Otec pana Tomeše zahynul za druhé světové války v koncentračním táboře. „Vůbec jsem se s ním nepoznal. Pracoval pro Židy jako obchodní zástupce a dostal se do maléru. I když Žid nebyl, tak to odnesl. Máma u těch samých Židů dělala služku. Tu Němci sebrali a nasadili na práci do muniční továrny,“ říká pan Tomeš.

S bratrem si je vzal k sobě strýc do malé zapadlé vísky Lipová Lhota, která už dnes neexistuje. „Strýc měl velké hospodářství. Žili jsme takovým surovým životem, žádní doktoři. Velkostatkář byl ranhojič na koně, ten dokázal vyléčit cokoliv,“ vzpomíná. „Mě vyléčil tím, že z vajíček vzal bílek, nalepil to na plátno a obvázal mi ránu. Babička pro změnu věřila na bylinky, sbírala například podběl,“ dodává.

„Lipová Lhota měla tehdy jednadvacet čísel. Neměla svoje zastoupení ve státní správě. Nejvyšší šéf byl statkář, pak tam byl ještě jeden vzdělanec, který dělal něco jako starostu,“ dodává.

Nemít silnici bylo výhodné

Do vsi tehdy nevedla pořádná silnice, což mělo za války řadu výhod. „Nemohli jsme si stěžovat, nechalo se tam dělat všelicos, co by jinde neprošlo,“ říká s tím, že načerno se zabíjela například prasata.

V 50. letech si pak půdu rozebrala zemědělská družstva. „Já myslím, že už tam dnes nestojí vůbec nic. Byl jsem tam naposled, když to převzaly státní statky,“ dodává.

Po válce se s bratrem vrátili k matce a žili společně nějaký čas v Holýšově. „Šel jsem se pak učit do Škodovky jako slévač. Když po válce nastoupil Ludvík Svoboda jako ministr obrany, plzeňská Škodovka mu nabídla své učně pro armádu. „Tak jsem se dostal na vojnu,“ vypráví.

Pan Tomeš vystudoval Školu důstojnického dorostu v Liberci a později Tankové učiliště Klementa Gottwalda ve Vyškově. Vojenské profesi se věnoval naplno a v roce 1955 vyšel z Vyškova jako poručík.

„Vybírali tam muže na míru, aby se vešli do tanku,“ říká. „Když jsem měl odpoledne po 16. hodině své věci v pořádku, mohl jsem jít každý den na vycházku,“ dodává.

Pan Tomeš se tak zúčastnil všech velkých vojenských cvičení, která se tehdy pořádala. „Tank je snazší řídit než auto. Ten, když jede, tak jede a nikam nekličkuje,“ vypráví. „My tankisti jsme byli tak zvyklí a otlučení. Jelo to a řvalo jako kráva a u toho jste i usnul. Jezdívali jsme většinou čtyři: velitel, střelec, řidič a nabíječ. Bývalo nás i pět, jeden byl kulometní střelec, který seděl vedle řidiče, toho ale později vyndali,“ dodává. Díky ventilaci bylo i v těsném prostoru spíše zima než horko.

 Logo Prahy.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.