Pan František se vyučil zedníkem, řemeslo ho však živilo jen krátce, než nastoupil na vojnu. „Po návratu z vojny jsem si říkal, vyučený jsem, půjdu na brigádu někam do dolů,“ vypráví. „Nabízeli mi ale jen uhelné doly v Ostravě a na Kladně. Tam jsem nechtěl kvůli jedovatým plynům,“ dodává.

Vzápětí dostal nabídku na práci v Jáchymově, to ale odmítl, jelikož to měl z jižních Čech příliš daleko. „Příbram byla ale jen sto kilometrů. Začal jsem pracovat a už za dva měsíce jsem si koupil motorku,“ dodává.

close Logo Prahy. info Zdroj: Studio Najbrt zoom_in Z práce, kterou bral zpočátku jako brigádu, se vyklubalo 14 let dřiny v uranových dolech. „Je to tvrdá skála. Tam se pořád jen vrtá a střílí. Po odpalech a odstřelech se vyplachuje. Byly tam i pět kilometrů dlouhé chodby. Poprvé jsem se spustit dolů trochu bál, za dva tři měsíce si zvyknete a už vám to ani nepřijde,“ dodává.

Dnes ve svých 87 letech vzpomíná hlavně na hezké chvíle. „Bylo to bezvadné, měli jsme spoustu výhod. Soboty a neděle byly volné, dělalo se jen šest hodin,“ říká. Podle zákona z roku 1969 musel ten, kdo měl odpracováno v dolech deset a více let, odejít. „Někteří z nás měli i 18 let. „Nikdy jsem nekouřil, kdybych kouřil, tak už bych tu nebyl,“ vysvětluje. „Jako sport jsem dělal plavání a samozřejmě jsem zpíval,“ dodává.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.