S otcem občas jezdila za příbuznými do Prahy. Jeden z výletů se od těch ostatních výrazně lišil. „Museli jsme jít na vlak už v pět hodin ráno. V devět jsme vystoupili na Wilsonově nádraží,“ vzpomíná na válečné časy, kdy jí bylo 12 let. Z peronu vedla dlouhá podzemní chodba, na jejímž konci bylo schodiště, kde však stála ozbrojená kontrola.

„Když táta kontrolu spatřil, dal mi do ruky malý dětský kufřík, vůbec jsem nevěděla, co v něm je. Poslal mě samotnou napřed pár kroků před ním. Prošla jsem až ke dveřím na konci. Nikdo mě nekontroloval,“ říká Kolihová. Teprve poté podle vlastních slov zjistila, že kufřík byl plný syrového sádla. Její příbuzní tehdy žili v Praze ve skromném bytě ve Vršovicích a pomoc jim přišla nesmírně vhod.

Později se také paní Kolihová přestěhovala do Prahy, kterou si zamilovala. Její bratr byl šikovný obchodník, ale poválečné časy podnikání nepřály. „Toužil stát se letcem, nakonec se ale mohl vyučit strojním zámečníkem a díky své šikovnosti získal práci na letišti,“ vypráví.

Díky bratrovi pak v 50. letech minulého století dostala místo na letišti jako manipulantka v hangáru a pracovala také jako pomocná síla v účtárně. Setkávala se i s piloty. „Nastupovali tam mladí kluci, které vybírali na vojně. Do jednoho jsem se zamilovala,“ vzpomíná paní Věra. Mladík už ale měl dívku, a vztah proto brzy ukončila.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.