Otec paní Marie bojoval v první světové válce a byl vážně zraněn. Domů se vrátil jen díky notné dávce štěstí. „V Polsku dlouho leželi v zákopech, bojovali tehdy na zelném poli,“ vypráví vzpomínky svého otce, který na frontě málem zahynul. „Tatínek mi vyprávěl, jak leželi mezi zelím a měli hlad, tak nejedli nic jiného než to zelí,“ říká. „Jak jim zelí chutnalo, u nás takové dobré zelí není, říkali si vojáci mezi sebou,“ dodává.

Tatínek byl vážně postřelen do nohy a nemohl chodit. „Když po bitvě sbírali zraněné, naštěstí ho našli, jak leží, a dostalo se mu ošetření. Myslel si už, že to nepřežije,“ vypráví. Nakonec se z války vrátil jako invalida. Chraň nás pán Bůh války,“ vzpomíná paní Marie na těžké časy.

Její rodina měla na malé vísce u Nového Bydžova hospodářství. Shodou nešťastných okolností jim ve třicátých letech vyhořely hospodářské budovy. Otec vše znovu postavil, musel se ale těžce zadlužit. „Po žních jsme s tatínkem vždy počítali výdělky, abychom mohli splatit úroky hypotéky. Poslední část dluhu jsem mu pomohla splatit až z mé výplaty, když už jsem se vdala a pracovala v Praze,“ říká.

Byt a svatba

Nový Bydžov byl tehdy okresním městem a na sklonku druhé světové války jej od Němců osvobodili vlasovci. „Jeden z ruských vojáků se v naší obci zamiloval do naší známé. Boženku si tehdy vzal a měli spolu dva kluky, byla to šťastná rodina,“ vzpomíná na idylku, která však neměla dlouhého trvání. „Žil tady několik let, později byl povolán do Ruska a už se nikdy nevrátil. Zřejmě zahynul v gulagu. Jak jsem ho znala, určitě by se byl vrátil, kdyby mohl,“ vzpomíná.

Paní Marie se po válce provdala za muzikanta. Ten v roce 1943 ještě jako její snoubenec absolvoval konzervatoř a po studiích uspěl v konkurzu do Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Když od svého tehdejšího zaměstnavatele dostali v Praze byt, vzali se.

Její manžel jako profesionální hudebník zrůdnostem komunistického režimu unikl. Naštěstí díky své práci nemusel být ani ve straně. „V orchestru s ním bylo hodně muzikantů, kteří ve straně nebyli. Orchestr je potřeboval, protože byli dobří. Do zahraničí s nimi vždycky jel nějaký kádrovák, který je hlídal,“ říká.

Manžel kromě hraní v orchestru jezdil i s dechovým kvintetem, na jehož zahraniční koncerty jej jeho manželka několikrát doprovázela. Na koncerty s velkým symfonickým orchestrem ale jezdit nemohla.

Během sovětské okupace Československa 21. srpna 1968 byl celý kvintet i s doprovodem zrovna v Německu. „Projížděli jsme Německem směrem do Dánska. Všem nám nabízeli, že tam můžeme zůstat, celý kvintet by ve světě získal pracovní uplatnění,“ vypráví. Nikdo z nich ale nabídku zůstat v zahraničí nepřijal, jelikož měli doma rodiny.

Paní Marie později pracovala jako vedoucí skladu nábytku, kde vydržela až do důchodu.

Logo PrahaZdroj: Praha eu.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.