Do práce u dráhy nastoupila v roce 1953, když jí bylo 18 let. „Tehdy nás bylo málo, po maturitě jsem musela zvládnout tříměsíční kurz a praktickou zkoušku,“ vypráví paní Jiřina. Poté mohla začít se službou na dejvickém nádraží. „Tenkrát to tam vypadalo úplně jinak, byly tam velké sklady s uhlím a s nejrůznějším zbožím pro firmy,“ říká. Díky tomu, že tehdy nebylo tolik aut, měly vlaky v dopravě výjimečné postavení.

Paní Jiřina pracovala na dvanáctihodinových denních nebo nočních směnách. „Měla jsem štěstí, vždy jsem chodila do práce ráda. Na nádraží je každá minuta neopakovatelná, tam pulzuje život,“ říká. „V té době nebyla žádná zabezpečovací zařízení jako dnes. Byly přesně stanovené formule, které se musely používat a domlouvat se se sousední stanicí, kdo pojede. Když měl jeden vlak zpoždění, tak se pak vlaky musely křížit někde jinde,“ říká.

Hoďte se do gala, pojede Brežněv

Paní Jiřina také vypravovala vlaky na dejvickém nádraží během stavby Stalinova pomníku na Letné. Veškerý materiál na stavbu se totiž posílal do Dejvic. Stavba dik-tátorova pomníku byla zahájena roku 1949 za účasti tehdejšího premiéra Antonína Zápotockého a trvala šest let. Socha přezdívaná „fronta na maso“ byla odhalena až po smrti diktátora, nedlouho před kritikou Stalinova kultu osobnosti od jeho nástupce Nikity Chruščova.

„Materiál pořád hlídali tajní, aby se s tím něco nestalo. Nás ale nehlídali, to si nedovolili. Vlakům totiž vůbec nerozuměli,“ vypráví. „Na Letnou jsem se ale už nedostala, zůstávala jsem na nádraží,“ dodává.

Kromě toho měla službu na nádraží, když do Prahy v roce 1978 zavítal sovětský vůdce Leonid Brežněv. „Když projížděl vlak s Brežněvem, museli jsme se všichni hodit do gala,“ dodává.

V rychlíku do Brna museli být dva topiči

„Parní lokomotivy, to byla krása. Ty dnešní už se jim ani trochu nemůžou přiblížit,“ vzpomíná. Lokomotiva vždy za sebou táhla vagon plný uhlí, voda se doplňovala na nádraží z chobotů, které jsou na některých nádražích k vidění ještě dodnes. „Někdy se měnila i lokomotiva jako unavený kůň,“ říká.

„Jela jsem i ve strojovně parní lokomotivy. Špinavá jsem byla, ještě než jsme vyjeli,“ říká. V rychlíku z Prahy do Brna či Bratislavy museli být dva topiči, protože jeden by házet uhlí pod kotel nestíhal. „Ta lokomotiva spolykala metráky uhlí. Jeden chlap házel a druhý stál stranou, aby mu nepřekážel, a pak se vyměnili. Zato strojvedoucí byli vždycky elita,“ dodává.

Paní Jiřina později ze zdravotních důvodů nemohla pracovat v noci. Přešla proto k Ústavu podnikové výchovy, kde vzdělávala budoucí zaměstnance dráhy. „Jako zkušební komisař jsem u zkoušek nepustila nikoho, kdo neuměl,“ dodává.

close Logo Prahy. info Zdroj: Studio Najbrt zoom_in

Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.