Jako městské dítě nikdy neznala život na venkově, prázdniny u příbuzných v Chlumci nad Cidlinou pro ni byly utrpením. „Od psa jsem chytila blechy, koza vycítila, že se jí bojím, tak mě šíleně proháněla,“ vypráví.

Paní Eva po válce nastoupila do technického oddělení Českého rozhlasu. „S magnetickým páskem se obtížně manipulovalo. Místa s chybami se musela najít ručně a nůžkami vystřihnout a pásek slepit,“ vzpomíná.

Když za sovětské okupace 21. srpna 1968 vypukla bitva o rozhlas, dostala s kolegy povinné volno. „Že je rozhlas obsazen, jsem se dozvěděla z ranního vysílání. Přesto jsem se oblékla a jela jsem tam. Stál tam kordon a dál nás nepustili,“ vzpomíná.

Během bojů se necelé dvě desítky neozbrojených československých občanů na Vinohradské třídě vzepřely sovětským vojskům. Postavily vysokou barikádu a při pokusu sovětských vojsk proniknout k budově rozhlasu na ně házely kameny a někteří z nich proráželi krumpáči nádrže s naftou na tancích a tu zapalovali.

V rozhlase paní Eva pracovala až do roku 1972, kdy ji vyhodili. V rozhlasu tehdy pracoval jako vedoucí zahraničněpolitického oddělení Jiří Dienstbier starší, který se v srpnu 1968 podílel na protiokupačním vysílání.

„Po okupaci ho vyhodili a šel dělat do kotelny. My, kteří jsme za ním stáli, jsme byli proto kontrarevolucionáři. Moje místo pak protekčně převzala nějaká dívka,“ dodává. 

Logo Prahy.

 Více o vzpomínkách pamětníků z domova pro seniory Chodov se dočtete v knize 222 a 2 příběhy 20. století.