Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Manželce jsem ze západního Německa dovezl 23 druhů jogurtů

Praha 4 - Z vyprávění svého tatínka si pamatuje, že když se před pětaosmdesáti lety narodil, byla taková zima, až praskaly stromy. „Ale co jsem měl včera k obědu, to vám už neřeknu," směje se Václav Vendolský.

8.2.2014
SDÍLEJ:

FOTKY JAKO JEDINÉ VZPOMÍNKY. „Manželku jsem ztratil před čtyřmi roky, syna ještě dříve. A přitom pro něj jsem vlastníma rukama postavil v Kunraticích dvougenerační dům…“Foto: DENÍK/Veonika Cézová

Jak sám zdůrazňuje, ani na stará kolena mu humor není cizí. Dokazuje to hned na začátku našeho povídání, když se vrací zpátky v čase do dob svého dětství. Do Zlína.

„Narodil jsem se jako poslední osmé dítě, když bylo mamince už 43 roků! A tehdá nás bylo pět kluků a tři holky. A já a dva moji bratři jsme spali na jedné posteli, oni dva hlavou normálně, já jim jako ten nejmladší v nohách…"

„A nedostal jste někdy kopanec?" zajímá mě. „No, je to možné. Od té doby jsem na hlavu," usmívá se Václav, jehož otec se znal osobně s Tomášem Baťou.

Mazáci a bažanti

Do Prahy se Václav dostal záhy, jako voják v roce 1952. A v Karlíně na Invalidovně, kde dva roky sloužil, poznal i svou osudovou lásku. „Bylo to hned první rok, kdy jsem tu sloužil na nádraží. My jako mazáci jsme šli naproti bažantům nováčkům, kteří tam zrovna rukovali. A ten den jsem se i zamiloval."

Na nádraží postávala krásná dívka s postarší paní. „Ta paní si mě pořád prohlížela. A pak jsem slyšel, jak říkala mé budoucí manželce To je ale hezký panáček, viďte? A ona odpověděla: Ano, to je!"

Václav se později od své ženy Libuše dozvěděl, že se dlouhou dobu bála, že zůstane na ocet.

„Bála se, že se nevdá, protože byla hodně vysoká. Dokonce hrála volejbal. Jenže pak uviděla mě, statného chlapa… A byla ruka v rukávě. Hned jsme si na večer domluvili rande."

Jenže první schůzka se nekonala, protože Václav popletl, kde se měli sejít.

Rande, které nebylo

„Já jsem to tehdá v Praze moc neznal. A tak jsem vystoupil z tramvaje a čekal na ni na Václaváku u koně a ona čekala o dvě zastávky dál! Když jsem si po chvíli uvědomil, že jsem měl jet jinam, už tam nebyla. Zpětně mi pak řekla, že tam na mě čekala patnáct minut a pak to vzdala. A babičce doma brečela. A ona jí chlácholila: Takových panáčků ještě bude! Ale nebylo!" říká s hrdostí v hlase Václav.

Libuši natolik okouzlil, že za ním přišla druhý den do kasáren.

„Podívejte, takhle jsem vypadal," vytahuje Václav z pytlíku fotky ze svatby. „Fešák," hodnotím uznale. „No," přitakává spokojeně Václav, po kterém chtěla Libuše po čtyřech měsících známosti dítě.

A co on na to? „Gentlamouni přece neodmítají!" směje se.

Svatbu měli o pár měsíců později na radnici ve Vršovicích.

„Bylo to asi tři měsíce po měně, kurz 1 ku 5, každý jsme dostali pouhých 60 korun! Byl jsem proto rád, že mi přijeli na svatbu někteří sourozenci, každý mi dal dvě stě korun. Vždyť bez nich bych neměl ani na svatební fotky!"

Celý život truhlářem

Od čtrnácti let Václav dělal řemeslo. A truhlařině byl věrný celý život. Z Kunratic, kde si sám postavil dvougenerační dům, nejdříve dojížděl za prací do Liboce.

„Jenže to bylo přes celou Prahu, hrozná dálka. Pak jsem zjistil, že byla v Kunraticích kdysi dílna, toho času zrušená. A tak jsem ji ještě s jedním řemeslníkem obnovil. A nakonec nás tam bylo pět!"

Zakázky dostával Václav od komunálu v Modřanech. Tu bylo potřeba udělat kilometr lišt, tu něco spravit, tu něco smontovat. „Do montáží se ale nikomu nechtělo. Mě to bavilo. A díky tomu jsem se už tehdá dostal do světa. S těmahle rukama!"

A kam? Hlavně na výstavy do západního Německa, do Koreje, ale i do Montrealu.

„V Kanadě jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet na Niagaru. Tři kluci jsme chtěli jet, ale ti ostatní říkali: já radši koupím manželce svetr! Ale já řekl, to já ne, já radši pojedu na výlet," vypráví Václav. „A co byste udělala vy?" ptá se mě.

Když si představím známé vodopády, automaticky říkám, že to samé. „No vidíte. A když jsem tam k nim přijel… to byla přeci taková nádhera! Takové vody!"

Do Montrealu jel s řemeslníky i očko, elektrikář, který měl výpravu hlídat, aby nikam neutekla. „Ale byl neškodný, vlastně fajn chlap," říká Václav, kterého po cestě na Niagaru šokovaly místní sedmiproudové silnice.

„A to obrovské auto! To byste nevěřila. Seděli jsme s tím očkem vzadu a já říkám: kde jsi? Takový to byl velký koráb…"

„KDYŽ JSEM SE ŽENIL, zrovna bylo po měně. A dostal jsem pouhých šedesát korun. Byl jsem proto rád, že mi přijeli na svatbu někteří sourozenci, každý mi dal dvě stě korun. Vždyť bez nich bych neměl ani na svatební fotky!“

Manželka Libuše ale o dárky z cest nikdy nepřišla. Václav je vozil pravidelně.

„Když jsem byl třeba v západním Berlíně v roce 1980, tak jsem manželce koupil sedm roláků. A každý jiný. A nebo jogurty! Když jste v Čechách chtěla barevný jogurt, řekli vám v krámě, ať si do toho bílého dáte marmeládu. Ale v Berlíně? Když jsme jednou odjížděli, šel jsem do obchodu, kde jsem manželce koupil 23 jogurtů. Když jsem jí je přivezl, byla z toho úplně na větvi." Stejně jako z hromady igelitových tašek, kterých Václav přivezl z jedné turistické výstavy.

Kufr plný igeliťáků

„Na konci výstavy jsem postupně chodil od jednoho stánku k druhému a nabral jsem si tam stovky igelitových tašek. Domů jsem jich přivezl plný kufr! A manželka pak k nám domů pozvala kamarádky. No a jak se po těch taškách zaprášilo…"

Z východního Berlína pak za půlku diet zase vozil rozinky, záclony a kotlety masa zabalené v osoleném hadru.

Když zrovna necestoval, pobýval Václav nejraději v Kunraticích, v dvougeneračním domě, který postavil hlavně pro svého syna.

„Tehdá jsem koupil parcelu za šest korun na metr čtvereční. A dnes? Stojí to tam šest tisíc! Jen moje parcela bez domu by tak stála 4,5 milionu korun…" Krásný domek, který mi ukazuje na fotce, si ale Václavův syn dlouho neužil. „Já to stavěl kvůli němu. Jenže pak přišla ta nehoda… A my o syna přišli."

S manželkou se tak rozhodli po revoluci jedno patro pronajmout. „Soused to pronajímal Němcům, platili v markách. Navrhl mi, ať to zkusím taky. Tak jsem to zadal taxikářům, ať mi tam někoho seženou. Jo taxikáři, to byli největší zloději," směje se Václav.

Zájem byl obrovský. A tak se za několik let u Václava vystřídal Brazilec, Němci či Italové. „Taliáni z nich byli nejlepší. Ti pořád něco nosili manželce. A já zase kvůli nim dokonce koupil mrazničku. Oni tu totiž nakupovali hovězí maso, které měli v Itálii drahé co tam stálo sto gramů, tady si toho za stejný peníz koupili pět kilo! A tak to u nás vždycky zamrazili a vozili do Itálie, kde s tím kšeftovali. A z Itálie zase dováželi bundy."

Na nedostatek peněz si Václav nikdy nemohl stěžovat. „Ano, měl jsem jich dostatek. Díky tomu, že jsem dělal rukama. Nebyl jsem líný."

O víkendech a po večerech chodil stavět družstva. Na Bořislavku, na Žižkov či na Petřiny, kde sám nějaký čas bydlel.

Pomáhal i u Viktora a Jany Preissových, jeho sousedů z Kunratic. „Když jsme chodili třeba nakupovat do krámu Víťa, jak mu Jana říkala ho poslala vždy s papírkem. A já ho měl od manželky taky. Tak se mi vždycky smál „Vendolský taky blbej, taky blbej?"

Šest měsíců s Janou Preissovou

V herecké rodině strávil skoro půl roku. Ložnici jim obložil modřínem, udělal schodiště, vchodové dveře… A do toho slýchával od Jany Preissové veselé historky z natáčení. „Jana? To je prima ženská! Vždycky mi povídala o tom, jak točili Jak dostat tatínka do polepšovny, jak už byla v jiném stavu a lezla tam po skalách…"

Za svůj život si Václav pořídil pět nových aut. „Nikdy jsem neměl žádné půjčky. Jen jednou, u prvního auta, jsem dostal telegram, abych si už pro auto přišel, že je připravené. Chybělo mi sedm tisíc, které mi narychlo půjčil děda. Jinak jsem si na všechny vždycky našetřil," zdůrazňuje Václav, který si naposledy koupil fabii za 280 tisíc korun.

Václav nikdy nebyl ve straně. „A přesto se mi dařilo skvěle. Měl jsem totiž zlaté ruce," směje se. Do strany nevstoupila ani jeho manželka. „Tehdá chtěla pracovat jako úřednice v Rudém právu. Šla se tam zeptat a kádrovák se jí vyptával: „A soudružko, jsi ve straně?" A ona řekla, že ne. Ten kádrovák jí řekl, že to nevadí My tady taky potřebujeme někoho, aby pracoval…"

V Kunraticích žili s manželkou ještě před čtyřmi roky. „Pak ale přišel 4. leden a já zůstal sám. V celém tom baráku. Vydržel jsem to tam ještě následující dva roky. Jednou jsem ale šel na nákup, v hale jsem zakopnul a to byl konec." Zlomil si kotník, koleno, stehno a ruku. Dva dny ležel bezvládně na podlaze, než ho tam našli.

„Přitom bylo otevřeno, ale bohužel nikdo za tu kliku nevzal. Pak jsem byl devět měsíců v krčské nemocnici a skončil jsem tady v krčském domově důchodců."

Když se spolu loučíme, mává mi a v očích má tolik klukovské radosti, že si ho lehce představuji znovu jako toho vojáčka, který se na nádraží bláznivě zamiloval do své ženy. Jediné svého života. O tom, že to bylo manželství opravdu idylické, svědčí i Václavova poslední vzpomínka.

„Jednou jsem jel zase do Německa, přišel jsem si do Strojexportu na Václaváku pro pas, letenku, peníze. Manželka tou dobou dělala ve Washingtonově, tak jsem se jí šel pochlubit Hele, v pondělí jedu do Berlína a tady jsou peníze a ukázal jsem jí ty stomarkovky. A slyšely nás její kolegyně z práce, které jí hned říkaly: Líbo, nepouštěj ho tam, on tam půjde určitě na porno! A ona jim na to řekla Holky, ten by byl blbej, kdyby tam nešel…"

Autor: Veronika Cézová

8.2.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Celkem na úseku dálnice D6 bouralo 42 aut.
AKTUALIZOVÁNO
41

Nehody více než čtyřiceti vozidel zablokovaly dálnici D6 u Prahy

Deskové hry si můžete v Tyršově domě zahrát až do neděle.
15

Největší festival deskových her zavítal do Tyršova domu. Koná se už po sedmnácté

Kellnerova nadace odmítá Babišova slova, že nejde o charitu

Rodinná nadace nejbohatšího Čecha Petra Kellnera a jeho manželky Renáty se ohradila proti slovům dalšího miliardáře a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše v časopisu Forbes, že Kellner si udělal školu, ze které pro sebe čerpá dobré absolventy. Babiš magazínu řekl, že takovou činnost nepokládá za charitu.

Superdebata Deníku: ptejte se Babiše a dalších lídrů

Pokud chcete ještě něco vědět před volbami od kandidujících stran, máte šanci se zeptat právě teď. Deník ji vašim jménem položí už ve čtvrtek 19. října, tedy den před parlamentními volbami, desítce lídrů politických stran při závěrečné předvolební debatě v sídle listu.

Startuje soutěž Chance být hvězdou. Točte a posílejte videa

Parádičky, skvostné góly. Bláznivý maskot, hluční fanoušci (a sličné fanynky). To všechno přináší fotbal. A právě dnes startuje soutěž, jež určí, kde najdete ty nejzajímavější borce.

Nový šéfdirigent České filharmonie Byčkov má smlouvu na pět let

Ředitel České filharmonie (ČF) David Mareček dnes v pražském Rudolfinu za přítomnosti ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) podepsal pětiletou smlouvu s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Čtyřiašedesátiletý Američan ruského původu filharmonii povede po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi. Semjon Byčkov byl jmenován šéfdirigentem a hudebním ředitelem České filharmonie od sezony 2018/2019. Orchestru se současně ujmou dva hlavní hostující dirigenti Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení