Otec paní Marie bojoval v první světové válce a byl vážně zraněn. Domů se vrátil jen díky notné dávce štěstí. „V Polsku dlouho leželi v zákopech, bojovali tehdy na zelném poli,“ vypráví vzpomínky svého otce, který na frontě málem zahynul. „Tatínek mi vyprávěl, jak leželi mezi zelím a měli hlad, tak nejedli nic jiného než to zelí,“ říká. „Jak jim zelí chutnalo, u nás takové dobré zelí není, říkali si vojáci mezi sebou,“ dodává.

Tatínek byl vážně postřelen do nohy a nemohl chodit. „Když po bitvě sbírali zraněné, naštěstí ho našli, jak leží, a dostalo se mu ošetření. Myslel si už, že to nepřežije,“ vypráví. Nakonec se z války vrátil jako invalida. Chraň nás pán Bůh války,“ vzpomíná paní Marie na těžké časy.

Pražští pamětníci vzpomínají. Věra Kolihová.
Pamětníci vzpomínají. Za války nevědomky do Prahy propašovala jídlo

Její rodina měla na malé vísce u Nového Bydžova hospodářství. Shodou nešťastných okolností jim ve třicátých letech vyhořely hospodářské budovy. Otec vše znovu postavil, musel se ale těžce zadlužit. „Po žních jsme s tatínkem vždy počítali výdělky, abychom mohli splatit úroky hypotéky. Poslední část dluhu jsem mu pomohla splatit až z mé výplaty, když už jsem se vdala a pracovala v Praze,“ říká.

Byt a svatba

Nový Bydžov byl tehdy okresním městem a na sklonku druhé světové války jej od Němců osvobodili vlasovci. „Jeden z ruských vojáků se v naší obci zamiloval do naší známé. Boženku si tehdy vzal a měli spolu dva kluky, byla to šťastná rodina,“ vzpomíná na idylku, která však neměla dlouhého trvání. „Žil tady několik let, později byl povolán do Ruska a už se nikdy nevrátil. Zřejmě zahynul v gulagu. Jak jsem ho znala, určitě by se byl vrátil, kdyby mohl,“ vzpomíná.

Paní Marie se po válce provdala za muzikanta. Ten v roce 1943 ještě jako její snoubenec absolvoval konzervatoř a po studiích uspěl v konkurzu do Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Když od svého tehdejšího zaměstnavatele dostali v Praze byt, vzali se.

Jiří Podlešák.
Pamětníci vzpomínají. Za Stalina v záchodu skončili spolužáci ve vězení

Její manžel jako profesionální hudebník zrůdnostem komunistického režimu unikl. Naštěstí díky své práci nemusel být ani ve straně. „V orchestru s ním bylo hodně muzikantů, kteří ve straně nebyli. Orchestr je potřeboval, protože byli dobří. Do zahraničí s nimi vždycky jel nějaký kádrovák, který je hlídal,“ říká.

Manžel kromě hraní v orchestru jezdil i s dechovým kvintetem, na jehož zahraniční koncerty jej jeho manželka několikrát doprovázela. Na koncerty s velkým symfonickým orchestrem ale jezdit nemohla.

Zdeňka Smetanová.
Pražští pamětníci vzpomínají. Překlady knih jsme nosili tajně lesem

Během sovětské okupace Československa 21. srpna 1968 byl celý kvintet i s doprovodem zrovna v Německu. „Projížděli jsme Německem směrem do Dánska. Všem nám nabízeli, že tam můžeme zůstat, celý kvintet by ve světě získal pracovní uplatnění,“ vypráví. Nikdo z nich ale nabídku zůstat v zahraničí nepřijal, jelikož měli doma rodiny.

Paní Marie později pracovala jako vedoucí skladu nábytku, kde vydržela až do důchodu.

Jaroslav Mikoláš.
Pražští pamětníci vzpomínají. Přes hranice jsme nechávali lidi projít

Logo PrahaZdroj: Praha eu.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.

Vlasta Klatovská.
Pamětníci vzpomínají. Z Holešovic na Palmovku se chodilo pěšky kvůli pivu