Bezpečnostní opatření musí dodržovat jak hosté vězňů, tak návštěvníci památníku. Toto malé muzeum se totiž nachází také za hlídanými zdmi. Po cestě mohou návštěvníci potkat i několik vězňů.

Nové pietní místo v jízdárně v pražských ruzyňských kasárnách
Nové pietní místo v Ruzyni připomíná stovky obětí špiček odboje

Vězeň umíral několik minut

Památník se skládá ze sedmi místností. První z nich bývaly mezi lety 1943 a 1945 celami smrti, v nichž vězni trávili poslední dny před popravou. „V roce 1943 je tu nacisté drželi šedesát dní. Odsouzení přitom netušili, co se s nimi stane a kdy je popraví,“ vypráví mluvčí věznice Jiří Diviš, který muzeem provádí.

V bývalých celách smrti je nyní k vidění expozice historie vězeňství. V první z nich stojí středověký nástroj na mučení, dřevěný skřipec a model věznice, na kterých Diviš ukazuje pět míst, kde se v minulosti konaly popravy.

„Jedna z nich je přímo tady, další v suterénu ve vstupní budově a další na dvoře. Z toho dvě ve výklencích u nemocnice. Tam popravili komunisté i Miladu Horákovou,“ ukazuje Diviš na modelu. Právě v další místnosti stojí u zdi oprátka, na které komunisté její popravu v roce 1950 vykonali.

Milada Horáková s prezidentem Benešem na snímku z roku 1947
Ostatky Horákové jsou 67 let po její popravě stále neznámo kde

Při oběšení tehdy popravčí odsouzeného nechal udusit, málokdy mu zlomil vaz. „Vězeň tak umíral několik minut, po třiceti sekundách ale ztratil vědomí. Tak zemřela i Milada Horáková,“ popisuje praktiky komunistů Diviš.

Německá preciznost nechyběla ani zde

Ve stejné místnosti stojí i figuríny s nacistickými a komunistickými uniformami. Tak jako figuríny z vitrín obchodů mají na tváři lehký úsměv. U jedné v černé německé uniformě se nachází další cenný exponát. Měchový fotoaparát z padesátých let a proti němu otočná židle s držákem na číslo. „Tuto židli používali jak nacisté, tak komunisté.

Vězeň si na ni sedl a stráž s ní jen pákou otočila do stran, aby odsouzeného mohla vyfotit. Číslo, které tu je nyní připevněné, patřilo Miladě Horákové,“ vysvětluje mechanismus Diviš. Milada Horáková byla vězněm číslo 2472. 

Nádraží Praha Bubny.
Výstava ukáže podobu památníku na místě židovských transportů

Ve stejné místnosti pod vitrínou leží otevřená kniha s ručním písmem. Vypadá spíše jako deník. „Jsou to záznamy z poprav nacistického kata Aloise Weisse. Při útěku ji tady zapomněl, takže známe všechna jména popravených, dokonce i časy jejich smrti,“ poznamenává nad záznamem Diviš. Mezi lety 1943 a 1945 Weiss z po-litických důvodů ukončil život 1.087 lidí.

Popravy vykonával v sekyrárně

Nejdříve přivedli nacisté odsouzeného pouze ve spodním prádle před komisi, v níž zasedali tři nacističtí funkcionáři, zapisovatel a lékař. Seděli u dlouhého dřevěného stolu, na zdech visely černé závěsy. Sdělili vězni, že bude popraven. Poté se ho chopili kat a jeho pomocníci a odvedli ho do vedlejší místnosti. Položili na gilotinu a sťali hlavu. „Celé to trvalo asi dvě minuty. Vězni byli po oznámení rozsudku v transu. Než se stihli bránit, bylo po všem,“ říká Diviš.

V popravčí místnosti panuje zvláštní ponurá atmosféra a po těle se rozlévá nepříjemný pocit. „Cítím se tak pokaždé, když sem jdu,“ popisuje Diviš. Kromě toho, že tam nacisté vykonali přes tisíc poprav, působí na pocity návštěvníka pohled na gilotinu a dalších asi sedm oprátek visících z kovové traverzy.

Lidice.
Vymazat Lidice z mapy se nacistům nepodařilo

Při detailnějším zkoumání gilotiny člověk zjistí, jak důmyslně byla zkonstruována. Kat s pomocníky dovedli vězně, položili jej na dřevěné lehátko, hlavu zavřeli do španělského límce tak, aby odsouzený měl čelo na koženém pásu, a pákou spustili šedesátikilový nůž.

Setnutá hlava spadla po plechovém plátu na zem ke kanálku, kde ji kat napíchl na tenkou železnou tyč a ukázal komisi. Mezitím gilotinu opláchli hadicí, aby ji připravili pro další popravu. „Lékař pak konstatoval smrt. Nebylo těžké poznat, že je člověk bez hlavy po smrti, Němci si ale zakládali na preciznosti. I proto vězně vodili ke komisi,“ vypráví o historii mluvčí. 

Ne každého čekala smrt hned

Pečliví ale nebyli Němci ve všech případech. Gilotinou popravovali pouze politické vězně, například vlastence, protože si mysleli, že je taková smrt více traumatizující. Pro Židy v této místnosti sloužily oprátky. „Postavili je na stoličku, navlékli smyčku a posunuli směrem do místnosti. A pak šel na řadu další. Mohlo jich takhle vedle sebe viset klidně i sedm,“ popisuje Diviš.

Strop přitom v sekyrárně není vysoký a traverza, na které oprátky visely, je ještě o něco níž. „Museli zde umírat dlouho a ve velkých bolestech, dusili se několik minut. Někteří mohli dosáhnout špičkami nohou na zem. Když to ale trvalo moc dlouho, věšeli se jim nacisté na nohy, aby udušení urychlili,“ pokračuje Diviš.

Rozhovor s pamětnicí války Zdenou Čapkovou
Trest pro ženu v lágru? Noc a den v márnici

Když nacisté dokončili popravu v sekyrárně, přenesli tělo do další místnosti, do rakvárny. Uprostřed ní je v podlaze zabudovaný kanálek a k němu vede mírně zkosená podlaha kvůli odtoku. „Sem pokládali katovi pomocníci bezhlavá těla, aby vykrvácela,“ ukazuje Diviš. Šmouhy po krvi a čištění jsou stále patrné. Naskakuje z nich husí kůže.

Rakve používali opakovaně

Podél stěny místnosti jsou ve dvou řadách naskládané jednoduché rakve ve tvaru kvádru. Večer po popravě do nich dávali nacisté těla mrtvých a pak je převezli do krematoria.

„Rakve používali opakovaně, ne pouze jednou na jednoho vězně,“ poznamenává Diviš u dvaceti schránek, ve kterých leželo postupně přes tisíc popravených. Vedle se nacházejí ještě dvě čtvercové bedny. „Do nich prý dávali useknuté hlavy, ale to nevíme jistě,“ zakončuje Diviš ukázku popraviště.

Viktor Wellemín
Bojoval u Tobruku i Dunkerku

Návštěva místa, kde vězni prožili své poslední chvíle, zanechává v člověku pocit úzkosti a nutí se zamyslet nad utrpením, které tam museli odsouzení prožít bez šance na útěk a spravedlivý soud.

„A právě Památník v pankrácké věznici slouží k tomu, aby tyto doby nebyly časem zapomenuty,“ dodává Diviš. V areálu věznice se pravidelně konají mimo jiné také pietní akce, při kterých lidé navštěvují i místo za vězeňskou nemocnicí, kde byla oběšena Milada Horáková.