Zachránila mě řada zázraků: Příběh Petera Rösslera

Nošení žluté hvězdy jsem oplakal. Příběh Tomana Broda

Rodina nebyla nábožensky založená a do nedaleké Jubilejní synagogy v Jeruzalémské ulici chodila pouze o velkých židovských svátcích. Doma mluvili česky a Peter chodil do nedaleké české obecné školy. Díky obchodu si mohli dovolit letní byt u Máchova jezera, pobyty v lázních, na horách i u moře. Spokojený život ukončila německá okupace 15. března 1939. Ještě před ní uvažovali Rösslerovi o emigraci. „Rodiče se učili španělsky, chystali se odjet snad do Argentiny, Venezuely nebo Uruguaye, ale nestihli včas vybavit potřebné dokumenty.“

Sužováni hladem

V důsledku protižidovských opatření přišli Rösslerovi o obchod i o dům a odstěhovali se na Vinohrady, kde žili společně s jinou židovskou rodinou. Peter stihl dokončit pouze čtvrtou třídu, když přišlo na začátku školního roku 1940/41 vyloučení židovských dětí ze státních škol. Peter pak navštěvoval soukromé vyučování. „Výuka probíhala v malých skupinkách tajně v některém ze soukromých bytů v Nekázance. Odcházet jsme nikdy nemohli společně, aby to nebylo tak nápadné.“

Rodina musela 21. října 1941 nastoupit do transportu do ghetta v Lodži, přejmenované německou správou na Litzmannstadt. Po šestnáctihodinové cestě vlakem z nádraží Praha-Bubny dorazili do ghetta. „Nastěhovali jsme se do budovy vyprázdněné školy. Ti šťastnější, kteří měli ostré lokty, zabrali dvoupatrové pryčny, my jsme ale spali na zemi na matraci.“

Životní a hygienické podmínky v přeplněném ghettu byly těžko snesitelné, všechny sužoval strašný hlad. „Později jsem zjistil, že jsme dostávali jednu desetinu minimální denní dávky. S tím se nedalo přežít.“ Nejvíce trpěl tatínek Petera, který nemohl dodržovat dietu. „Zemřel po pěti měsících 17. března 1942. Bylo mu 46 let.“

Vždycky jsem měla štěstí, že jsem našla hodný lidi. Příběh Emanuely Köhler

Záhy onemocněla v důsledku podvýživy i maminka a hrozilo jí, že bude deportována do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. Souviselo to se snahou vedoucího židovské správy ghetta ustanoveného Němci, Mordechaje Chaima Rumkowského, zaměstnat všechny práceschopné obyvatele ghetta. Nemocné, staré a děti do deseti odváželi na smrt.

V září 1942 byla k deportaci vybrána i nemocná maminka, ale zachránila ji zdravotní sestra, což považuje Peter za první zázrak v době válečného utrpení. „Viděla maminku a nás dva syny, 14 a 12 let. Vzala nás ke dveřím a pustila ven. Asi věděla, kam staré a nemocné vezou. Odtáhli jsme maminku domů a ona za dva týdny zemřela.“ Bylo jí pouhých 36 let.

O Petera a jeho bratra se starali strýc a teta Brumlíkovi, ale i oni během několika měsíců zemřeli, bratranec Herbert zmizel. Celkem zemřelo v lodžském ghettu 14 blízkých příbuzných. Bratři se přestěhovali do sirotčince, Peter pracoval nejdříve v krejčovské dílně, kde se šily uniformy, pak v kovodílně, kde se vyráběly součástky letadel. Později pracoval v továrně na výrobu dřeváků: „Ty jsme pak nosili v Osvětimi,“ podotýká.

Měl skončit v plynové komoře

Při likvidaci lodžského ghetta v červnu 1944 odvezli velkou část obyvatel do plynových komor v Chelmnu. Bratři Rösslerovi jeli s dalšími asi 65 tisíci obyvateli do Osvětimi. Po příjezdu následovala selekce, při které se stal další ze zázraků, které zachránily Peterovi život.

„Tohle je druhý zázrak. Bratr byl přede mnou a Mengele se ho ptá: ,Jak jsi starý?‘ On řekl: ,Šestnáct.‘ Podíval se na něj a poslal ho doprava. Tehdy jsem nevěděl, že to znamenalo, že ještě přežije a že ho použijí jako pracovní sílu. Já jsem byl další na řadě a řekl jsem, že je mi čtrnáct. To byla velká chyba, protože nikdo mladší šestnácti let neměl žít. Poslali mě doleva, do plynu, ale já jsem následoval bratra doprava a nikdo mě nezastavil. Proto tady jsem.“

Příběh Hanuše Gaertnera. Vzpomínky muže, který přežil i pochod smrti

V Osvětimi strávili bratři Rösslerovi asi šest týdnů. Když se dozvěděli, že jedinou šancí, jak přežít, je dostat se z tábora pryč, přihlásili se k práci v jiném táboře. Peter měl ale vážně poraněnou nohu, což mohlo jeho výběr mezi práceschopné ohrozit: „Při selekci jsme museli spustit kalhoty až dolů ke kotníkům, což zakrylo tu ránu. To byl taky trochu zázrak. Bylo mi pořád čtrnáct, ale řekl jsem, že je mi šestnáct.“

Štěstí bratry neopustilo ani po příjezdu do lágru Kaufering, pobočky tábora Dachau blízko bavorského Landsbergu. „Vystoupili jsme, na rampě stál nějaký pán ve štráfované uniformě a křičel: ,Jsou tady nějací Češi?‘ Byli jsme tam bratr a já… On nás vyzval: ,Pojďte se mnou.‘ Jmenoval se Poldi, byl to pražský Žid a pracoval pro doktora Lea Halperna, taky českého Žida. Vzali mě do baráku k lékařům a tam mi jako zázrakem vyléčili zraněnou nohu.“

Plavba do Austrálie

Po sedmi měsících strávených v Kauferingu nastoupili bratři v dubnu 1945 na tzv. pochod smrti, kdy během tří dní ušli asi 56 km do tábora v Allachu, což byl stejně jako Kaufering pobočný tábor Dachau. Zde se konečně 30. dubna 1945 dočkali osvobození 42. oddílem americké armády. Do Prahy odjeli hned, jak to bylo možné. „V Praze jsme se setkali s otcovým věrným zaměstnancem, panem Doubravou, který měl zprávy o tom, že strýc a teta přežili válku v Terezíně.“

Bydleli tedy se strýcem a tetou v domě v Bredovské ulici, který jim byl stejně jako obchod vrácen. Získali také zpět svůj majetek, uložený u předválečných přátel, včetně rodinného alba fotografií. Peter pokračoval v přerušeném studiu: „Vzpomínám na ta léta, kdy jsem po zotavení z válečných útrap do sebe nasával vše jako houba: kino, divadlo, školu…“

Zavřeli mu mámu, babičku i dědu. Se synem Krále Šumavy se osud nemazlil

Po komunistickém převratu v únoru 1948 si strýc s tetou uvědomovali, že jejich budoucnost v zemi nevypadá dobře. Pro bratry Rösslerovy se objevila možnost vycestovat prostřednictvím organizace Jewish Welfare Guardian Society do Austrálie.

Odjeli v červnu 1948 nejdříve do Paříže, z Marseille se pak plavili asi 10 týdnů přes Suez do Austrálie. „Měl jsem štěstí, že jsem získal stipendium na Brisbane Grammar School.“ V roce 1949 se do Austrálie vystěhovali i teta a strýc usadili se v Sydney, kde Peter žije dodnes.

Vystudoval chemii a pracoval pro koncern zabývající se výrobou kosmetických přípravků. Jeho bratr se stal architektem, zemřel v roce 1992. Peter svůj příběh sepsal i pro sborník pamětníků, kteří přežili holocaust a našli nový domov v Austrálii, nazvaný The Words to Remember It: Memoirs of Child Holocaust Survivors.

ANDREA JELÍNKOVÁ