VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pamětník Jaromír: Děda jako poslanec jezdil s Masarykem do vídeňského parlamentu

Libeň - Jeho život začal stylově na ostrově. Narodil se totiž v již zaniklé porodnici na Štvanici hned vedle stadionu. Nejdříve bydlel devadesátiletý Jaromír Šída v Libni naproti sokolovně v jednopatrovém domě, kde měl děda z otcovy strany krejčovství. „Už v roce 1929, kdy byly ty kruté mrazy, jsme se přestěhovali do novostavby blíž k Palmovce, kde bydlím dodnes," říká libeňský patriot Jaromír Šída.

7.2.2015
SDÍLEJ:

JEDNU Z NEJHEZČÍCH ŠKOLNÍCH VZPOMÍNEK má devadesátiletý Jaromír Šída na paní učitelku Kořínkovou. „Zatímco před ní nás učil přísný pan učitel, který neváhal použít rákosku, paní učitelka Kořínková, s blond kudrnatými vlasy, nás úplně změnila."Foto: Deník/Veronika Cézová

Novostavbu tehdy stavělo družstvo, které založili v Karlíně sociální demokraté. Ti také postavili jeden z prvních domů na konci Pernerovy ulice. Než postavili Jaromírův dům, stály v ulici jen tři další baráky. „Pamatuji si, jak tu bylo věčně samé bláto. A také objekt starého pivovaru, který už však nefungoval."

Jaromírův dědeček z matčiny strany byl sociálně demokratickým poslancem, který pravidelně jezdil do vídeňského parlamentu.

„Ve vlaku měl povolenou jako poslanec první třídu. A představte si, že jel kolikrát i s Masarykem, jenž tam také jezdil. Ale jen do doby, než Franz Josef rozpustil parlament a dědeček musel narukovat do Haliče."

Jaromírův otec ještě za starého Rakouska pracoval v židovské firmě Löbl v Celetné ulici jako obchodní příručí. „Když ale přišla první světová válka, měl obavy, že bude muset narukovat. Starší bratr ho doporučil na dráhu, kde tou dobou sám pracoval."

Díky tomu se sice otec vyhnul vojenské službě, musel ale sloužit tam, kde bylo zrovna třeba. A tak se dostal skoro na dva roky jako průvodčí do Haliče.

„To ještě jezdily takzvané bumláky tedy osobní a nákladní vlaky dohromady. Když vlak přijel do stanice, museli vyvěsit mašinu, něco odstavili, něco přistavili a cestující museli čekat," popisuje Jaromír.

Otec velmi často jezdil trasu z Haliče přes Podkarpatskou Rus až do Maďarska. Během jedné služby tak mluvil rovnou čtyřmi jazyky. Se spolupracovníky česky, služebně německy, na Podkarpatské Rusi rusky a na maďarském území přidal pár maďarských slovíček.

Sestra jako dárek k Novému roku

V jednatřicátém roce šel Jaromír do školy. A o pět let později přestal být jedináčkem. „Na začátku roku jsme dostali v češtině za domácí úkol napsat, co nám přinesl 1. leden. Začal jsem něco sepisovat, ale maminka mi poradila, ať napíši, že se mi narodila sestřička. A já pak ve škole od paní učitelky Kořínkové dostal jedničku. A navíc podškrtnutou! Tak moc se to paní učitelce líbilo," říká s hrdostí v hlase Jaromír, jakoby právě odcházel od katedry.VZORNÝ STUDENT. Zároveň však Jaromír se spolužáky založil na gymnáziu studentskou ilegální organizaci.

Na paní učitelku Kořínkovou má jen ty nejlepší vzpomínky. Aby ne. Před ní dostávali od přísného pana učitele rákoskou. „Špatně jsme se vyjádřili, něco jsme nesprávně napsali… A hned to bylo. Zato paní učitelka Kořínková, s blond kudrnatými vlasy, nás úplně změnila." Za půldruhého měsíce se tak z rošťáků stala nejlepší třída.

Jaromír byl jako výborný student vybrán pro studium na libeňském gymnáziu.

Skoro šedesát dětí ve třídě

„Celkem nás tam šlo z třídy sedm. Tehdy však byly třídy početnější než dnes. V páté obecné nás bylo hodně přes třicet. A na gymnáziu v tercii, když v roce 1938 odcházeli lidé ze Slovenska, Sudet a Podkarpatské Rusi, dokonce sedmapadesát!

Do normální učebny jsme se samozřejmě nevešli, a tak jsme se učili v takzvané zpěvní síni, ve které ten, kdo seděl v poslední lavici, už pomalu neviděl ani na tabuli."

Když v osmatřicátém roce přišel Jaromír po prázdninách do školy, tušil, že nastanou krušné časy. „Nevěděli jsme sice, co s námi Hitler udělá, ani jak nás pak Anglie a Francie zradí, ale cítili jsme, že nastává nahnutý čas."

Do školy s plynovou maskou

Při mobilizaci si lidé dělali zásoby, zřizovali si úkryty, ve velkém kupovali plynové masky. „I my tenkrát do školy chodili s plynovými maskami. A to ještě náš dějepisář profesor Matauch se tloukl do prsou a měl vlastenecké řeči… Pak to ale sklaplo. Němci zabrali pohraničí a bylo zle."

A to ještě netušil, co se odehraje 15. března 1939. Jaromír vzpomíná, že silně sněžilo, byl mokrý sníh, na chodníku ho bylo dobrých patnáct centimetrů. „Hodně to čvachtalo. A když jsme přišli do třídy, už byly zvěsti, že nás zaberou Němci. Viděli jsme, že i profesoři nebyli ve své kůži. A když k nám po velké přestávce přišli, seznámili nás s tím, že nás okupuje wehrmacht."

Ze školního rozhlasu se studenti před odchodem domů dozvěděli, že nesmí jít v hloučcích, mohou nejvýše tři pohromadě a musí mezi nimi být dostatečné rozestupy.

„A když jsme vyšli ven, viděli jsme, jak od Kobylis tehdy po Primátorské třídě jeli Němci. Jely tam tanky, obrněná vozidla, pásová vozidla s asi dvaceti vojáky, nákladní auta, kanony, občas polní kuchyně…"

V roce 1940, poslední den na vysvědčení, se s Jaromírem loučil spolužák Petr Šik, který bydlel vedle sokolovny.

Spolužák uprchl, spolužačka zahynula v táboře

„Byl to Žid. A díky tomu, že byli jeho rodiče bohatí, uplatili německého ouředníka, aby dostali vízum do Anglie a mohli jet pryč. A myslím, že se jim to nakonec i podařilo."

Tolik štěstí naopak neměla další jeho spolužačka Evička Steinerová. „Bylo to typická Židovka. A dokonce uměla číst i židovské písmo. Od roku 1940 nesměly židovské děti studovat na střední škole, takže jsem o ní neměl zprávy. Až později jsem se dozvěděl, že zahynula v koncentračním táboře."

Libeň obsazená esesáky

O atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha se Jaromír dozvěděl také ve škole. O velké přestávce přišla do třídy profesorka, která jim řekla, co se stalo. „A následovaly dvě nejhorší noci. V půl jedné u nás doma někdo zvonil, a tak šli rodiče otevřít. Vstoupil důstojník SS a náš protektorátní strážník.

Důstojník procházel byt, tak jsem raději zůstal ležet na gauči v ložnici. On ke mně ale přišel, chytl za rameno a vytáhl z postele!" Otevírali všechny skříně, a když nic nenašli, pokračovali do dalších pater.VZORNÝ STUDENT. Zároveň však Jaromír se spolužáky založil na gymnáziu studentskou ilegální organizaci.

Druhý den se vše opakovalo nanovo. Jen s tím rozdílem, že Jaromírův otec nebyl doma.

„Celá Libeň byla obsazená esesákama, občas jsme slyšeli střelbu. Proto jsme radši vstali, oblékli se a čekali, co bude. Bylo asi pět ráno, když u nás zazvonili. Přišel k nám gestapák v civilu s klopeným kloboukem, prohlížel si byt, počítal, kolik nás je…

Pak chtěl vidět skříň, kterou jsme měli s otcem dohromady. Když jsem mu ji otevřel, viděl tam otcovu sváteční železniční uniformu. A hned pátral po tom, čí je."

Jaromír mu plynnou němčinou vysvětlil, že otce, který je právě ve službě jako vlakvedoucí.

„Gestapákovi se uniforma moc líbila. A stejně tak mu imponovalo, jak umím německy, tak jsem mu vysvětlil, že jsem se to naučil ve škole. A hned byl jak milius! Pak jen matce řekl, že do osmi hodin ráno nemáme vycházet na ulici, že by se jinak střílelo. A byl pryč."

Heydrich už tu dlouho nebude…

Do třídy s Jaromírem chodil spolužák Přerovský, jehož otec byl docentem na Bulovce. „Asistoval tak při léčbě Heydricha. A troufl si na to, že svému synovi navlékl bílý plášť a vzal ho s sebou, aby se na Heydricha podíval. Když potom přišel do třídy, řekl nám: Ten tady dlouho nebude, ten je rozsekaný… Tak jsme to měli z první ruky," směje se Jaromír.

Jako by to bylo dnes, vybavuje si do detailu i květnové povstání. V sobotu v poledne jel do Lucerny, kde měl pro sebe a kamaráda sehnat lístky na film s Rudolfem Hrušínským. „Sednul jsem si na čtrnáctku, před půl dvanáctou jsem přijel zpátky do Libně a slyšel jsem, že se u rozhlasu střílí a svolávají všechny, kdo mají zbraně, ať přijdou na pomoc."

Ilegální organizace

Ještě na škole v sextě založil se spolužáky studentskou ilegální organizaci. A jeden z jeho blízkých kamarádů Jarda Sládek byl za protiněmeckou činnost zavřený. „Nebylo mi tedy dvakrát dobře a stále jsem nevěděl, jestli si pro mě gestapo také nepřijde. Když pak vypukla revoluce, věděl jsem, že je s Němci konec. A že musím jít ke škole."

Měla tam být velká sešlost, ale nakonec tam dorazil jen jeden další student. Přesto se u gymnázia odehrála scénka, na kterou Jaromír nikdy nezapomene.

„Stál tam ředitel Matauch a profesor Šimon, který byl velký sokol a tělocvikář. Šimon chtěl přebrat klíče od školy, protože Matauch jako Čech zklamal. A Šimon si dopředu asi zavolal policistu, protože když se tam začali hádat, přijel nějaký praporčík a nařídil Matauchovi, aby Šimonovi předal klíče."

Řediteli se pochopitelně nechtělo, ale když tělocvikář pohrozil, že mu jednu „sekne", podvolil se. Policista ho pak vzal za límec kabátu, strčil do auta a symbolicky si oprášil ruce. „A poznamenal: Já se s tebou nebudu ty hajzle štvát. Na to nemáme čas…"

I němečtí vojáci se radovali

Od školy Jaromír slyšel, že se střílí v Grabově vile, kde byla ubytovaná Hitlerjungend. „Měli tam samopaly, takže jsem tušil, že tam asi moc platný nebudu, a tak jsem obešel naší školu a přešel kolem sokolovny, kde zrovna ozbrojení revolucionáři zastavili nákladní auto s německými vojáky. Oba dva ochotně vystoupili a říkali: Jen si tu všechno vezměte… Smáli se a naznačovali, že už jsou také rádi, že je konec války."

Pak přišla výzva, aby šli Pražané stavět barikády. „A tak jsme šli. Říkalo se tam u fajfkárny, dnes je tam tunel pod tratí, už dávno zasypaný. A na tom místě jsme až do setmění stavěli barikády. V noci jsme pak u nás v baráku stavěli hlídky. A kdykoli jsme slyšeli střelbu, schovávali jsme se v krytu ve sklepě."

Psal se 9. květen. Bylo asi půl páté ráno, když se Jaromír probudil a matka mu řekla, ať se jde podívat ven, jak to vypadá.

„Vyšel jsem před barák a mrtvo. Na ulici jak po střelbě, zbytky z barikád, cihly, různé harampádí… Šel jsem podél zdí, kdyby ještě náhodou někde stříleli. Věděli jsme totiž, že pražští Němci byli zabarikádovaní na půdách a stříleli po našich lidech.

Došel jsem až na roh našeho bloku a stále nikde ani živáčka. A za chvíli jsem od Kobylis slyšel hučení…"

Do poslední chvíle obezřetný

Naproti sokolovně viděl vojenské auto. A za ním tank. Na dálku si však netroufal hádat, jestli to jsou Němci, Rusové nebo Američani. „Popojeli a najednou se k nim začali s nadšením sbíhat lidi. Pomyslel jsem si, že tohle už Němci asi nebudou."

Pro jistotu ale stejně ještě zalezl za sloup. Co kdyby náhodou… Auto s tankem zatím popojelo ke škole. V přízemí se otevřela okna a někdo nadšeně mával.

„A až když ke mně popojeli blíž, na most přes Rokytku, už jsem viděl zblízka rudou hvězdu…"

Autor: Veronika Cézová

7.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.
3

Psí louka jako prevence hádek a přestupků? Funguje to jen někde

Pražský okruh. Ilustrační foto.
24

Úsek Pražského okruhu získal kladné stanovisko EIA

AUTOMIX.CZ

Má vaše škodovka jedno zrcátko menší než druhé? Víte, proč to tak je?

V devadesátých letech se začal zejména u německých aut objevovat zvláštní jev. Mnozí z vás si dost možná všimli, že starší auta koncernu Volkswagen, ale i Mercedesy nebo vozy BMW, mají na straně spolujezdce výrazně menší zpětné zrcátko, než je to na straně řidiče. Proč to ale tak je?

Exředitel Pražské strojírny bral 10 let plat na neplatnou smlouvu

Bývalý ředitel městské firmy Pražská strojírna Vladimír Říha bral zhruba deset let plat na základě neplatné pracovní smlouvy. Vyplývá to z dnešního verdiktu soudu, uvedl server iDnes.cz. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodoval o žalobě, kterou se Říha domáhal doplacení části platu po odvolání z funkce. Podle soudu ale byla Říhova smlouva neplatná, protože byl zároveň v čele představenstva firmy.

DOTYK.CZ

Dojetí z Prahy: Apple natočil světovou vánoční reklamu v české metropoli

/VIDEO/ Mezinárodní firmy proslulé dojemnými vánočními spoty nezůstaly ani letos nic dlužny své pověsti a snaží se získat zákazníky na minipříběhy plné emocí. Letos se k nim přidal i Apple, který navíc svou světovou vánoční reklamu natočil v Praze. 

Ve Strašnicích se koná poslední rozloučení s Wabim Daňkem

/VIDEO/ Ve velké obřadní síni v pražských Strašnicích se dnes koná poslední rozloučení s písničkářem Wabim Daňkem, který zemřel 16. listopadu ve věku 70 let. Daněk bojoval se zdravotními problémy už delší dobu, v létě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, musel zrušit své koncerty.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT