S Pepem P. Britou jsme se povídali o situaci na Kubě i životě obecně. Jak hodnotí Václava Havla a co ho netěší na penězích?

Do Prahy jste odešel poprvé v 80. letech studovat na ČVUT. Proč jste si vybral zrovna pražskou univerzitu?

Tehdejší Československo mělo dohodu s kubánskou vládou. Velmi mě zaujala poloha Prahy uprostřed Evropy. Přišlo mi to zajímavější, než jít studovat na okraj kontinentu. Bylo jednodušší objevovat, cestovat, poznávat okolní země. Když studujete v Irsku, je těžší poznat Tallinn, nebo Bratislavu. Logicky, matematicky promyšleno.

Strávil jste tu celé studium?

Studoval jsem tu dva a půl roku. Proběhla samotová revoluce a já chtěl zůstat, dokončit studia. Snažili se nám v té době pomoci. Působila zde kanadská, nebo americká organizace Education for Democracy, která nám pomohli. Poradilo mi i studentské hnutí, které se hodně angažovalo v sametové revoluci, co mám dělat, jaké mám učinit kroky. Chtěl jsem požádat o politický azyl. Castro nechtěl, abychom tu zůstali, aby na nás nepůsobili kapitalistické vlivy. Měli jsme se stát jadernou sílou Kuby. Tomu chtěli zabránit Američané.

Požádal jste nakonec o politický azyl?

Byla to náhoda. Právě v den den, kdy jsem se rozhodl, kdy jsem měl připravené všechny potřebné dokumenty, mi volali z radnice v Troji, kde jsme měli kolej, že jsem dostal telegram od tety a maminky, že můj táta onemocněl. Měl mrtvici. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Kdybych tady zůstal, možná bych ho tím úplně zabil. Měl jsem jasno. Kubánské úřady nevěděli, co jsem měl v plánu. Řekl jsem, že tu nezůstanu a budu pokračovat ve studiu na Kubě, na Havanské univerzitě. Ve čtvrtém ročníku začali tlačit. Asi se postupně dozvěděli, co jsem tady dělal. Ani tam jsem nemlčel. V té době z univerzity vyhodili mého nejlepšího kamaráda. Začaly pohovory s psychology. Věděl, že konec nebude moc šťastný. Tak jsem požádal o přerušení studia.

Co následovalo?

Dostal jsem pozvánku od svých kontaktů v Praze, abych přijel. Úředníky asi nenapadlo, že zůstanu, když jsem byl už ve čtvrtém ročníku školy. Ale já zůstal. Vykašlal jsem se na studium. Vykašlal jsem se na všechno a měl jsem pokoj. Ve studiu nepokračoval, musel jsem přežít. Pomohl mi kamarád, se kterým jsme potom založili La Casa Blů.

Jaká byla obecně situace na Kubě, jak se žilo lidem?

Byl jsem na Kubě mezi roky 90 a 94. Země tehdy prožívala takzvané Zvláštní období. Byla to taková válečná situace. Sovětský svaz omezil podporu, Amerika tlačila. Komunističtí představitelé, Castro a ostatní toho zneužívali, aby si upevnili moc. Tvářili se, že vnější svět je zlý a oni jsou ti dobří, a proto musejí zůstat u moci. Ekonomicky se vedlo špatně, politicky vláda upevňovala pohled, jak vytvořit novou společnost, jak nesmíme skončit pod kapitalistickým vlivem. Vznikly skupiny rychlých reakcí. Když nastal nějaký problém, lidé sami mohli reagovat a zmlátit ostatní, protože byli kontrarevolucionáři. Byl jsem svědkem násilí. Takové bylo, jak říkám, uplatňování kubánského socialistického systému.

Byl jste rozhodnutý, že tu zůstanete?

Ano. V podstatě jsem neměl jiné možnosti. Neviděl jsem jinou cestu. Později se věci vyvíjely trochu jiným směrem. Měl jsem vztah a přemýšleli jsme o Irsku. Nakonec jsme zůstali. Do budoucna je možné všechno.

Esixtuje v Praze latinsko-americká komunita lidí, kteří si pomáhají?

Komunita samozřejmě existuje. Ale není organizovaná tak, aby si lidé pomohli, aby podali společnou ruku. Jde spíš o jednotlivce. Pomohla mi v té době jedna česká novinářka, potom kamarádi ze studií. Nemůžu říct, že by se mě ujala nějaká organizace, která by pomohla. Nic takového.

Byl jste poté v kontaktu se svou rodinou na Kubě?

Ano, byl. Zpočátku jsem nemohl cestovat. Neměl jsem ani pas. Musel jsem se domluvit s kubánským zastupitelstvím v Praze. Když pochopili, že zůstanu, doklad mi vydali. Bylo jenom třeba zaplatit za exil. To znamená, že jsem nemohl na Kubu, ale mohl jsem cestovat. Poprvé se tam dostal po čtyřech letech. Točili jsme dokument pro Febio – Cestománie, a oni chtěli, abych jel s nimi. Požádali jsme o povolení a cestovali po Kubě. Zase jsem viděl rodinu. Začal jsem pracovat pro jednu cestovní kancelář z Brna. Jednou jsem s nimi dojel na Kubu dokonce asi třikrát do roka. Šlo o pracovní cesty, kdy jsem jeden nebo dva dny zůstal v městečku, kde jsem se narodil a měl rodinu a pokračoval jsem dál. Jelo se mnou deset až dvacet Čechů. Normální cestovní kancelář. Pracoval jsem tam, dokud mě párkrát nechytila tajná policie. Upozornili mě, že tam nesmím cestovat s Čechy.

Kvůli čemu?

Problémy byly zřejmé už dříve, když byl u moci Havel. Vztahy s Kubou nebyly dobré. Havel aktivně kritizoval kubánský režim. Mezi ním a Castrem proběhly nepříjemné písemné debaty. Po Americe byla Česká republika nejhorší stát, co se týče boje proti komunismu. Hlavně, když byl hlavou státu Havel. Člověk v tísni aktivně podpořil disidenty a pomáhal. Pro tajnou policii bylo příjemné, když nějaký chovanec žil v Praze a vozil s sebou 18 Čechů po celé Kubě. To bylo divné. Nikdy jsem neviděl, že by někdo přinesl nějaké dárky - počítače nebo léky přímo disidentům, ale nemohl jsem vidět úplně všechno. Možná se to dělo a já to nevěděl. Výsledek toho všeho byl, že mě dvakrát vyslechli. Když jsem přiletěl potřetí, nepustili mě do země. Z letiště mě poslali zpátky do Paříže, odkud jsem přiletěl.

To bylo před třemi lety…

V prosinci 2012. Už jsem se tam nemohl dostat. Nikdo mi neřekl proč. Všichni říkali, že nevědí. Ani migrační policie na Havanském letišti, ani kubánský konzul, vůbec nic. Odpověď na to, proč mě nepustili je: „Nevíme".

Vy jste tam aktivně nepodílel na dovozu věcí pro disidenty?

Já ne. Občas jsem se tady samozřejmě něčeho zúčastnil, něco udělal, řekl pro nějaké noviny tady, pro nějaké noviny tam. Úplně aktivně, jak bych asi měl, jsem se proti režimu nikdy nepostavil. Byly okamžiky, kdy jsem ho kritizoval a řekl jsem věci, které se jim samozřejmě nelíbily. Ale neposílal jsem tam třeba notebook pro disidenty, nevytiskl jsem žádné letáky proti režimu. Takovéto věci jsem nedělal.

Ono to asi není úplně jednoduché…

Když se třeba dělalo nějaké fórum nebo konference, nebo když byl ten Jeden svět a byli pozvaní kubánští disidenti, v La Casa Blů jsme jim otevřeli dveře. Řekli jsme: „Pojďte, tady si sedněte." Podpora byla jednoduchá, pozvali jsme je všechny na večeři. Byla tady dcera Castra, když sama utekla z Kuby. Byla tady skupina Porno para Ricardo, která vystupovala proti Castrovi. Velmi aktivně koncertují a protestují. Jsem zakladatelem La Casa Blů. Oni věděli, že ten Pepe, ten Kubánec je spolumajitelem a zakladatel podniku, kde se konají akce proti režimu. Ano, to je pravda.

Pepe P. Brito- narodil se v roce 1970 na východě Kuby
- krátce studoval na ČVUT v Praze
- od roku 94 žije trvale v Praze
- v roce 2012 ho z Kuby vyhostili, v současnosti se nesmí vrátit

Vy v Praze žijete střídavě asi 20 let, jací jsou podle Vás Pražané, jak se Vám vlastně žije v Praze?

Celkově se mi tu líbí. Myslím si dokonce, že mi zdejší styl života osobně vyhovuje. Každý člověk je jiný, to vím. Můj způsob života není úplně latino. Mám rád, když se lidé do mého života tolik nepletou. Nejsem úplně extrovertní. To nejsou, myslím si, ani Pražané a obecně Češi taky. V tom jsme si docela podobní. Když se s někým seznámím, nechám si čas na přemýšlení, abych viděl, jaký ten člověk je. Když zjistím, že jde o dobrého člověka, tak se otevřu víc, pomůžu a tak dále. Mentalita Čechů je velmi podobná. Samozřejmě ne všechno je růžové, ani pro mě ani pro nikoho jiného.

Co vás znepokojuje?

Občas vnímám názory, se kterými vůbec nesouhlasím a nemůžu to pochopit. Obecně jde o vliv komunismu. Stále je tu ještě cítit. Vím, jak se někteří starší lidé chovají. Žiji tu už dlouho a můžu říci, že některé hezké není hezké, občas až neslušné chování. Některé názory jsou jakoby maloměstské. Svět je tak velký a otevřený. Lidé cestují, máme internet a milion dalších věcí. Někteří lidé tu ale ještě žijí uzavření a mají despekt vůči ostatním. V tomto momentě mám trochu depresi. Jsem zklamaný z toho, jak někteří populističtí politici využívají současné situace s migranty.

Jak to hodnotíte vy?

Jsem trochu zklamaný, protože vidím, jak se lidé chovají. Nechají se úplně zmanipulovat. Pro mě to bylo zklamání, když jsem zjistil, že národ, o kterém jsem si myslel, že je inteligentní, má jako nejčtenější noviny Blesk. To jsem nemohl pochopit. Jak je to možné, když alespoň ti lidé, se kterými já tady jednám, jdu na pivo, jsou velmi inteligentní. Nechápu, jak se nechají lidé zmanipulovat médii. Stačí málo a nechají se jako dobytek vést. Mediální manipulace je strašná. Lidé někdy ani nevědí, odkud mají některé názory. Z toho dobře nespím. Nemůžu měřit IQ všech lidí tady v okolí, samozřejmě neznám celou českou populaci. Myslím si ale, že za 20 let si mohu určitý názor na společnost a mentalitu lidí utvořit.

Jaké názory u lidí pozorujete?

Lidé se momentálně uzavírají a nechtějí pomáhat ostatním, jako by si byli stoprocentně jistí, že to blaho, ve kterém žije Česká republika a Evropa, je navěky. Stát se může cokoliv. Může nastat i válka a Češi zase budou muset emigrovat, jak emigrovali do Kanady, jako emigrovali do Anglie, do Francie, do Spojených států, dokonce do Jižní Ameriky, do Chile. Znám tyhle případy, může se to tady stát klidně hned zítra. Pak třeba Amerika nebo nějaký jiný stát řekne: „Ne, my vás nepustíme, protože vy jste nepomohli Syřanům." Lidé si myslí, že ten kousek zahrádky, ve kterém žijí, je středem světa. Takové smýšlení je velmi nízké.

Vidíte i pozitivní vlastnosti české společnosti?

Celkově vnímám Čechy pozitivně, jen říkám, co mi teď vadí. Když si povídám s lidmi z mého okolí, cítím se nádherně. Necítím nenávist. Možná je to tím, že používám Češtinu. Dostanu se hluboko do jejich myšlenek. Jazyk je silná zbraň. Nejde o konfrontaci, jen o povídání. Nevnímám lidi s odlišnými názory jako nepřátele. Jen je mi líto, že takhle přemýšlí. Každý jsme zkrátka jiný. Obecně se cítím dobře. Hlavně tam, kde bydlím. Míval jsem tam kavárnu a znám hodně lidí. Pokaždé, když procházím, sousedsky se zdravíme, jako by šlo o mé rodné městečko. To se mi líbí, už to není neosobní, jako by to bylo v centru Prahy.

Vy jste říkal, že to teď máte takové otevřené, takže chtěl byste ještě někam cestovat, nebo se vrátit na Kubu?

Rád bych se vrátil na Kubu, abych řekl pravdu. Změna je život. Ať už bych jel na Kubu, nebo jinam. Rád bych prožil zbytek života někde, kde je moře a jídlo z moře, kde nebudu muset žít ve stresu, jako žiji. Mám se dobře, ale všichni víme, že v současné společnosti lidé žijí pro to, aby zaplatili faktury. Pořád. Buď jde o hypotéku, splácení dluhu, milion různých věcí. Peníze přijdou a použijeme je na tohle a na tohle. Všechno, co vytvoříme, je v podstatě k ničemu. Potřebujeme peníze, abychom platili stále to samé dokola. Je dobré, když něco zbyde. Zaplatíme něco dětem.

Jak byste chtěl žít jinak?

Pro celkovou existenci je také třeba si užít, co děláme. Neříkám, že bych chtěl pracovat jenom tři hodiny a zbytek dne sedět u piva. Chci ale dýchat čistý vzduch a ne válčit s auty. Nechci jen materiální věci. Chci mít radost z toho, že jsem na živu, ne z toho, že mám na zaplacení faktur. Někdy stačí strašně málo. Stačí jenom sedět a poslouchat moře. To mi chybí. Myslím si, že už jsem tu dlouho, že by změna byla dobrá. Akorát se teď na Kubu nemůžu vrátit. Samozřejmě potřebuji taky kapitál, abych mohl něco koupit, investovat. Věřím, že to tak dopadne. Až se situace na Kubě změní, pustí mě tam.

Jaká je tedy ta situace na Kubě dnes?

Lepší se vztahy mezi Kubou a Amerikou. Nedávno jsem se dozvěděl, že už je na Kubě dokonce americká ambasáda a kubánská v Americe. Dříve to nebylo možné. To znamená, že embargo pomalu skončí, malinko se otevřou dveře. Politický systém se ještě měnit nebude. Změny dělají lidé, kteří jsou u moci, ti samí komunističtí představitelé. Možná se situace změní. Možná jen lidé, kteří jsou momentálně u moci, sundají vojenské uniformy, co mají, obléknou si kravaty a bude to stejné svinstvo, jaké se odehrálo tady. Komunisté zůstali u moci. Paroubek a celá tahle parta, která zase přináší korupci a je to v podstatě to samé. Jsou u moci ti samí lidé. To není dobré. Havel měl velké srdce, to vím, ale myslím, že chyboval.

V čem?

Měl to sekat. Ne zabít, ale sekat čistě. To, co dělá Kuba teď, je dobré. Vztahy jsou lepší, nebude válka mezi Amerikou a Kubou. Zároveň je ale třeba pozorovat lidi, kteří jsou u moci. Vím, jak celá situace dopředu dopadne. Otevřou se možnosti. Lidé budou moci nakupovat a prodávat nemovitosti. To dříve nemohli. Nastane v podstatě stejná situace jako ve Španělsku, když umřel Franco. Ekonomie se může změnit, zásadní problém je, co nastane politicky a společensky. Mohou přistoupit na čínský model. Kubánci začnou podnikat, zbohatnou. Ano, zase budou velmi chudí a velmi bohatí. Ale pokud zůstanou u moci komunisté, tak to bude pořád stejné.