Své o tom ví i zakladatelka Stověžatých příběhů Eliška Furčáková, která ve své firmě nabízí tematické vycházky pro školáky i dospělé.

Francouzský major

Nepochybně ho poznáte díky uniformě, podobné té, jakou měl Petr Nárožný v pohádce s Čerty nejsou žerty, jen jinak barevné.

„V 18. století byl francouzský major během potyček na Vyšehradě zabit. Zřejmě ne příliš hrdinským způsobem, proto chodí po hradbách a straší,“ líčí Furčáková. Přízrak prý byl velmi agresivní - škrtil třeba vojáky na stráži.

„Po takovém řádění přišel jeden muž na to, jak se s ním vypořádat. Když ho potkal, zasalutoval mu. Tím mu vzdal hold a zvedl jeho ego, které díky nehrdinské smrti bylo nízké. Od té doby je strašidlo klidné a pokojné.“

Vyšehradský poklad

Pokladů je na Vyšehradě hodně, mezi nimi i ten kněžny Libuše, ale nikdo neví, kde se nachází. „Odhaduje se, že by měl být zakopán někde u Táborské brány. A dá se k němu i poměrně ´jednoduše´ dostat, jen se člověk po cestě nesmí otočit. Celou cestu se za vámi ozývají různé ozvěny a zvuky, které k tomu lákají,“ vypravuje Furčáková. A má to ale další háček. „Když se dostanete až k němu, musíte zabít ohnivého kohouta, který ho stráží,“ upozorňuje Furčáková.

Poklad už se snažilo najít hodně lidí, mezi nimi i český spisovatel Otomar Dvořák. Ke svému hledání přizval dokonce dva psychotroniky. Díky jednomu z nich přišel s informacemi, že se v zemi skrývají zlaté předměty. Mezi nimiž vyčnívá zlatý kalich.

Dvořák také hovoří o silné energii okolo čertova sloupu, který stojí nedaleko baziliky sv. Petra a Pavla. Spisovatel je přesvědčený o tom, že legenda o sloupu v sobě má zakódované nějaké vysvětlení. „Existuje těsná vazba mezi skálou ( jméno Petr znamená skála), vodou (vyšehradská skála spadá do Vltavy) a magickým číslem tři,“ popisuje Dvořák na svém blogu.

„Roku 1665 prováděl exorcista vymítání démona z posedlého muže a ďábel ústy nešťastníka přiznal, že je neviditelnými řetězy přikován k vyšehradskému sloupu.“

Popelka z Vyšehradu

Když projdete Táborskou branou, po levé ruce vidíte Jedličkův ústav. Naproti němu stojí dům Popelky Biliánové s pamětní deskou připomínající sběratelku místních pověstí. „Hodně autorů knih o pražských legendách, třeba Václav Cibula, z jejích textů čerpají,“ říká Furčáková.

Biliánová v Pověstech vyšehradských přinesla legendu o studni v kapličce. V jejích zdech mají být pohyblivé kameny. Když je někdo vyndá, otevře se před ním skalní chodba, jež ho zavede do síně, kde jsou uloženy poklady. Studni v kapli střeží bílá paní, která se rovněž prochází po hradišti.