Paní Taťána Machová se poprvé opila v 16 letech. „Když jsem si dala skleničku, spadl ze mě veškerý stres. Hrozně jsem se styděla a bála vystupovat před lidmi,“ popisuje své začátky s alkoholem Taťána.

Ráda chodila na diskotéky, skleničku už většinou dala doma před začátkem, aby měla náskok. „Pili tam všichni, takže mi nedocházelo, že to je problém. Pila jsem více než ostatní a často si nic z toho nepamatovala. Postupně se to stupňovalo, maturovala jsem střízlivá, diplomku už jsem obhajovala po dvou panácích tequily,“ vypráví.

Mobilní očkovací tým při vakcinaci proti koronaviru. Ilustrační foto.
Zájem o magistrátní očkování studentů je minimální. Roste počet nemocných dětí

Léčbu nastoupila ve svých 27 letech na ženské oddělení pro léčbu závislosti ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze U Apolináře. Od jeho založení před 50 lety v říjnu 1971 jím prošlo téměř pět a půl tisíce pacientek. A o pacientky rozhodně nemá nouzi ani dnes. Paní Taťána abstinuje již třináctým rokem. Podle statistik deset let po léčbě dnes abstinuje třetina přijatých žen a skoro dvě třetiny těch, které léčbu řádně dokončily.

„Před jakýmkoliv pracovním pohovorem jsem si dala minimálně dva panáky. Později se prodlužovaly intervaly, pila jsem často celý víkend. Přes týden jsem si večer otevřela flašku vína a vypila půlku, později to byla celá lahev. Ráno jsem vstávala v 6 hodin a šla běhat, to nebyl žádný problém,“ popisuje Taťána. Dle jejích slov se člověk mentálně mění a problém si nepřipouští. Pokud se nějaký přece jen vyskytne, viní z něj ostatní.

Poruchy příjmu potravy

Do toho ještě navíc přišly problémy s poruchou příjmu potravy. „Měla jsem hrozné stavy, ráno jsem si musela dát skleničku, někdy jsem ji i vyzvracela, žaludek už nemohl. Musela jsem ale vypít další, abych mohla fungovat a jít do práce. V práci jsem si dávala kávu a lila si do ní tajně vodku,“ říká Taťána.

Že má s alkoholem problém, si uvědomila ve 26 letech, rok před nástupem na léčbu k Apolináři. Myslela si, že se vše zlepší, když změní práci a rozejde se s partnerem, kvůli kterému se dostala do dluhů. Jednou vydržela za cenu těžkých absťáků nepít týden. „Po týdnu jsem jela do Prahy do práce v lodičkách a kostýmu. Koupila jsem si na cestu flašku. Nedojela jsem tam, samozřejmě. Nic si z toho nepamatuji. Probudila jsem se někde v parku a jen vím, že mě nějací kluci okradli,“ vypráví.

K léčbě jí donutil až vlastní strach z naprosté ztráty kontroly nad svým životem ve 27 letech a podpora rodičů. „Našla jsem tisíc výmluv, proč mám právo pít, protože jsem měla přísné rodiče, těžkou práci, smůlu na partnera…,“ vypočítává.

Vizualizace přestavby metra Českomoravská v Praze 9.
Městská část Praha 9 chce novou čtvrť, snaží se pro ni získat pozemky

Podle vedoucí lékařky Kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice Olgy Pecinovské přichází na její oddělení většina žen už jako nezaměstnaných, nebo mají od zaměstnavatele podmínku léčby. „Ženské pití je ve společnosti velice stigmatizováno. To přispívá k tomu, že k nám ženy nechodí včas, jsou pitím zdevastované,“ popisuje Pecinovská.

Že ženy jsou metlou lidstva mnohem více ohrožené než muži, rozhodně není podle odborníků žádné klišé. Za problémem nestojí jen fyziologické rozdíly mezi oběma pohlavími, ze kterých vyplývá i pomalejšímu odbourávání toxických látek. „Ženy většinou pijí kvůli psychickému stavu, snaží se odstranit potíže. U mužů je vývoj spíše společenský. Konzumují pravidelně alkohol s přáteli a později se přidají psychické potíže,“ vysvětlil primář kliniky adiktologie Petr Popov.

Paní Taťána dochází pravidelně na doléčovací jarní a podzimní programové pobyty k Apolináři, dle svých slov s pravidelností jako lidé slaví Velikonoce či Vánoce. A bez alkoholu vede spokojený život po 13 let.