Během hospodářské krize ve 30. letech ale otec o práci ve filiálce přišel. Nezaměstnaný byl dva roky a rodina si těžko hledala živobytí.

Když v roce 1938 Poláci obsadili Těšínsko, jejich rodinu vyhnali. Do okolí napochodovaly tři pluky a do nedalekého těšínského zámku se nastěhovalo vojenské velitelství. Okresy Fryštát a Český Těšín Polsko zabralo 2. listopadu 1938. „Maminka obdržela k poslednímu říjnu dopis, že se musíme do 48 hodin vystěhovat. Tatínek byl v práci ve Vítkovicích a o ničem nevěděl, do práce jezdil totiž na celý týden,“ vzpomíná paní Leopoldina.

„Bylo tu hodně smíšených manželství. Většinu nás, Čechů, vystěhovali. Zabrali území až po řeku Ostravici. Ostravica, naša granica, říkali Poláci,“ vypráví.

Paní Leopoldina tehdy s matkou 2. listopadu přijely do Ostravy za otcem a starším bratrem. „Tatínek bydlel na ubytovně, šly jsme tam, ale měl odpolední. Nechaly jsme si ho zavolat proto k bráně továrny,“ vzpomíná. „Kolik lidí z Fryštátu vystěhovali, už ale nevím. Vůbec se o tom nemluvilo, jelikož byli Poláci naši přátelé. Mluvilo se pouze o Sudetech, které vystěhovali Němci, naši nepřátelé. Jako by se na to zapomnělo,“ říká.

V jedné místnosti žilo sedm rodin

Její rodina neměla kam jít. Červený kříž tehdy uprchlíkům nouzově poskytl ubytování v polské škole, kde však nebyly postele. „Leželo se na matracích ze slámy. Spali jsme jeden vedle druhého,“ říká.

Vítkovické železárny další den uvolnily místo v jedné z hal. „Byla to veliká místnost, kam umístili sedm rodin. Každá měla dvě či tři děti. Šikovní dělníci si někde sehnali trubky a prostěradla a prostory si oddělili plachtou,“ dodává.

Rozhodně se ale nejednalo o pohodlné bydlení. „Začala jsem v Ostravě chodit do školy. Jelikož jsem byla jako 13leté děvče ze všeho vyděšená, můj školní prospěch byl hrozný,“ říká. Její otec dostal později od železáren byt. „Někteří ale ve strašných podmínkách museli přežít celou válku,“ dodává.

Do domku už se nevrátili

Po skončení války se ale rodina do domku ve Fryštátu už nevrátila. Zvykla si na život ve městě a domek prodala Polákům, kteří předtím dům obsadili.

„Za sedm let, co jsme byli pryč, se toho hodně změnilo. My děti jsme vyrostly, po válce mi bylo 20 let,“ říká. Ke konci války musela nastoupit na nucené práce v továrně Žofinka, kde se poznala se svým budoucím manželem. V květnu 1945 ale na schůzku nepřišel.

„Až 26. června mi někdo donesl dopis,“ říká. O svém nastávajícím se z něj dozvěděla, že se na sklonku války přidal k armádě. Ta 8. května došla do městečka Fulnek, ze kterého zbyly jen vypálené trosky. Paní Leopoldina se proto i proti vůli svých rodičů do Fulneku vypravila a se svou láskou se zde šťastně shledala.

Logo Prahy.

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.