť, která podle návrhu vznikne, pak hodnotí jako vstřícnou nejen ke svému bezprostřednímu okolí, ale i k urbanistické morfologii Prahy jako takové. Mám z toho posudku vážně upřímnou radost. Sladit ochranu historických hodnot a genia loci s výstavbou nových čtvrtí je skutečně velká výzva. Jsem ale přesvědčen, že díky správně připravenému procesu a spolupráci všech zúčastněných se nám v případě Florence podařilo dospět k tomu nejlepšímu možnému řešení.