„Ve vedlejších ulicích padaly bomby běžně. Jednou spadla bomba i před naším domem, ale nevybuchla. Nezasahovali u toho hasiči, nýbrž političní vězni,“ vzpomíná.

Když se rozezněly sirény, jeho rodina se mohla schovat ve sklepě. V továrně, kde pan Ipser pracoval, byl však pouze povrchový kryt. „Krytů bylo málo, kolikrát jsme vyběhli z fabriky a běželi se schovat do lesa,“ vypráví. „Několik kamarádů při práci ve zbrojovce zemřelo, už jsme je nikdy neviděli,“ dodává.

Jeho bratr byl nasazen na nucené práce v jeskyních u Macochy, kde se vyráběly součástky pro letadla. Na konci války musel dokonce kopat zákopy.

Po válce se pan Ipser přihlásil na večerní vysokou právnickou školu. I když získal diplom, socialistický svaz mládeže ho po studiích nutil jít na rok na brigádu do zemědělství. V roce 1954 pak dostal umístěnku jako zámečník. „Usnesl se na tom ústřední výbor, bylo to celé postavené na hlavu,“ popisuje. 

Nakonec se mu po vleklých tahanicích podařilo získat místo na kontrolní inspekci ministerstva hospodářství. Později šel učit na právnickou fakultu. Na povinné stranické akce ale chodit naštěstí nemusel. Na právech často studovaly děti tehdejších funkcionářů. 

„Roli hrály známosti. Přednost měly samozřejmě děti stranických kádrů. Vystudovalo tu například skoro celé mužstvo Dukly. Pan Ipser zde pracoval až do roku 1989 a dotáhl to až na proděkana univerzity. Odešel až kvůli zdraví. V domově pro seniory v Ďáblicích nyní pořádá nejrůznější besedy o právech seniorů.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy.

close Logo Praha info Zdroj: Praha eu. zoom_in