V roce 1940 zemřel ve svých 33 letech její otec, matka ve 33 letech o dva roky později. „V osmi letech mi umřel tatínek a v deseti maminka. Otec mé postižení těžko nesl a těžce se mu umíralo,“ vzpomíná. Po smrti rodičů ji příbuzní odvezli ke strýci na Příbramsko. Žádné sourozence neměla, a tak zůstala prakticky sama. „Uranové doly zde nadělaly své, takže tam celý matčin rod umřel na rakovinu,“ dodává.

Od příbuzných ale později odešla a na Příbramsko se už nevrátila. „Slíbili mi, že až budu dospívat, půjdu na další operaci,“ říká. Se štěstím se za války dostala do nemocnice na Pankráci, kde jí nohu odoperovali. S končetinou v sádře zde zažila vojenské nálety 14. února 1945. „Bylo to právě na Popeleční středu. Ten den tam nebyl vrátný, který vždy dohlížel na to, aby se šlo včas do krytu. Stalo se to v pravé poledne, když jsme měli k obědu bramborové šišky,“ vypráví.

Do krytu se pacienti i personál nemocnice schovali, právě když nálety začínaly. „Letadla byla akorát nad námi. Doběhla jsem tam, lehla si na břicho na připravenou postel a v tu chvíli dům spadl. Bylo jen slyšet, jak se nemocnice sype,“ říká. „Na dětském pokoji zůstal malý Ivánek, který nechodil a maloval pusou,“ dodává.

Když rány utichly, nastala teprve panika. Vchod do krytu ale zavalen nebyl. „Kdo mohl, vyšel sám, ostatní pacienty vynesli. Mě odvedli do Jedličkova ústavu na Šance,“ vypráví.

Viděla jsem vlasovce, jak chodili na snídani

Po dalším týdnu se dostala do ozdravovny zámečku v Lochovicích. V lesích okolo obce tábořili na sklonku války vlasovci. „Viděla jsem je, jak chodili na snídani. Bydleli jsme nahoře v patře a oni bydleli v zámku dole,“ říká.

Když paní Olga dospěla, začala pracovat v krejčovské dílně u Bártů na Národní tříbě. „Nebyla to ale práce pro mě, šla jsem proto dělat do kanceláře na ředitelství,“ říká. Vdala se a narodil se jí syn. Kvůli své nemoci ale odjela do lázní a poté dostudovala obchodní školu.

V 58 letech si pak díky pokroku medicíny nechala udělat endoprotézu. „Jednu nohu jsem více namáhala, téměř se mi rozpadla kyčel. Nemohla jsem sedět ani ležet,“ dodává.

Logo Prahy.

Projekt vznikl ve spolupráci s Magistrátem hl. města Prahy.