Vaše autobiografie nese název „Můj příběh nekončí". Čeho ve vašem životním příběhu ještě chcete dosáhnout?

Pokud se ptáte na životní příběh, rád bych ze svých dětí vychoval slušné lidi. To by mi vlastně ke štěstí stačilo. A co se fotbalu týče, pár snů také ještě mám. Sice se mi po ránu hrozně špatně vstává, protože mě bolí celé tělo, ale snad mě ještě v Plzni nepošlou do důchodu. Máme skvěle rozehranou sezonu, tak by bylo fajn, kdybychom si to na jaře nepokazili. Titul by byl absolutně super, to by se celá Plzeň zbláznila radostí. A třeba ještě něco dokážeme v Evropské lize. Kdo ví, třeba nás čeká jaro snů.

Kdy jste se rozhodl, že tuto knihu vydáte, jak vznikl impuls k tomuto nápadu?

Musím říct, že to ani nebyl můj nápad. Já už jsem kdysi jednu autobiografii odvyprávěl. Tehdy, před deseti lety, jsem si myslel, že už mě nic moc převratného v životě nečeká. Skoro mi tehdy přišlo, že pomalu končím. Jenže jsem se osudově spletl. Ale abych se vrátil k otázce. Přesně si pamatuju, jak se ke mně před téměř dvěma lety přitočil producent Jirka Vopršal a na křtu knihy Tomáše Řepky mi zvesela povídá: Hele, Pavle, a ty bys nechtěl lidem říct, cos všechno během kariéry zažil? Pár měsíců mi to vrtalo v palici, a když jsme s Plzní senzačně vyhráli ligu a navrch postoupili do Ligy mistrů, souhlasil jsem. Netušil jsem, že strkám hlavu do oprátky (smích).

Očekával jste, jak velký zájem veřejnosti publikace strhne?

Pořád tomu nemůžu věřit. Nechápu. Když jsem od pana nakladatele slyšel, že by se mělo tisknout deset tisíc knížek, ťukal jsem si na čelo: Proboha, copak jste se zbláznili? A vidíte, už se prodalo skoro dvakrát tolik. Jsem z toho šťastný a zaskočený zároveň. Když jsme měli první autogramiádu v Plzni, táhla se fronta na podpis celým nákupním centrem Plaza. To byl neskutečný pohled, který už nejspíš nikdy nezažiju. Ale nerad bych si ten úspěch nechával jen pro sebe. Byla to týmová práce, ve které jsem hrál minimální roli. Já vlastně celou dobu jen vyprávěl, co jsem kde zažil a koho potkal. Já mluvím rád, takže to to pro mě nebyl žádný problém. Mnohem větší dřina čekala Honzu Paličku, který musel všechny ty bláboly vyslechnout a pak je ještě sepsat tak, aby byly zajímavé pro čtenáře. Smekám před ním.

Čtete vy sám knihy?

Pavel Horváth se podepisuje fanouškům v knihkupectví Neoluxor

Minimálně. Vlastně jsem ani tu svou nečetl v poslední verzi. Vůbec to bylo zvláštní, protože jsem si četl rukopis, ze kterého se pak musela skoro třetina textu vyškrtat, protože by se prostě do knihy nevešla. Byli jsme s rodinkou na dovolené, já se zavřel do jedné ložnice, manželka do druhé, oba jsme četli a do očí se nám co chvíli draly slzy. Když jsme třeba dočetli kapitolu o našich dětech, byli jsme oba ubulení jako krokodýli.

Máte nějaký oblíbený žánr, knihu nebo autora?

Já vážně velký čtenář nejsem. Čtu si spíš noviny a časopisy.

Je tato kniha „povinnou četbou" vašich spoluhráčů?

No jistě! Kdo ji nečetl, nesmí se mnou na hřiště (smích). Ne, dělám si legraci. Kluci vědí, že knížka vyšla, mnozí byli na slavnostním křtu a tam ji dostali. Jiní si ji koupili a říkali, že je to pecka. Třeba David Štípek, náš mladý talent, si ji prý vzal i na dovolenou.

Podle počtu prodaných výtisků i podle množství lidí, kteří dnes dorazili na autogramiádu do Neoluxoru je zřejmé, že vaše kniha je pro čtenáře trhák. Přesto, setkal jste i s nějakou negativní reakcí?

Drtivá většina reakcí je pozitivních, ale jeden negativní ohlas vám přiznám. Poslal mi ho po e-mailu pán, který knížku objednal pro syna jako motivaci do jeho fotbalové kariéry. Napsal mi, že knihu nejdřív prolistoval sám a pak ji pečlivě zabalenou šoupnul do šuplíku v posteli, aby ji syn náhodou neobjevil. Přišlo mu, že Horváth je „vochmelka" a neprofesionál, který jenom kalí. Chtěl mě ukázat jako vzor pro mládež, ale zklamal se ve mně. Chraň bůh, názor mu neberu, jenže já se prostě nebudu přetvařovat. Dělám všechno naplno. Fotbal hraju naplno, spím naplno, slavím naplno. Takový jsem a měnit se nebudu. A o tom všem je také moje kniha. Bez pokrytectví a přetvářky.

Michaela Rozšafná